Hodnotné informace získané ve veřejném zájmu: Rusnokovi se nechce na pohřeb a Miloš nevyleze do schodů. Odposlechy v přímém přenosu. To jsou, ty vole krávo, věci
Michal Fraiman o tom, jak byli Češi zase jednou světoví, o světě plném kamer, mikrofonů a odposlechů, které se staly znamením doby
Ta zpráva obletěla doslova celý svět. Ne, nepřistáli jsme na Měsíci, ani neodstoupil Miloš Zeman. Jen se pan premiér nechal nachytat, jak jadrně rozpráví s ministrem obrany Pickem o trablích spojených s reprezentací České republiky na pohřbu zemřelého Nelsona Mandely. A Češi byli zase jednou pár hodin světoví.
Zásada číslo jedna
Je to jedna z prvních věcí, kterou vás naučí na mediálním tréninku. Něco jako zásada číslo jedna: mikrofon může být vždy zapnutý. Pan premiér, evidentně znavený nudnou debatou v Parlamentu na to zapomněl, nějaký nespavec si toho o půl třetí ráno, když běžel záznam z jednání Sněmovny, všiml, pověsil to na net a bylo o zábavu postaráno. Potud bez výhrad.
To co následovalo je však pochopitelné jen stěží. Z internetové legrácky se stala hlavní zpráva mainstreamu. Komentátoři se předhání v moralizování, zda je horší premiérova neúcta k zesnulému Mandelovi, či jeho peprný slovník nebo chatrné zdraví prezidenta Zemana, o kterém šla rovněž řeč. A korunu tomu všemu nasadil sám Rusnok, když na tuto hru přistoupil a veřejně se „kál“.
Quod licet Iovi, non licet bovi
Zaráží mne, že se v těch diskuzích nikdo nezmínil o momentu, který osobně na tom rozhovoru považuji za nejzajímavější. Že totiž premiér, přistižený v nedbalkách, tedy bez příkras a přetvářky, uvažuje docela sympaticky. První co ho napadne je, že když už „tam“ (na Mandelův pohřeb) bude muset, sedne si, ač nerad, jako každý obyčejný smrtelník na linkový spoj. K cestě vládním speciálem ho víceméně přemlouvá ministr obrany.
Kdyby byl v pozici premiéra řekněme Miroslav Kalousek, byla by nepochybně celá „aféra“ mainstreamem vykládána právě takto. Zdůraznilo by se, jak má tu spořivost zalezlou pod kůží. A to patrně i přes to, že ve srovnání s Kalouskovým slovníkem se Rusnok vyjadřuje téměř jako Kája Mařík. Inu, co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Nemluvě o tom, že ten stejný mainstream bez většího pozastavení toleruje, že „konzervativec“ Schwarzenberg se po pokleslém večírku veřejně tahá (s prominutím) s kurvou.
Co jsme se vlastně dozvěděli
Daleko víc než o Rusnokovi vypovídá celý příběh spíš o nás. O tom, v čem to žijeme. Za zmínku totiž stojí i to, že ony „omylem zapnuté mikrofony“ ve spojení s televizním přenosem v podstatě symbolizují pořízení i únik „odposlechů“ v přímém přenosu, včetně celé té perverzní teorie o veřejném zájmu. Znamení doby.
Nevadí nám, že žijeme ve světě prošpikovaném kamerami a mikrofony. Naopak jsme za to vděčni. Tentokrát jsme se díky nim dozvěděli, že premiér Rusnok si se svými ministry tyká, že není nadšený z reprezentační cesty přes půl zeměkoule a že „Miloš nevyleze do schodů“.
A to jsou „informace“, bez kterých bychom se, ty vole krávo, opravdu nedokázali obejít.
Tagy článku