OSN zaslala španělské vládě zvláštní žádost. Jak informoval polský internetový portál fronda.pl dne 3.8., mají být ostatky generála Franca, uložené v bazilice v Údolí padlých u Madridu, přeneseny jinam, tj. tam, kde by nemohly být předmětem veřejné úcty. Údolí padlých se naopak má stát pietním místem pro údajné „oběti frankistického fašismu“. Španělsko je vyzváno, aby prý „skoncovalo s fašistickým dědictvím“.
Znásilněná historie
Zmatek nad zmatek a matení pojmů! Franco nikdy nebyl „fašistou“, k této protikřesťanské ideologii italského původu se nikdy nehlásil. Franco byl voják, jehož myšlenkový svět tvořily katolická víra, rodina a vlast. Pro tyto hodnoty chtěl žít i umřít. Ideologiemi jakéhokoliv typu pohrdal včetně fašistické. Nálepkou fašismu jej poctili komunisté. Jestliže OSN toto jejich klišé přejímá, pak jen dokazuje, v jakém ideologickém poli se nachází.
Generál Franco byl muž, jenž svůj katolicismus uplatňoval jak v politice, tak i ve svém soukromí. Žil velice skromně a celý život zůstal věrný své zákonité manželce, což nesnese srovnání se současnými západními politiky
Pravověrní katolíci oddaní Církvi vždycky budou ctít generála Franka jako statečného obránce víry a morálky, který zachránil Španělsko před jedem bolševismu a před zvířeckým vražděním. Komunisticko - zednářský režim premiéra Caballera a prezidenta Azani se dopouštěl krvavých bestiálních vražd zejména na duchovních osobách a aktivních katolických laicích. Mnoho kněží, řeholních osob i laiků republikánské a komunistické bojůvky upálily nebo pohřbily zaživa, některé ještě před smrtí zmrzačily, nejčastějším „trestem“ se stalo uřezání obou uší. Jejich obětí se stalo téměř 300 řeholnic, které se staraly o sirotky a invalidy, několik jich republikáni před smrtí ještě znásilnili.
Francisco Franco
V provincii Ciudad Real bolševické kreatury vrazily matce dvou jezuitů do krku kříž a tak ji zavraždily. Biskupa z Jaénu popravili republikáni spolu s jeho sestrou před zraky 2 tisíc lidí. Faráře z Torrijosu mučili jako Krista: nejprve ho bičovali, poté mu nasadili na hlavu trnovou korunu, donutili vypít ocet a přivázali na záda trám, vedli na popravu jako Ježíše, pak ho ale zastřelili, nikoli ukřižovali.
Osvobození Madridu generálem Francem
V Rondě komunisté svrhli do rokle, odkud se nedalo uniknout, 512 věřících katolíků, laiků, jejichž jediným proviněním byla věrnost katolické víře, již nechtěli zapřít. Zemřeli tam hladem. To je ovšem pouhá špička ledovce komunisticko - zednářských bestialit španělské občanské války let 1936-9. Svůj život při obraně katolické víry položilo celkem 11 biskupů, tj. pětina celkového počtu, cca 7 tisíc kněží a statisíce laiků včetně dětí. V posledních letech již byly desítky obětí těchto sadistických zločinů povýšeny ke cti oltáře, nejznámější je první blahoslavený romské národnosti Ceferino Jiménez Malla, jehož republikáni zastřelili jen proto, že se veřejně zastal kněží vedených na popravu.
Osvobození Madridu generálem Francem II. díl
Povstání vlastenců
Tento zvrhlý teror nenastoupil až jako důsledek povstání španělských národovců v čele s generálem Frankem. Když po zfalšovaných volbách v lednu r. 1936 utvořila vládu socialisticko - komunistická levice prošpikovaná členy zednářských lóží, využily toho ozbrojené bolševické bojůvky k napadání kostelů a klášterů. Poslanec Gil Robles si v parlamentu stěžoval, že během několika týdnů bylo vypáleno 160 kostelů a vykonáno 269 vražd z politických důvodů, především proti katolickým politikům a veřejným činitelům.
Španělský episkopát ve svém dopise biskupům celého světa r. 1937 píše, že v období od února do července r. 1936, tedy za vlády levice, bylo zničeno 411 kostelů a spácháno 3 tisíce těžkých politických a sociálních atentátů za blahosklonné asistence policie. Zároveň španělští biskupové uvádějí s odvoláním na spolehlivé zdroje, že Komunistická internacionála již vydala příkaz svým španělským soudruhům k povstání, vyvraždění katolíků a nastolení bolševické diktatury sovětského typu. V květnu r. 1936 mladí revolucionáři podle biskupského listu již veřejně žádali bomby, střelný prach a zbraně.
Povstání vlasteneckých generálů v červenci r. 1936, do jehož čela se po krátké pertraktaci postavil Francisco Franco, bylo tedy jednoznačně činem nezbytné obrany spojené s heroismem. Poslední kapkou, jíž přetekl pohár trpělivosti, byla vražda katolického politika Calva Sotela ozbrojenou marxistickou tlupou, která jej za bílého dne vyvlekla přímo z bytu a před zraky nečinně přihlížející policie chladnokrevně zastřelila.
Vypukla tři roky trvající občanská válka, jež skončila v březnu r. 1939 vítězstvím Frankových vojsk. Je pravdou, že zatímco Sovětský svaz vojensky podporoval republikánský režim v Madridu, Franco se těšil vojenské pomoci Mussoliniho Itálie a částečně Hitlerova Německa (pomoc Němců je však v propagandě záměrně zveličována, ve skutečnosti byla jen nepatrná, mnohem větší roli sehrála Itálie).
Boj o Toledo
Guernicu vybombardovali komunisté
Protistrana argumentuje údajnými zločiny frankistů. Válka je vždycky strašná a lidská hříšnost působí, že i ten, kdo bojuje spravedlivý boj na správné straně barikády, se mnohdy také dopouští neomluvitelných zločinů. To byly případy neobhajitelného teroru Spojenců na německém civilním obyvatelstvu při obsazování Německa a jeho satelitů, přesto ale nikdo objektivní kvůli tomu nemůže říct, že právo a spravedlnost byly na straně Hitlera a nikoli na straně protinacistické koalice, neboť válku a zločiny proti lidskosti započali nacisté a nikoli Spojenci. Taktéž ve Španělsku: Občanská válka vznikla jako důsledek komunisticko - zednářského teroru a evidentních příprav ke krvavé revoluci bolševického typu, proto právo a spravedlnost byly jednoznačně na straně Frankových povstalců.
Neobhajujeme evidentní krutosti, k nimž Frankovo vojsko také sahalo. Ty ovšem byly nesrovnatelné se zločiny republikánů, frankisté například nikdy nevraždili děti a neznásilňovali ženy. Sám Franco k teroru nevyzýval, naopak se mu snažil bránit, nebyl však toho v atmosféře zjitřených vášní schopen, nota bene v jeho vojsku nebojovali jen samí praktikující katolíci, nýbrž i lidé nábožensky lhostejní a také muslimové. Krutosti frankistů ovšem sovětská komunistická propaganda záměrně zveličovala.
V Paříži působil jako agent Kominterny jistý Otto Katz, který se po válce chlubil, že „na počkání vyráběl fašistická zvěrstva ve Španělsku“. Dodejme, že Otto Katz, známý posléze v Československu jako šéfredaktor komunistického Rudého práva pod jménem André Simon, skončil r. 1952 na šibenici jako oběť Stalinem přikázaného vykonstruovaného procesu s komunisty soustředěnými kolem generálního tajemníka strany Rudolfa Slánského. Komunisté též často lživě obviňovali frankisty ze zločinů, jichž se dopustili sami, např. z bombardování baskické vesnice Guernica.
Franco nebyl Hitlerův spojenec
Je pravdou, že po vítězství Franca proběhlo hodně poprav na základě rozsudků mimořádných vojenských soudů. Vždycky ale šlo o konkrétní kriminální zločiny á la vraždění nevinných civilistů a sadistická zvěrstva. Není znám jediný případ, kdy by někdo skončil před popravčí četou jen proto, že sympatizoval s levicí nebo byl členem socialistické či komunistické strany. Franco sám vyzval k celonárodnímu smíření a nabídl všem, kteří se provinili lehčí formou, jež nezasluhovala smrt, aby si trest odpykali dobrovolnou prací při obnově země a tak se vyhnuli vězení.
Tvrdá opatření nebyla v oné době ničím mimořádným, poválečné čistky v osvobozené Francii byly horší než ve frankistickém Španělsku – a nikdo se nad nimi dodnes nepozastavuje. Francův režim na rozdíl od totalitních diktatur nacismu a komunismu neznal vyhlazovací koncentrační tábory, političtí vězni měli svůj zvláštní statut a nemuseli pracovat, směli dostávat balíčky a dopisy, měli čas na sebevzdělávání a dokonce na politické debaty. Frankistické Španělsko zůstalo za II. světové války neutrální, Franco se nestal spojencem Hitlera. Naopak Španělsko poskytovalo azyl osobám pronásledovaným nacistickým režimem, zejména Židům, což v 90. letech minulého století ocenil samotný Stát Izrael.
Především ale Franco jako praktikující katolík navrátil Katolické církvi svobodu a postavil nové Španělsko na katolických principech. R. 1953 uzavřel konkordát s Vatikánem. Plně proto platí to, co napsali španělští biskupové ve zmíněném dopise: „Španělsko mělo jedinou alternativu: buď definitivně podlehnout destruktivnímu komunismu, nebo se rozhodnout k nadlidskému odporu a osvobodit tak od hrozného nepřítele sebe, základy společenského života a národní charakter… Církev přesto, že chtěla mír, válku si nepřála a pro ni nepracovala, nemohla v tomto zápase zůstat indiferentní; přikazovalo jí to její učení, její duch, instinkt sebeobrany a zkušenosti z Ruska…“
Skromný velký muž
Ve Francově Španělsku byly pod přísným trestem zakázány potraty a antikoncepce, zákony nedovolovaly ani rozvody katolicky uzavřených manželství. Katolická církev a její nauka byly chráněny zákonem, rouhání a vandalismus vůči chrámům, svatým obrazům a sochám byly trestné. To vše skončilo Francovou smrtí r. 1975, kdy Španělsko vykročilo cestou destruktivního liberalismu a přizpůsobilo se tak jiným západním zemím.
Pro nás ale Franco zůstane vynikajícím katolickým státníkem a vojevůdcem na stejné rovině s Juanem d´Austriou z bitvy u Lepanta r. 1571, polským králem Janem III. Sobieským z bitvy u Vídně r. 1683, ekvadorským prezidentem Gabrielem García Morenou, zavražděným zednáři r. 1875, bl. Karlem Habsburským, rakouským kancléřem Engelbertem Dollfussem, portugalským premiérem Antoniem Salazarem a dalšími.
Byl to muž, jenž svůj katolicismus uplatňoval jak v politice, tak i ve svém soukromí. Žil velice skromně a celý život zůstal věrný své zákonité manželce, což nesnese srovnání se současnými západními politiky - sexuálními čuňaty á la francouzský prezident Hollande aj. Jestliže současná OSN, ovládaná propotratovými lobbisty a genderistickými zvrhlíky chce zneuctít památku generála Franka, potom zajisté ví, proč. Pro nás je to ovšem ten nejpádnější důvod, abychom se k odkazu tohoto velkého katolického státníka hlásili.
Zdroj.
Tagy článku