Kdo je Antikrist? Vlivná síla politická, náboženská anebo vlivná osobnost? Nevíme, proto jsme vyzýváni k trvalé bdělosti. Celý Nový zákon jsou ustavičné připomínky Antikristovy postavy a jeho trvalého úsilí ve světě vzdálit Boží děti od Boha. V druhém listě Soluňským popisuje sv. Pavel Antikrista takto: „Pokud jde o příchod Pána Ježíše, kolem něhož budeme shromážděni, prosíme vás, bratří, abyste se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás, jako by den Páně měl už nastat.
Bude se vydávat za Boha
Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože ten den nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží, nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce ‚usedne v chrámu Božím‘ a bude se vydávat za Boha. Nevzpomínáte si, že jsem vám to říkal, ještě když jsem byl u vás? Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas. Ta nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš ‚zabije dechem svých úst‘ a zničí svým slavným příchodem. Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti“ (2 Sol 2, 3 - 12).
Apoštol Jan ve svém Prvním listě a v Apokalypse popisuje Antikrista jako toho, který neuznává, že Ježíš Kristus je Boží Syn, a popírá jeho božství. „Kdo je lhář, ne-li ten, který popírá, že Ježíš je Kristus? Antikrist je ten, kdo popírá Otce i Syna“ (1 Jan 2,22).
Meditace, kterou přednesl kardinál Giacomo Biffi, při duchovních cvičeních pro římskou kurii a papeže Benedikta XVI. (Il Foglio 15. března 2007):
Solovjov předpověděl války, revoluce i EU
Na konci 19. století byla velmi rozšířena mentalita, která předpovídala, že začíná období pokroku, prosperity a míru. Již Victor Hugo na konci 19. století prorokoval: „Toto století bylo veliké, příští století bude šťastné“.
Neprojevoval vůči Kristu zásadní nepřátelství. Dokonce oceňoval správný záměr jeho nejvyššího učení. Jen tři věci se mu zdály na Kristu nepřijatelné: Především jeho starosti v oblasti morální. Říkal: „Kristus svým moralismem rozdělil lidi podle dobra a zla“, zatímco já je spojím dobrodiními stejně potřebnými pro dobré i zlé.“ Dále se mu nelíbila „jeho absolutní snaha o jednotu“. On je jedním z mnoha; Nebo lépe „byl mým předchůdcem, protože dokonalým a definitivním spasitelem jsem teprve já...
Solovjov se nedal nakazit tímto laicistickým zápalem a ve svém posledním díle „Tři dialogy a vyprávění o Antikristovi“, které datoval Velikonocemi 1900, několik měsíců před svou smrtí, předvídal, že 20. století bude poznamenáno velkými válkami, velkými a krutými revolucemi a velkými občanskými zápasy. Na konci století evropské národy – v přesvědčeni o velkých škodách, které způsobila jejich rivalita, dají vzniknout Spojeným státům evropským, „ale problémy života a smrti, konečného osudu světa a člověka se stanou ještě komplikovanější a zmatenější lavinou.
Prázdnota a Antikrist věřící v Boha
Pro množství výzkumů a nových objevů na poli fyziologie a psychologie společnost zaostane a nenajde řešení. Vyjde najevo jen jeden důležitý výsledek, ale negativního charakteru: úplný úpadek teoretického materialismu. To však nepřispěje k rozšíření a posílení víry. Naopak, všechno zaplaví nevíra. Takže nakonec se v Evropě vyvine situace, kterou můžeme nazvat jako prázdnota. Právě z této prázdnoty se vynoří a prosadí působení Antikrista.
Více než příběh, který představuje Solovjov – ve kterém je Antikrist nejprve zvolen prezidentem Spojených států evropských, pak provolán římským císařem, zabydlí se v celém světě a nakonec se vloží do života církví – zaměřuje se na zdůraznění charakteristických vlastností této osobnosti. Byl to – říká Solovjov – „přesvědčený spiritualista“ Věřil v dobro a dokonce v Boha, ale miloval jen sám sebe. „Byl to asketa, snaživec a filantrop. Dával najevo „nejvyšší projevy umíněnosti, nezištnosti a aktivní dobročinnosti." Od svého mládí se projevoval jako vzdělaný a bystrý exegeta: obsáhlé kritické dílo o Bibli mu získalo doktorát honoris causa na univerzitě v Tübingenu.
Očistil jsem Krista a jsem jeho nástupcem...
Kniha, která mu zajistila slávu a všeobecné uznání nese titul: „Otevřená cesta k míru a všeobecné prosperitě“, ve které se snoubí respekt k tradici a antickým symbolům s širokým a odvážným radikalismem v oblasti sociálních a politických požadavků a směrnic, bezmezná svoboda myšlení s hlubokým pochopením pro všechno mystické, absolutní liberalismus s horoucím zápalem pro společné blaho, nejvyšší idealismus v řídících principech s přesnou vitalitou praktických řešení“.
Čtěte ZDE: Slavná vzpomínka na budoucnost. Evropa se sjednocuje a Antikrist přichází
Je pravda, že někteří věřící kladli otázku, proč zde není aspoň jednou jmenován Kristus, ale druzí namítali: K čemu, když obsah knihy je prostoupen pravým křesťanským duchem, aktivní a všeobecnou láskou a všeobecnou dobrotivostí“. Co více chcete? „Ostatně, on neprojevoval vůči Kristu zásadní nepřátelství. Dokonce oceňoval správný záměr jeho nejvyššího učení. Jen tři věci se mu zdály na Kristu nepřijatelné: Především jeho starosti v oblasti morální. Říkal: „Kristus svým moralismem rozdělil lidi podle dobra a zla“, zatímco já je spojím dobrodiními stejně potřebnými pro dobré i zlé.“ Dále se mu nelíbila „jeho absolutní snaha o jednotu“. On je jedním z mnoha. Nebo lépe „byl mým předchůdcem, protože dokonalým a definitivním spasitelem jsem teprve já, já jsem očistil jeho poselství od toho, co je pro dnešního člověka nepřijatelné.“ Především nemohl snést skutečnost, že Kristus by měl být stále živý, a hystericky opakoval: „Není mezi živými a nikdy mezi nimi nebude. Nevstal z mrtvých, nevstal, nevstal! Ztrouchnivěl, ztrouchnivěl v hrobě...“
Slíbil světový mír
V čem se však Solovjovův výklad jeví zvláště originální a překvapující – a zasluhuje prohloubenou úvahu – jsou vlastnosti Antikrista, kterého kvalifikuje jako pacifistu, ekologistu a ekumenistu.
Viděli jsme již, že mír a prosperita jsou argumenty stěžejního díla našeho hrdiny. Jsou to však ideje, které umí také uskutečňovat. V druhém roce kralování jako římský a univerzální císař může vydat prohlášení: „Obyvatelé země! Slíbil jsem Vám mír a také jsem vám ho dal“. A právě z tohoto záměru v něm zraje jeho vědomí nadřazenosti nad Božím Synem: „Kristus přinesl meč, já přinesu mír“.
I když křesťanství, které mluví jen o hodnotách široce dosažitelných, nám zajití lepší přijetí v salonech, v sociálních a politických shromážděních, v televizních přenosech, nemůžeme a nesmíme se vzdát křesťanství Ježíš Krista, křesťanství, jehož středem je pohoršení kříže a převratná skutečnost zmrtvýchvstání...
Abychom správně pochopili Solovjovovou myšlenku v tomto bodě, bude dobré citovat, co říká ve Třetím dialogu pan Z, mluvčí, který představuje autora: „Kristus přišel, aby přinesl na zem pravdu, a tato pravda, jakožto dobro především rozděluje.“ „Je zde tedy – říká Solovjov – mír dobrý, mír křesťanský, založený na onom rozdělení, které Kristus přinesl na svět právě oddělením dobra od zla, pravdy od lži; a je mír špatný, mír světa, založený na směsi nebo vnější jednotě toho, co je vnitřně v boji se sebou samým“.
Antikrist jako „ekologista“?
Pokud jde o pojetí války v nejobecnějším a nejevidentnějším smyslu, připomeňme si, že první ze tří dialogů Solovjova je celý věnován kritice tolstojevského pacifismu a doktríny nenásilí. Zde se říká: „Válka je jistě zlo, ale je třeba uznat, že jak v životě jednotlivců, tak v životě národů jsou situace, ve kterých není možno odpovědět na zlovolné násilí jen napomínáním a dobrými slovy“. Můžeme říci podle Solovjova, že zatímco ideály míru a bratrství jsou nesporné a závazné křesťanské hodnoty, není možné za takovou hodnotu pokládat pacifismus a teorii nenásilí, které končí často v sociální kapitulaci a ve zneužití síly, v zanedbáni obrany malých a slabých ve prospěch ničemů s velkou mocí.
Antikrist bude také ekologista nebo alespoň animalista. Jsou to moderní termíny, které Solovjov samozřejmě nepoužívá, ale jejich popis je dostatečně jasný: „Nový pán země je především filantrop, plný soucitu nejen s lidmi, ale také s živočichy. On sám byl vegetarián, zakázal vivisekci pod přísným dohledem; společnosti na ochranu zvířat všemi prostředky podporoval.
Dobrá a špatná ekumena
Antikrist je konečně vynikající ekumenista „schopný vést dialog slovy plnými sladkosti, důvtipu a výmluvnosti“. Svolá představitele všech křesťanských náboženství na ekumenický koncil, který se koná pod jeho předsednictvím. „Jeho působení bude směřovat k nalezení souhlasu všech skrze ústupky ve prospěch jejich nejvíce oceňovaných tužeb. „Nejste-li schopni domluvit se mezi sebou – řekne na ekumenickém shromáždění – doufám, že přivedu ke shodě všechny části, když ukážu všem stejnou lásku a stejnou péči, abych uspokojil aspirace jednoho každého“.
Aktualizuje prakticky tento záměr, když znovu daruje katolíkům časnou moc papeže, zřídí pravoslavným institut pro sběr a ochranu všech vzácných liturgických památek východní tradice, když vytvoří ve prospěch protestantů centrum svobodného biblického bádání bohatě financovaného. Je to ekumenismus vnější a „kvantitativní“, který se mu takřka perfektně povede. Masy křesťanů vstoupí do jeho hry.
Čtěte ZDE: Lze přežít konec světa?
Jen malá skupina katolíků na čele s papežem Petrem II., nevelký počet pravoslavných pod vedením starce Jana a několik protestantů, kteří promlouvají ústy profesora Pavla se postaví na odpor Antikristovu spolku. Těm se podaří vytvořit ekumenismus podle pravdy, spojí se v jediné církvi a uznají Petrův Primát. Ale bude to ekumenismus „eschatologický“, vznikající tehdy, když dějiny dospějí do svého závěru: „Tak se uskuteční jednota církví v srdci a v temné noci na opuštěné výšině“, říká Solovjov. Ale temnota noci bude rozptýlena živou září a na nebi se objeví velké znamení: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy“.
„Salónní“ křesťanství
Jaké je tedy „prorocké napomenutí“, které dospělo do našich dnů tímto zvláštním podobenstvím velkého ruského filozofa? „Přijdou dny, říká Solovjov, kdy v křesťanství vznikne tendence k vyřešení spásného faktu, který bude možno přijmout jen obtížným, odvážným, a rozhodným rozumovým úkonem víry v řadě „hodnot“ snadno dosažitelných na trzích tohoto světa. Tohoto rizika se musíme vyvarovat.
I když křesťanství, které mluví jen o hodnotách široce dosažitelných, nám zajití lepší přijetí v salonech, v sociálních a politických shromážděních, v televizních přenosech, nemůžeme a nesmíme se vzdát křesťanství Ježíše Krista, křesťanství, jehož středem je pohoršení kříže a převratná skutečnost zmrtvýchvstání našeho Pána. Toto nebezpečí, chtěl bych dodat, ve společnosti naší doby není ryze hypotetické.
Don Divo Barsotti řekl strašné slovo, které má naprostou aktuálnost: „v mnoha návrzích, v mnoha iniciativách, v mnoha diskuzích našich společenství – říká – je Ježíš Kristus jako výmluva, aby se mluvilo o něčem jiném.“ Boží Syn ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, jediný Spasitel lidstva, je nepřijatelný v sérii dobrých projektů a dobrých inspirací homologovaných s převažující světskou mentalitou. Je to „kámen“ jak o sobě sám řekl – a jak se odvažujeme často sami opakovat – a na tomto „kameni“ se buď buduje, nebo se na něm troskotá (když se postavíme proti němu): „Kdo na tento kámen padne, ten se potluče, a na koho padne, toho rozdrtí“ (Mt 21,44).
Solidarita, láska, mír. A Kristus?
Co nám toto podobenství říká? Je nesporné, že křesťanství je především „událost“; ale stejně je nesporné, že tato událost předkládá a uchovává neodvolatelné hodnoty. Jistě není možné, abychom z lásky k dialogu vybírali z křesťanství jen hodnoty, které sdílejí druzí; není možné znevažovat autentické hodnoty, jako by je bylo možno přehlížet. Je tedy nutné rozlišovat. Existují absolutní hodnoty – jak říkají filozofové – transcendentální. Takovými jsou např. pravda, dobro a krása. Kdo je přijímá, ctí a miluje, přijímá ctí a miluje Ježíše Krista, i když o něm neví a pokládá se dokonce za ateistu, protože v hloubi těchto věcí je Kristus, Pravda, Spravedlnost a Krása.
Pak jsou hodnoty relativní, jako kult solidarity, lásky a míru, ohled na přírodu, angažovanost v dialogu atd. Ty vyžadují jasně artikulovaný soud, který chrání reflexi před každou dvojakostí. Solidarita, mír, příroda, dialog se mohou stát u nekřesťana konkrétní příležitostí k neformálnímu přiblížení se ke Kristu a jeho tajemství. Ale jestliže se pozornost k nim absolutizuje a zbaví se svého objektivního kořene, nebo co horšího, stanou se opozicí spásného faktu, stanou se modloslužbou a překážkou na cestě ke spáse.
Stejně tak u křesťana tyto stejné hodnoty – solidarita, mír, příroda, dialog – mohou nabízet cenné podněty na cestě k úplnému a horoucímu přilnutí k Ježíši, Pánu vesmíru a dějin; příkladem je sv. František z Assisi. Ale pokud křesťan z lásky k otevřenosti vůči světu a dobrému sousedství se všemi nepozorovaně smaže podstatu spásného faktu a vynáší jen tyto sekundární zřetele, uzavírá se osobnímu spojení s Božím Synem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým, dopouští se krok za krokem hříchu odpadlictví a ocitá se nakonec na straně Antikrista.
Tragédie doby: svoboda bez obsahu
V úvodu ke „Třem dialogům“ vypráví Solovjov, že svého času v jedné ruské gubernii začali praktikovat nové náboženství, které svůj kult extrémně zjednodušilo. Jeho přívrženci si v nějakém temném koutě izby pořídili ve zdi prohlubeň, přiblížili k ní své rty a opakovali několikrát naléhavě: „Moje izbo, moje díro, spaste mě!“
V této neuvěřitelné zbloudilosti byla alespoň stopa korektního používání termínů: izbu nazývali izba a díru díra. V našem světě je to mnohem horší, stěžuje si filozof. „Člověk pozbyl starou poctivost. Jeho izba dostala denominaci „Boží království na zemi“ a svou díru začal nazývat „nové evangelium“ (zde vrcholí jeho polemika s Tolstým). Ale křesťanství bez Krista a bez jeho dobré noviny o jeho osobním zmrtvýchvstání se stala prázdným prostorem stejně jako izba a díra oněch venkovanů.
Na závěr se mi zdá, že především dnes jsme v zajetí kultury pouhého „otevření se“ svobodě bez obsahu a bez čehokoliv podstatného. To je největší tragédie naší doby. Tato naše tragédie se ještě prohlubuje, když se tomuto „nic“ těmto „dírám“ přisuzuje z lásky k dialogu nějaká klamná křesťanská etiketa. Mimo Krista, konkrétní a živou osobu i událost, je jenom prázdnota člověka a jeho zoufalství. V Kristu, který je plnost Otce, nachází i člověk svou plnost a svou jedinou naději.
Zdroj.
Tagy článku