Popisek: Glum u blobu
|
Autor: Žertovná koláž Ondřej Höppner
Perfektní Atlas pro každého, kdo miluje sebetrýznění - a neví o tom.
Erika Magdalena Hájková Dne 20. 3. měl DVD a blu-ray premiéru jeden z nejsledovanějších a nejočekávanějších filmů minulého roku, Atlas mraků.
Jde současně téměř o první evropskounijní (téměř) velkofilm. Nebo alespoň o první německý velkofilm od dob Leni Reifenstahlové. Otázka zní? Stojí za to učinit Atlas mraků součástí své knihovny, nebo dokonce se podle něj navigovat životem?
Asi sotva – ačkoli distribuční slogan snímku hlásá mnohoznačně „Vše je propojeno“, měl jeho podtitul znít spíše Hory pracují k porodu a na svět přijde směšná myš. Ač tato myš, kromě své vlastní bezvýznamnosti, vypovídá i o něčem hlubším. Krásou nechtěného.
Těžký porod
Jde o dítě narozené v bolestech. Jeho zrod provázely kromě očekávání, umocněných „nezfilmovatelnou předlohou“, i finanční těžkosti a nekonečné průtahy. Tak ovšem vzniklo mnoho dobrých i mnoho špatných snímků. Výsledkem je v každém případě pozoruhodný koprodukční slepenec: německo-americko-hong-kongsko-singapurský velkofilm jsme tu snad ještě neměli, navíc od režisérského tria Wachovski-Wachovski-Tykwer.
Soudě podle počtu pomlček v předchozím odstavci, zde věta, že „vše je propojeno“ platí. Jinak bychom ji mohli odsoudit již předem jako naprostou banalitu. Ač to tak nevypadá, zaslouží si však ono heslo letmé zamyšlení, stejně jako film sám. Přestože i on je zdánlivě banalitou.
Dílo se potuluje českými filmovými luhy a háji už bez šesti neděl půl roku. Mezitím stihlo v vyvolat bouři (převážně nadšení) mezi příznivci „new age“ a na internetových serverech, zabývajících se filmem, a vysloužit si několik převážně překvapivě vlažných recenzí mainstreamových kritiků: pouhých 75% od Mirky Spáčilové s výtkou za „příliš velké pravdy“ téměř vyráží dech, vezmeme-li v potaz, že jde o první unijní, pardon, německý (téměř) sci-fi velkofilm.
Rozšíříme-li pohled za naše hranice, můžeme se jen podivovat, kolik tento tak obdivovaný snímek získal oscarových nominací: nula. Nicméně psát pouze o tomto jevu by bylo – banální. Takových filmů zde už byly mraky, a na Oscarův chodníček slávičky se leckdy nedostanou i díla mnohem zajímavější.
Špatný vtip?
Stejnou banalitou by bylo hodnotit uměleckou, technickou nebo jinou úroveň filmu. Strefovat se ironickými šlehy do Atlasu mraků je, jak říkává moje moudrá maminka, „asi jako smát se zástupu dětí z pomocné školy“. Možností by se samozřejmě našlo mnoho. Tak například – jedna pro české politicky nekorektní uši: Němec, Polák a transsexuál se jednoho dne v Americe rozhodnou, že udělají film. To není vtip. To je Atlas mraků.
Anebo jedna pro filmového labužníka: Někdo se pokusil natočit Přelet nad kukaččím hnízdem v poetice Briget Jonesové, s Agentem Smithem z Matrixu v roli sestry Ratchedové a maskami, které vypadají jako z Gilliamova pětatřicet let starého Žvahlava. Není to bžunda? Není. A to ještě nevíte všechno.
Nepříjemná pravda
Možností ke vtipkování by se našlo mnoho. Samotný fakt, že jde o koprodukční „revoluční“ počin tří režisérů z různých končin světa na téma, „Pro správnou věc je třeba trpět a „Láska asi možná určitě fakt existuje a je dokonce i něco jako přírodní síla“, navozuje smutné lechtání v oblasti bránice.
Nepříjemnou pravdou však je, že film je ve svém důsledku více než banalitou: Atlas mraků je sice nechtěným odvarem starých časů, ale současně i snímkem veskrze charakteristickým pro to, co doba, balancující na prahu orwellovského světa, vydává za filosofii: dokonale multikulturním, multižánrovým, multigenderovým, multipohanským a – multiprázdným.
Spolčení hlupců
Vydržet v kině a sledovat příval žvástů, vydávaných za hlubokou filosofii okořeněnou brutalitou, zřejmě chápanou jako odvážný pohled pravdě do očí, a nihilismem, natřeným na duhovo, aby připomínal lásku, je mučení, za jaké by se nestyděl ani hrdina O’Toolova Spolčení hlupců, Ignácius O’Reilly, který měl ve zvyku hlasitě trpět na představeních filmových muzikálů a jiných „béčkových“ filmů.
Daleko nepříjemnějším zážitkem však je poznání, že film skutečně odráží realitu tak, jak ji mnozí dnes vidíme kolem sebe. Jako znetvořený a zestárlý Tom Hanks, který odkudsi z temnot „uprostřed Nikde“ sleduje to, co bývalo ještě za časů našich babiček docela vlídným světem, naším světem, již jen jako mrkající modrou hvězdičku v přízračně prázdném „kosmu“, který nahradil Nebe. Jedině tak lze totiž vysvětlit nadšení, se kterým na film zástupy intelektuálů běhaly až tři- či čtyřikrát.
Přímo šokujícím je ovšem zjištění, že film nakonec nejen vypovídá mnoho o naší době. I zoufalá banalita, která je jeho heslem, o něm platí víc, než se zdá:
Vše skutečně je propojeno. Jenže jinak, než si autoři myslí. Což je zjištění sice staré, ale v žádném případě ne banální.
A že jste se nedozvěděli, o čem film je? Dozvěděli. O ničem.
Tagy článku