"Po McCainově smrti zůstalo prázdno" zněl titulek na přední straně Wall Street Journal. Příběh vyprávěný novináři pokračoval:
"Smrt Johna McCaina zanechá Kongres bez jeho nejsilnějšího hlasu razícího cestu robustního internacionalismu, který definoval bezpečnostní politiku naší země od konce II. světové války."
Karta se obrátila
McCainovo opovrhování Vladimírem Putinem bylo doslova instinktivní. Když se na kyjevském náměstí Majdan sešly davy, aby bojovaly za svržení "proruského" prezidenta, McCain tam byl a fandil jim.
Usilovně podporoval dodávání zbraní pro ukrajinskou armádu do boje proti Donbasu. Zaštiťoval americkou podporu pro saúdskou intervenci do Jemenu, která se záhy také stala humanitární katastrofou.
John McCain byl prostě vpravdě válečný jestřáb - a byl na to hrdý. Ještě v roce 2008 mu tyto války pomohly v boji o prezidentskou kandidaturu.
V roce 2016 se republikánská většina však obrátila k McCainovi zády - stejně tak k jeho chráněnci, senátoru Lindsey Grahamovi - a nominovala Donalda Trumpa, jenž prohlašoval, že se bude snažit, aby Amerika mohla vycházet s Ruskem a aby se mohla vymanit z válek, do kterých ji McCain uvrhl.
Máme nějaké cíle?
Ačkoli intervencionismus ztratil svého náčelníka a není si schopen v USA najít většinové zastání, zůstává mu značná setrvačnost. Tato nekončící zbytková hybnost nás nadále vede k podpoře saúdské války v Jemenu a snaze svrhnout režim v Íránu.
I kdyby některý z těchto podniků měl nějakou šanci na úspěch, k ničemu to nepovede. Zatímco zahraniční politika, která vyhrála Studenou válku, byla definována Georgem Kennanem a následována prezidenty od Trumana k Bushovi Prvnímu, nemáme kloudnou strategii pro období po skončení Studené války, jež by byla v souladu s životními zájmy většiny Američanů.
"Nový světový řád" Bushe Prvního byl odmítnut patriotickými ekonomy Rosse Perota i "baby boomery" Billa Clintona, kteří chtěli zužitkovat americké mírové dividendy z vítězství ve Studené válce na domácí frontě.
Pokud jde o "křížové výpravy" Bushe Druhého za "demokracii" a "za konec tyranie v našem světě", plody tohoto wilsonovského idealismu se nám pěkně zkazily v ústech.
Ale jestliže se zahraniční politika Bushe I. a Bushe II., spolu s McCainovým intervencionismem, ukázala jako špatná cesta, co je vlastně americkou ústřední strategií? Jaké jsou velké cíle americké zahraniční politiky? Jaké jsou naše životně důležité zájmy, na nichž se všichni, nebo téměř všichni Američané shodnou, že by za ně měli bojovat?
Pěkné vyhlídky
"Odneste ten pudink, nemá žádné téma," řekl Churchill. "Británie ztratila impérium, ale zatím nenašla svoji roli," zněl zdrcující komentář Deana Achesona v roce 1962. Oba tyto výroky lze vztáhnout na americkou zahraniční politiku roku 2018.
Bombardujeme a bojujeme v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Libyi a Jemenu - to je McCainovo dědictví. Ministr zahraničí Mike Pompeo poslal virtuální ultimátum do Íránu. Řekli jsme Severní Koreji, nukleární mocnosti se čtvrtou největší armádou na světě, aby se koukala denuklearizovat, nebo USA využije svoji vojenskou sílu, a dá to do richtiku.
Jsme drzí vůči Pekingu a jeho nárokům na teritoriální vody v Jihočínském moři. Od Jižní Koreje po Estonsko jsme se zavázali smlouvami, že půjdeme do války, bude-li napadena některá z desítek zemí.
Teď se mluví o "arabském NATO" chystajícím se konfrontovat ajatolláha v Íránu a jeho šíitské spojence. Mimochodem, Islámský stát a al-Kájda jsou sunnité.
S těmito všemi vyhlídkami je více než pravděpodobné, že jednoho dne napochodujeme do další války. A záhy nás to nadšení opět přejde.
Kde je nějaký Kennan pro 21. století?
