I v nadcházející okurkové sezóně (nejen) u nás hra na pandemii pokračuje. Lidé se sice rozjíždějí na dovolené, respektive s dětmi na prázdniny (což je opět jen pokračování stavu nechození do školy jinými prostředky), ale stejně neuniknou. Zvlášť pokud míří do zahraničí. Jejich hlavními „rekreačními“ radostmi jsou očkování, covid-pasy, testy a sledování zelených a červených míst na mapách. To podle toho, kde právě mají větší potřebu vymáhat od občanů poslušnost k „opatřením“, jak se nazývají různá donedávna neslýchaná rozhodnutí vlád při tréninku veřejnosti na totalitu. A je úplně lhostejné, že třeba u nás je soudy prohlásí za nezákonná.
Druhá cesta
Je to pořád stejné. Opakuje se to na nejrůznějších vzorcích společenského života (a vědomí), přičemž ten covidový byl zatím bezpochyby nejpřesvědčivější: Stát vedle státu je západní svět v podstatě rozdělen na poloviny. Jedna – dobrovolně či pod mediálním a sankčním tlakem – nakonec akceptuje vládní doktrínu, ať je jakkoli absurdní, nesmyslná či přímo šílená. Mediální bušení do hlav čtyřiadvacet hodin denně (po měsíce a vlastně už roky) přinese výsledek jen asi u třetiny veřejnosti. Nějakých dvacet procent dalších podlehne výhrůžkám a „odměnám“ za podvolení (bič a cukr). Menší či větší polovina však (potichu či hlasitě) proti tyranii protestuje, odmítá ji – a není jí to nic platné. Prostě demokracie.
A tak se někteří sice formálně podvolí, ale ve skutečnosti jen najdou cesty, jak se očkování vyhnout – a získat načerno nějaký doklad, který jim umožní využívat výhod „loajálních“. Už vůbec nejde o rozum. Téměř každý, kdo ho používá, ví, že další testování a očkování nedává žádný smysl. Pokud je přece skutečně tolik naočkovaných, jak tvrdí statistika (a vedle nich nejméně stejná skupina, která nákazou – bez příznaků či s příznaky – prošla), je jasné, že nemocní přibývat nebudou. O to více však o nich budeme slyšet v ČT a „Spojených mediálních válcovnách“, nadnárodní podnik.
Ale i kdybychom brali vážně pokračující úřední a mediální lži o „nových ohniscích způsobených mutacemi“ (ve skutečnosti nově zavedené varianty umělého výrobku, jehož životnost – na rozdíl od přirozených virů – rychle klesá), nedávalo by to smysl: buď je tedy očkování zbytečné, a stejně jako testování bude muset pokračovat donekonečna (sen farma-gigantů), nebo nezbývá než vyhlásit konec, v píárovém slovníku „den návratu svobody“. Je zjevné, proč Britové (a také Američané) jdou druhou cestou.
Sedmadvacet odstínů šedi
Anglosaský svět stojí na specifické protestantské tradici: Lehce zde vznikají (a také rychle zanikají) všemožné „prohibice“ a další radikální společenské výstřelky. A volby probíhají většinovým systémem (vítěz bere vše – i odpovědnost). Nic na tom nemění ani poslední „výstřelek“ – zfalšované prezidentské volby ve Spojených státech. Naopak. Pučisté už mezitím pochopili, že se jim nepodaří zafixovat podvody jako regulérní cestu k moci – a začínají couvat, zatímco Donald Trump nabírá na síle. Není dokonce vyloučeno, že už ty nejbližší volby (do Kongresu) proběhnou příští rok zase (relativně) standardně. V opačném případě se totiž ze Spojených států stanou rychle státy rozpojené.
Německá Čtvrtá říše (tzv. Evropská unie) stojí naopak na „kancléřském“ poměrném volebním systému, v němž vítěz – ten, kterého chce nejvíce lidí – neznamená nic. Skládají se proto koalice, jejichž programy jsou třeba naprosto rozdílné, ale touhu posadit se k pákám moci (a peněz) mají shodnou. Udělají povolebně cokoli – s dokonalou alibistickou výmluvou, že by sice chtěli splnit slibované, ale „koaliční partner tomu zabránil“. Kdo tohle nechápe, a volí koalice, patří v podstatě do stejné skupiny jako „loajální očkovaní“. A to bez ohledu na to, že sociologicky nejde nutně o stejný „řez“. Tak to funguje v celé EU poté, co ji opustila „nekompatibilní“ Británie: sedmadvacet odstínů šedi, která umožňuje architektům totality prosadit cokoli, ačkoli to většina nechce, nebo přímo odmítá.
Perfektním příkladem jsou (dnes mainstreamem pochopitelně nenáviděné) naše přímé prezidentské volby. Jde totiž o faktický výčnělek většinového volebního systému, který teoreticky umožňuje vládu většiny (jinak je nutno sáhnout k podvodům typu korespondenčního hlasování atd.). Volí se buď – nebo: A tak tu máme podvakrát prezidentem Miloše Zemana, a celý mediálně-mocenský aparát proti tomu nic nezmůže. Jen ve stále ještě katolicky orientovaném Maďarsku (a částečně v Polsku) se navzdory „kancléřskému“ systému podařilo prosadit takovou většinu, že vládne vítěz: důsledky aby dnes a denně v satanistickém Bruselu „řešila“ soudružka Jourová a spol. Obdobné je to s referendem. Proto Okamura nemůže prosadit jeho zavedení do systému – ačkoli v ústavě existuje. „Odstíny šedi“ – soudruzi od Babiše přes Fialu až po Bartoše – to nedovolí.
Velký skok
Dnes a denně přibývají důkazy o tom, že Operace covid – a její vrcholná fáze, vakcinace – není cílem, ale jen prostředkem. Je proto úplně jedno, jestli jsou některé informace o zhoubnosti vakcín (všechny jsou v podstatě stejné) přehnané, neověřené, nebo dokonce záměrně podstrčené vakcinátory, aby na nich pak mohli dokazovat „fake“ – a vytvářet tak informační mlhu. Není dokonce ani podstatné, zda (prý asi z jedné třetiny) jsou vakcíny jen placebo („slaná voda“), aby šlo později zajistit, že alespoň část očkovaných nebude nést bezprostřední následky („zlatá miliarda otroků“ musí zůstat k dispozici na práci).
Protože však žádný plán nikdy nevyjde, to podstatné se nakonec stejně odehraje v klasickém souboji o moc a peníze: Ta polovina společnosti, která vzdoruje, nebude moci být nakonec zcela „izolována“. Sankce a odměny se rozpustí (a bleskově zapomenou) na podzim, až po německých volbách nastoupí do Reichstagu nový šéf/ka Čtvrté říše (pohlaví už nehraje vůbec žádnou roli). Naše parlamentní volby jsou z hlediska „odstínů šedi“ v evropském kontextu bezvýznamné. Nebo si to alespoň v Bruselu myslí, a proto ještě čekají s odstřelením Babiše (jistým vítězem voleb) na to, jaká se vytvoří koalice. A jak silný bude Okamura (případně zda ho ve sněmovně doplní Trikolóra či Velký Fízl Přísaha). Teprve pak udeří.
Rozjíždíme se na prázdniny – a tak nějak je to mnohým momentálně všechno jedno. Z hlediska uchování alespoň elementárního duševního zdraví je to nakonec možná pochopitelná reakce. Až podzim totiž přinese „velký skok“. To, co architekti covidu rozjeli, totiž nelze vzít zpět. Nejen morálně a hodnotově, ale především ekonomicky je Západ nezvratně v troskách. Jen to ještě pod nátěrem a kulisami totálně zadluženého blahobytu není ještě tak patrné. Až se dozvíme, že zničehonic zase platí, že dvě a dvě jsou čtyři, bude z toho jedna polovina společností „sedmadvaceti odstínů šedi“ vyjukaná a šokovaná.
Že původní plán nevyšel (protože žádný plán nikdy nevyjde), je ovšem jasné už dnes. Stejně jako jistota, že devatenáctého července pobrexitová Británie svobodu zpět nezíská. Jediná vážná otázka nyní zní, zda nakonec (jako obvykle) vše vyřeší válka. Ale kdo by se tím na začátku dovolených zabýval? Ostatně válka přece už neexistuje (protože většina současných generací ji nezažila). Ostatně válka už začala (a covid je v ní jen jednou ze zbraní psychologického hromadného masakrování).
Ostatně soudím (máme-li ji v jakémkoli smyslu slova přežít), že Evropská unie musí být zničena.
