V prastarých legendách a spisech o svatém Václavu velkou plochu zaujímá vždy jeho mučednická smrt. Ale k tomu, aby se tato smrt stala předmětem tak obecné pozornosti, nestačí jen sám fakt, že to byla smrt násilná, ale rozhodující bylo, že u chrámových vrat byl úkladně zavražděn, muž, který byl nejen na tu dobu neobvyklým vladařem, ale že to byl právě někdo, koho již za života obestírala a provázela pověst svatosti. Rozhodující pro jeho hodnocení nebylo tedy to, co ho postihlo zvenčí, ale co sám vykonal pro sebe i pro druhé. A to je i pro současnou dobu podivuhodně aktuální už jen proto, že evangelium je dokonale nadčasové a jeho důsledné praktikování je pro každou dobu stejně důležité, ba nezbytné.
Kristus jako norma
Ačkoliv rozhodně nelze říci, že by český národ byl v tomto směru věrným následovníkem odkazu svého prvního světce, jisté je, že si na něho znovu vzpomene především tehdy, když mu teče do bot. S tím je spojena i lidová legenda o rytířích, se kterými má přijít svatý Václav svému národu na pomoc, až mu bude nejhůře. Bedřich Smetana se nám v romantickém vlasteneckém opojení sice snaží namluvit, jako by Blaničtí rytíři byli vlastně spící „boží bojovníci“, jenže ti měli blíže k militantnímu islámu než k ideálům prvního českého dokonale mírumilovného mučedníka.
Od Žižky ani od Husa si národ svou záchranu neslibuje. U pomníku na Staroměstském náměstí se schází davy především v době sebevědomého a pyšného opojení. Když však cítí, že je mu úzko, zamíří lid raději k soše svatého Václava na náměstí, které si netroufali přejmenovat ani vyznavači vědeckého a historického materialismu. Roli ochránce a zachránce nemohou tedy lidé přiřknout komukoliv, může na ni aspirovat jen ten, kdo si ji vysloužil svým životem a svou pověstí, jakou má nejen u lidí, ale především u Boha. A svatý Václav si ji vysloužil nikoliv bojovností a válečnými úspěchy, ale vytrvalým úsilím o lásku a pokoj mezi všemi lidmi.
Co mohou jiní pouze tušit, to by nám věřícím katolíkům mělo být zcela jasné. Svatý Václav je neobyčejný v tom, jak v prostředí, které tomu nijak nepřálo, docenil krásu Ježíšova poselství a učinil z něho nejvyšší hodnotu a normu svého osobního i veřejného života.
Zříci se vlastních kořenů
Je obdivuhodné, jak člověk, jehož posláním bylo vládnout, pronikl hluboce k samé podstatě evangelia a pochopil, že jako Ježíšův učedník musí především sloužit. Sloužit Bohu, člověku, a tím sloužit životu. To dnešní společnosti bohužel chybí. Jak daleko mají dnes k úkolu sloužit především vládnoucí reprezentace, které skutečnou službu „věci veřejné“ i lidem jen populisticky předstírají, ale ve skutečnosti sledují především svůj osobní i stranický prospěch a zisk! Dnešní vládcové dávno nejsou v prvé řadě služebníky obecného blaha, ale exponenty nejrůznějších lobbistických skupin, které utkaly kolem sebe síť tak dokonale nepřehlednou, že občan vůbec neví, kdo mu vlastně doopravdy vládne, a v roli voliče se často ocitá před psychologicky nejtěžším a často marným rozhodováním, jak vybrat nejmenší možné zlo.
To, že se svatý Václav svou ušlechtilostí a opravdovou lidumilností tak výrazně odlišoval od svého prostředí, bylo projevem toho, že byl doslova uchvácen Ježíšem Kristem a jeho evangeliem, takže se pro něho stala samozřejmostí láska k Bohu a ke každému člověku. Naopak dnešní neskrývaná a dokonce oslavovaná zvrácenost tzv. pokrokového světa je důsledkem tragického odporu k jedinému Zdroji všeho skutečného dobra, pravdy a krásy.
Zatím jsme si situaci, kdy bude „českému národu nejhůře“, představovali především jako pohromu cizáckého útisku zvenčí, ale kdo má oči otevřené, nemůže se ubránit dojmu, že českému národu může být ještě hůře z vlastního dopuštění, když se zřekne svých vlastních kořenů a zakládá si na zpohanštění, které je proti někdejšímu pohanství o to horší, že se apriori jakémukoliv „obrácení“ tvrdošíjně uzavírá. Tomu, kdo někdy sledoval americké kampaně před prezidentskými volbami, jistě neuniklo, že oba kandidáti pečlivě zvažují, jak si zajistit početné hlasy věřících. Takové starosti by u nás neměli a museli by usilovat naopak o přízeň většiny, které na Bohu a náboženství nijak nezáleží.
.jpg "Ondřej Höppner")
Čtěte ZDE: O nepřátelích koruny Svatováclavské: „Neboť i Němec uvěřil, když byl uzdraven, ale odcizený Čech nebude uzdraven nikdy.“
Bariéry v nás
Svatý český kníže, který svou krví posvětil svou rodnou zem, spolu s ostatními svatými patrony je jistě připraven překonat i takovou bariéru. I on ví, co je to být věřící, dokonce jakožto nežádoucí menšinou. Záleží na nás, zda jsme připraveni řídit se důsledně příkladem jeho trvalé, velmi podnětné svatosti.
Sotva kdo by očekával, že svatý český vladař z počátku našich dějin má co říci i k otázce dnes tak aktuální, jakou je aktivní účast laiků na bohoslužbě. V našich podmínkách se rozmohlo přesvědčení, jako by se k Bohu nejvíce přibližoval ten, kdo nejvíce pronikne i do oblasti, která byla dosud vyhrazena posvěceným osobám. Ačkoliv takové termíny, jako „actuosa participatio“ (živá, zaujatá účast na liturgickém dění), v době Václavově nebyly na přetřesu, světec správně vycítil, že taková účast spočívá především v hluboké úctě a živém zaujetí pro to, co se děje na oltáři. Cítil neodolatelnou potřebu nikoliv dělat něco z toho, co dělá kněz, ale připojit svou vlastní osobní oběť k oběti, kterou kněz z Božího pověření uskutečňuje na oltáři.
Svatý Václav, který se s úctou a láskou i v zimě a v noci klaněl svátostnému Spasiteli i před zavřenými chrámovými dveřmi, by si sotva dovolil bavit se volně s druhými uvnitř chrámu před bohoslužbou a po ní přímo před trůnem Nejvyššího. Prodlévat ve skutečné blízkosti Ježíše skutečně přítomného v Eucharistii bylo pro něho nejvzácnější příležitostí obracet se nikoliv na lidi, ale k samotnému Bohu. Jeho účast byla účastí živé víry, úžasu a klanění. Kéž by nám předal tuto svou hlubokou úctu.
Jeho „actuosa paticipatio“ se neomezovala na dobu trvání obřadu, ale uplatňoval ji s velkou láskou, úctou a pílí, když se sám aktivně podílel na „výrobě“ obětních darů. Z příkladu svatého knížete je zcela zřejmé, že „zbožnou aktivní účast“ vůbec nezajistí „zjednodušení obřadů“, ale hluboká víra a pokorná úcta všech, kteří na bohoslužby přicházejí.
Posvátnost tajemství
Podobnou úctu k posvátnu měl podle přání Benedikta XVI. znovu oživit tradiční římský ritus. Jenže věřící, kteří poznali jen Novus ordo, při kterém se stále něco hlasitě mluví nebo koná, jsou často na rozpacích, co mají dělat při tradičním obřadu. Cítí se takřka dotčeni, jako by jim kněz nevěnoval pozornost. Jenže právě tehdy se kněz jako nezastupitelný služebník i jejich jménem zcela osobně obrací k Bohu, jedinému adresátu a cíli naší bohoslužby. Posvátnost této liturgie spočívá také v tom, že některé části jsou jakoby zahaleny rouškou tajemství: nepředstavují se nápadně ani zraku ani sluchu přítomných, protože jsou určeny po výtce Bohu.
Pro věřícího je proto důležité, aby ve své víře pronikal k podstatě a obsahu toho, co se na oltáři děje mezi celebrujícím služebníkem a samotným Bohem a co ho má svým vznešeným a nekonečným obsahem a nekonečnou, nenahraditelnou hodnotou uchvacovat a naplňovat úžasem a úctou a hlubokou vděčnosti, aby tak byl i on uveden a vytržen do zcela osobního setkání s Ježíšem Kristem ve společenství andělů a svatých.
Důležitější než příruční misálky a brožury s mešním textem je proto pro každého potřebný takový výkladový materiál, který mu vysvětluje a objasňuje obsah, smysl a význam všeho, co se u oltáře a na oltáři děje. Misálky a podobné texty nejsou určeny k tomu, aby z nich věřící slovo za slovem sledoval, co kněz říká, nýbrž aby se předem seznámil s obsahem posvátných textů a dal se jimi nadchnout a uchvátit. Úcta k obřadu nevyplývá z toho, že do toho mohu mluvit nebo vstupovat, ale pramení z vděčně pokorného hlubokého vědomí, že mohu být přítomen něčemu tak velikému, jako je reálné zpřítomnění kalvarské oběti. Takové živé vědomí, soužití a přesvědčení ovšem předpokládá a vyžaduje kromě opravdové víry dobrou a nadšenou osobní katechezi, která zatím zcela schází.
Zhoubná deformace
Tzv. reformování liturgie vyznělo ve skutečnosti jako její zhoubná deformace. S překotným a unáhleným odstraňováním funkčních balustrád, které odedávna oddělovaly posvátný prostor kněžiště od chrámové lodi, se rozmělnil i rozdíl mezi Bohem posvěcenými osobami a věřícími laiky a vytratily se nepřekročitelné hranice toho, co je vznešené, posvátné, a proto nedotknutelné. To, že se i neposvěcené ruce mohou nyní dotýkat Nejsvětější svátosti, že při jejím přijímání mohou věřící zůstat stát, však nepředstavuje povýšení jejich důstojnosti, ale pouze nedůstojné ponížení svrchované vznešenost Nejsvětějšího.
Pod pláštíkem „větší srozumitelnosti“ byly z obřadů zcela nepochopitelně odstraněny právě důležité projevy pokory, úcty a zbožnosti. Do středu pozornosti byl místo Boha postaven člověk a výsledek je žalostný. Výsledek je ten, že Boží lid neodchází z bohoslužeb ani náležitě poučený, ani posvěcený a obohacený potřebnými milostmi, které potřebuje, aby zachovával Boží přikázání a žil k jeho slávě.
Začít u sebe
Tato trvalá duchovní podvýživa se prakticky nejbolestněji projevuje v kritickém bodě křesťanského života, a tím je manželství a rodina. Dokud nebudou křesťané druhým Kristem v jeho dokonalé oběti, žádný oportunistický synod je z bryndy nevytáhne, naopak jen stávající krizi prohloubí.
Chceme-li účinně nastoupit proti neúctě, kterou svět chová k Bohu, musíme začít především u sebe s obnovou a evidentním prohloubením naší opravdové víry a hluboké vnitřní úcty k Ježíši Kristu, svátostně přítomnému mezi námi, tak aby tato úcta, sama podstata náboženství, našla jasný výraz i v projevech vnějšího chování a postojů jak v Božím domě, tak v domácí církvi.
Kdykoliv prosíme svatého Václava, aby nedal zahynout nám ani budoucím, prosme ho o jeden z účinných prostředků naší záchrany: o jeho hlubokou a opravdovou víru a úctu k svátostnému Spasiteli, ochotnou až k oběti vlastního života.
Zdroj.
Tagy článku