Jednou z front tohoto nástupu je také parlamentní tažení za legalizaci homosexuálních sňatků. Odpor proti němu vytáhl v lednu do pařížských ulic milion Francouzů. O těchto masových protestech nás česká média ovšem prakticky neinformovala.
Bonbóny z levé i pravé kapsy chutnají stejně
Shodou okolností se ve stejné době jako ve Francii snaží o prosazení homosexuálních sňatků také v Británii, a to, pro změnu, vláda pravicová (alespoň nominálně). V těchto dnech legislativní proces týkající se uvedené věci v obou zemích vrcholí. Je pouhou náhodou, že se právě nyní objevila v českém tisku inforeklama anoncující překladové vydání homosexuální pohádky Princ a princ?
Nacisté měli svého Horst Wessela, bolševici Timura a Čuka s Gekem a revolucionáři dneška mají Prince a prince.
Vypukne tlak na uznání homosexuálních sňatků brzy i u nás? Vzpomeňme si, že v době, kdy byl v českém parlamentu projednáván zákon o registrovaném partnerství, šla do kin filmová homosexuální romance Zkrocená hora a její recenze plnily kulturní rubriky předních deníků. Možná souhrou náhod, možná ne.
Právo na dítě?
Revoluční aktivisté u nás ostatně dnes již mohou jít rovnou o krok dál a žádat o uzákonění práva homosexuálních párů na adopce dětí. Toho „práva“, o kterém při krájení prvních koleček své salámové metody, při prosazování zákona o registrovaném partnerství, místopřísežně prohlašovali, že se ho nikdy dožadovat nebudou a dnes se jej bez uzardění dožadují při každém ročníku pražského gay-festivalu Prague Pride.
Povídám, povídám pohádku…
Zmíněnou politicky korektní agitku Princ a princ, doplněnou ilustracemi v „dětském“ stylu, s motýlky a srdíčky vybarvenými fixou, vypustily do světa nizozemské autorky Linda de Haanová a Sterna Nijladndová. Vypravuje dětem o tom, kterak jeden princ ke druhému zahořel „úplně normální láskou“ na první pohled a klade si za cíl napomáhat výchově (resp. převýchově) nejmladší generace k tzv. respektu vůči sexuálním menšinám. Uvedené dobrodiní se rozhodlo českým dětem zpřístupnit nakladatelství Meander a překladatelka Adéla Elbel, která nejen přeložila text pohádky, ale také sehnala potřebné sponzory. Ti mají umožnit vydání a distribuci knihy, včetně její nabídky mateřským školám (kniha je podle slov paní Elbelové určena tří až čtyřletým dětem). Inu, péče o ideologickou formaci dětí a mládeže je vážná věc. Nacisté měli svého Horst Wessela, bolševici Pavku Morozova, Timura a Čuka s Gekem a revolucionáři dneška mají Prince a prince.
Ale proč vlastně?
Člověk, který sám není revolucionářem, asi nikdy úplně nepochopí způsob uvažování, citové angažmá a vytrvalost, které provázejí destruktivní zaujetí aktérů revoluce. Cíl, který si vytkli, totiž výstavba babylonské věže nového světa, je v jejich očích natolik oslnivý a velkolepý, že mu vše musí jít z cesty. Stavební parcela pro Velké dílo musí být dokonale vyklizena, vše co vystavěla minulost musí být zničeno, nic nesmí zůstat na svém místě, změna musí být úplná. Revolucionář nevysvětluje přínosy novot, spokojí se výčtem chyb minulého stavu a vynáší ortel: změna je nutná, historicky nevyhnutelná! Rodina, jako stabilní struktura lidské společnosti, je proto přirozeným cílem útoků revolucionářů odjakživa.
Už papá Marx
Marx s Engelsem v Komunistickém manifestu konstatují, že jsou kritizováni za odpor k instituci rodiny. Místo toho, aby tato obvinění buď odmítli, nebo blíže vysvětlili vlastní představu lidského soužití, pouští se s vervou a nezpochybnitelným pozorovatelským talentem do obsáhlé kritiky nedostatků v životě měšťanských rodin druhé poloviny 19. století. „Říkáte, že jsme proti rodině,“ píší Marx s Engelsem, „ale co je to buržoasní rodina“, ptají se a vzápětí líčí dobové negativní jevy rodinného života.
Dnes již…
Dnešní homosexuální aktivisté nehovoří jinak. Kdykoli se dožadují práva na adopce dětí, líčí veřejnosti v barvách nejčernějších disfunkční rodiny, rozvody, opilecké otce a osamělé děti v ústavní péči. Jakoby homosexuální páry byly vůči krachu osobních vztahů nějak imunní. Podobného druhu jsou úvahy revolučních sociologů o historických proměnách rodiny, průhledně zveličující posuny životního stylu, jmenovitě rozvolnění vztahů uvnitř tzv. širší rodiny, existenci rodin neúplných atd. , s cílem vytvořit dojem (!), že rodina je cosi co lze, ba je nutné, v čase redefinovat a vždy nově interpretovat. Je až komické sledovat, jak figury, které považují rozvod za jedno z nedotknutelných dobrodiní novověku, krčí ustaraně čelo, když líčí, jak je třeba akceptovat homosexuální „rodiny“, neboť ty klasické „se nám rozpadají“.
Aby nedošlo k omylu
Osobně jsem dalek jakékoli démonizace homosexuálů. A samosebou chápu, že lidsky slušný a zodpovědný člověk může být dobrým vychovatelem dětí bez ohledu na to, zda je heterosexuál, homosexuál nebo třeba asexuál. Však se také do nedávna mělo u nás za dobrý mrav o takových věcech na veřejnosti nehovořit a žádná diskriminace homosexuálům nehrozila.
Zdánlivě paradoxně to bylo právě až přijetí zákona o registrovaném partnerství, které homosexuální občany segregovalo od majority .
A pokud jde o adopci dítěte, mohl a stále může o ni v České republice žádat i osoba nesezdaná, a na to, zda je hetero či homosexuální se nikdo neptá. V posledním dvacetiletí byli homosexuálové zkrátka a dobře, bez ohledu na scestnost svého pohlavního života, součástí české společnosti, z níž je nikdo nevylučoval. Zdánlivě paradoxně to bylo právě až přijetí zákona o registrovaném partnerství, které homosexuální občany segregovalo od majority po stránce právní a revoluční aktivisté, kteří se snaží segregovat je fakticky, když je nahánějí do houfu tzv. LGBT komunity, jíž využívají ve svém tažení proti civilizaci, kultuře a lidství jak je známe.
Tolerance, respekt a nenávist
Má kritika tedy nesměřuje proti homosexuálům, ani proti toleranci vůči nim. Ostatně, navzdory povrchnímu zdání, jich samých se můj text vlastně příliš netýká. Týká se svobody a její obrany. Situace na ideovém válečném poli západu je přece naprosto jiná, než tvrdí manipulátoři veřejného mínění: ohroženým druhem nejsou minority a jejich „právo na jinakost“, ale naopak majorita.
V Amsterodamu bylo nedávno přijato nařízení městské rady umožňující dočasné vystěhování občanů podezřelých z homofobie. To není Orwell, ale realita.
Revolucionáři totiž nestojí o žádnou toleranci ze strany majority, žádají od ní respekt pro své sociální experimenty, nebo alespoň jeho poslušné předstírání. Chtějí určovat co si smíme myslet a tradičně smýšlející občany vehnat do života ve lži. A to pod hrozbou sankcí.
Měli bychom využívat svobod, které dosud máme, a žárlivě je střežit, nebo přijdeme nejen o ony svobody, ale také o duše svých dětí a budoucnost všeho, proč stojí za to žít.
V Amsterodamu bylo nedávno přijato nařízení městské rady umožňující dočasné vystěhování občanů podezřelých z homofobie. To není Orwell, ale realita. O velikonocích došlo v Paříži k zadržení a pokutování muže, který se prohřešil tím, že měl na sobě tričko potištěné logem nedávných demonstrací proti uzákonění „homosňatků“. Šlo o stylizovaný obrázek heterosexuální rodiny. Prý tím vyvolával nesnášenlivost.
Právo být „nejinaký“
Kde je svoboda smýšlení, víry a přesvědčení? Kde je právo na osobní důstojnost? Myslím, že je načase začít hájit také právo majority na její „nejinakost“. A zejména právo dětí vyrůst jako nejinaké, podle úsudku jejich nejinakých rodičů a nikoli cizích lidí, kteří založili svou kariéru na službě revolučnímu chaosu. Paní překladatelka Elbel prý chce „posunout osvětu z hodin biologie na druhém stupni do mateřských škol.“ Chceme to také? Pokud ne, měli bychom se ozývat co nejhlasitěji, využívat svobod, které dosud máme, a žárlivě je střežit, nebo přijdeme nejen o ony svobody, ale také o duše svých dětí a budoucnost všeho, proč stojí za to žít.
Tagy článku