Popisek: Václav Klaus v boji s drakem
|
Autor: Ondřej Höppner
Jsou naši hrdinové určeni k likvidaci?
Petr Hájek Z letopisů bojů o Václava Klause v době jeho prezidentské mise:
Jak nahradit nedostatek hrdinů? ptá se v titulku svého článku herec Jan Kraus (LN 9. 10.). Reaguje tak na poznámku prezidenta republiky, který při příležitosti Dne armády navštívil Vojenské historické muzeum v Praze na Vítkově a v debatě s jeho pracovníky se shodli na tom, že je třeba podívat se blíže na vnější podobu některých našich pietních aktů.
Jsou rituály a Rituály
Je totiž přesvědčen, že jsou rituály a Rituály. Těch prvních v podobě nejrůznějších fanfár na počest prezidenta je a bude méně než dříve. Pietní akty však patří do jiné kategorie. A po zkušenostech ze zahraničních cest vznikl v českém prezidentovi pocit, že tyto druhé, ty s velkým P, možná "trochu odbýváme".
Nejde totiž o maličkost
Na mnoha těchto cestách jsem také byl a mohu potvrdit, že uctění památky statečných mužů a žen, kteří zahynuli ve službách své zemi, je u nás v tomto srovnání opravdu poněkud chabé.
Zážitek, který musí každého cynismem nerozleptaného člověka přivést k podobné úvaze.
A není nutné mluvit pouze o Spojených státech nebo Číně, Rusku či podobných velmocích. Zažít podobné chvíle při vzpomínkovém obřadu třeba ve Francii nebo Maďarsku, v Polsku nebo právě naposledy ve Španělsku, musí každého cynismem nerozleptaného člověka přivést k podobné úvaze. Nejde totiž tak zcela o maličkost, jak by uprostřed "pěny všedních dní" mohlo snad někomu připadat.
Lze tak dát najevo hrdost, ale lze se také tvářit, že o nic nešlo
Slavnostní okamžik, jímž si země připomíná své statečné předchůdce, může mít opravdu různou podobu, různé vyznění - a různé důsledky. Lze tak dát najevo nepředstíranou hrdost na předky, na jejich sebeobětování ve prospěch státu, který byl pro ně domovem a vlastí i v těžkých dobách, kdy zvnějšku či zevnitř byl stát a svoboda jeho občanů ohroženy. Lze se také tvářit, že o nic tak mimořádného zase nešlo. Že jsme dohromady ani neměli žádné hrdiny, kteří by nám stáli za okamžik skutečné introspekce v průběhu působivě připraveného rituálu.
Nebezpečná prázdnota
A co víc - že tento vztah k vlastní státnosti a k vlastní historii tak dáme najevo "odbytým" vzpomínkovým aktem i před váženými hosty ze zahraničí. Že při jejich návštěvě si formálním "položením věnce" pouze splníme protokolární povinnost, protože se to "tak dělá".
Čemu se pan Kraus vysmívá
Právě proti této nebezpečně vyprázdněné formálnosti a povrchnosti vedla prezidentova úvaha. Přimlouvá se za to, aby onen slavnostní rituál získal hlubší obsah, abychom byli s to dát před sebou samými i před našimi hosty najevo, že naše historie, naši mrtví, naši hrdinové jsou zde stále s námi, že na ně nezapomínáme, že památku na jejich mimořádné činy a postoje v sobě chováme jako důležité dědictví a poselství. Právě tomu se pan Kraus vysmívá.
Názor, ze kterého mrazí
Má na to jistě právo. Má právo domnívat se, že, jak píše, "možná na Hradě dospěli k pocitu, že bychom si nedostatek hrdinů vynahradili jejich větším uctíváním a oslavováním". Nikdo mu právo na takový názor jistě nebere, ale jsou mezi námi tací, patřím mezi ně, kterého při těch posměšných slovech mrazí.
Neumím suverénně mávnout rukou
Vzpomenu-li na hekatomby mrtvých legionářů a dalších vojáků padlých v době zápasu o reinkarnaci naší samostatné státnosti v minulém století, na tisíce spoluobčanů zavražděných ve vědomém odboji proti nacistické okupaci během druhé světové války, popravených okupanty na střelnici v Kobylisích, na mrtvé z Lidic a Ležáků, na zástupy umučených a zplynovaných v koncentračních táborech, neumím nad tím suverénně mávnout rukou.
Prostě o nich vím
Nic se sebou neudělám, prostě vím o těch desetitisících padlých na západní i východní frontě při osvobozování našeho státu, v boji o zachování této civilizace. A ze stejného důvodu se mi nedaří zapomenout ani na Miladu Horákovou a všechny její druhy, kteří skončili na popravištích či podlehli nelidským podmínkám nekonečného věznění jako lidé určení k likvidaci, protože se nesmířili s další povodní, tentokrát rudou. A snažím se, aby o tom věděly i moje děti.
Máme málo hrdinů?
Je opravdu tak směšné zamýšlet se v nových podmínkách našeho moderního státu nad podobou rituálů, jimiž si je chceme připomínat? Nebo všechny své velké postavy a osobnosti necháme rozplynout v zapomnění, jak nám radí lidé typu Jana Krause, pro něž viditelně tento stát v nových evropských souvislostech už fakticky neexistuje?
Tagy článku