Občas čtu, že prý ODS jenom kritizuju a nenabízím jiná řešení. Není to pravda. Spíš je to tak, že ony alternativní názory – nejen moje – nikdo z aktuálně mocných ve vedení ODS nechce poslouchat, natož aby se jimi řídil. To vše obvykle pod záminkou, že nyní musíme být jednotní, protože je před volbami. Problém je v tom, že před nějakými volbami jsme skoro pořád. Takhle „jednotně“ však ODS od voleb v roce 2006 poztrácela už více než milion svých voličů. A o víkendu poztrácí další.
Alternativa se nabízí i k současné volební kampani ODS. Jelikož ovšem zároveň platí, že jedno podmiňuje druhé a občanské demokraty většinou dál reprezentují tváře nečasovské éry porušování předvolebních slibů, jen dost těžko může ODS v kampani sázet na své tradiční postuláty: nízké daně, malý stát, svobodu jednotlivce či rovnost příležitostí. Kdo by to starým tvářím věřil, že? A tak namísto toho modří nabízejí prostoduché veršování na téma Volím pravici, zastydlý antikomunismus a strašení novými stranami, jimž ovšem sami otevřeli vrata dokořán.
Paradoxy politické lásky
Nedávno jsem byl na obědě s jedním europoslancem a s jedním skvělým, opravdu chytrým politologem. Jedním z paradoxních závěrů našeho povídání bylo konstatování, že největším nebezpečím pro politickou stranu někdy mohou být její nejvěrnější a nejloajálnější příznivci. Právě tihle lidé by se ve své takřka absolutní nekritičnosti měli ponejvíce zamyslet, kdo jejich milované straně opravdu škodí. Zda ti, kteří si dovolují otevřeně kritizovat její nešvary, nebo ti, co ji fakticky vedou od desíti k pěti?
Dva bývalí předsedové Václava Klaus a Mirek Topolánek, kteří si v minulosti ne příliš rozuměli, dnes mají na ODS prakticky shodný názor. Klaus z toho ovšem vyvozuje ODS nevolit, zatímco Topolánek radí zavřít oči, myslet na Anglii a ještě jednou to tam modrým hodit. Klaus nechce petrifikovat ty, kteří dle jeho názoru vedou občanskou pravici do záhuby. Topolánek ještě nechce Klausovo dítě pohřbít, neboť věří v jeho dobrý kořínek. Vůbec nejparadoxnější ovšem je, že pravdu vlastně mají oba. Takže i tady existuje alternativa. Ta Topolánkova zároveň přímo volá po brutálním kroužkování.
