Po masakru v Barceloně, masakr v Las Vegas. Pokud si snad někdo myslí, že jde o srovnávání nesrovnatelného, mýlí se. V obou těchto šílených událostech, které v odstupem několika hodin zalomcovaly (vůči násilí téměř již lhostejným) západním světem, je bohužel mnoho společného. A obé patří do stále častější kategorie: Neuvěřitelné se opět stalo skutečností.
Byl to muslim?
Také ke střelci z Las Vegas se přihlásil Islámský stát. Stephen Paddock prý k islámu konvertoval a stal se jeho další „železnou pěstí“. Budeme nyní ze všech stran slyšet, že IS se přihlásí k čemukoli, aby zvýšil svou „popularitu“ mezi muslimy a dále prohloubil strach mezi občany Evropy, Ameriky a dalších zemí, proti nimž vede „svatou válku“.
Je však velmi pravděpodobné, že to ve většině případů skutečně „dílo“ jeho stoupenců je. Zpochybňování bojovníků IS ze strany politiků a policie je velmi podobné, jako náhlá epidemie vraždících „psychicky narušených“, které jsme při nepříliš rozsáhlých (a tedy ututlatelných) teroristických útocích téměř pravidelně svědky. Státní moc prostě nechce přiznat, že na ochranu svých občanů nestačí – pokud se jí vůbec věnuje.
A to navzdory všem zákonům a vyhlášeným výjimečným stavům, které zničily poslední zbytky občanských svobod a proměnily někdejší demokracie v profízlovaná totalitní monstra. Protože moc vede boj primárně nikoli proti muslimským teroristům, ale proti těm, kteří proti otevření bran našim budoucím „popravčím“ politicky vystupují – proti takzvaným pravicovým extrémistům a národovcům. Jednou je to Le Penová, podruhé Alternativa pro Německo, potřetí Wilders, počtvrté třeba Okamura.
Zda Stephen Paddock do rachotu svých zkázu chrlících zbraní volal Alláhu Akbar!, se již nikdy nedozvíme. Jako obvykle se vzápětí po hrdinském kousku vůči bezbranným a nicnetušícím sám poslal do muslimského nebe, kde mu již – jak věří všichni, kdo ho budou následovat – slouží nejméně sedmdesát pannen k příjemnému rozptýlení.
Do vlastních rukou?
To španělský premiér Mariano Rajoy je na tom hůř. I někteří komplici z řad politických evropských elit jeho brutální teror vůči Kataláncům opatrně „kritizují“. Nikoli ovšem z principu. To, že Katalánci – po staletích, kdy suverenitu střídavě získávali a ztráceli – si o svém osudu nesmějí rozhodnout, je prý v pořádku. Jen to měl udělat méně okatě a ne mlátit a střílet po stařenkách a maminách s dětmi před kamerami telefonů, neboť se to okamžitě dostalo na sociální sítě – a už se tím nedalo nic dělat.
Pokud zbití, zranění a ponížení (a přesto vítězní) Katalánci na základě výsledků těžce narušeného, ale přece jen dostatečně vypovídajícího referenda nyní vyhlásí samostatnost – bude Rajoy v ještě obtížnější situaci. A vůbec nezáleží na tom (jak mi argumentují někteří čtenáři mého včerejšího článku), že jsou to „migrantští vítači, anarchističtí levičáci a oddaní přátelé Evropské unie“. To je přece jejich věc. Pokud bychom měli přiznávat právo na státní suverenitu jen některým, jsme jako Merkelová, Macron, Junckers a Rajoy.
A vlastně jako Paddock a jeho druzi z ráje, jenž má bránu jako nacistický koncentrák, na němž je povzbudivý nápis Peklo. Je to pořád táž pakáž. Jedna nás do něj chce přivést pozvolna a s řečmi o humanismu: skrze naředění národů a států migranty a muslimským elementem, který v okamžiku, kdy je dost silný, zahájí válku proti „hostitelům“ bez formálního vyhlášení. Paddock a spol. na to jdou otevřeněji: Ze zálohy, z bezpečí hotelového okna, vraždí, co stihnou. Rovnou a bez řečí.
Je vlastně otázka, co je horší.
