Pro mnoho Čechů Velikonoce začínají a končí pondělím. Aniž bych chtěl snižovat hřejivý pocit mužů z dobře vykonané pomlázky, je to žalostně málo, když si uvědomíme, co jsme ztratili: Největší svátek roku, možnost připomenout si zázračnou událost, jíž podobná v dějinách lidstva dosud nebyla a jež (mimo jiné) poslední dva tisíce let řídila směřování naší kultury. Jenže dnes něco takového můžeme říct sotva: většina z nás už ani neví, co slaví. A zdaleka to neplatí jen pro "zajíčkáře", kteří "slaví" jen pondělí. Co je vlastně obsahem velikonočních oslav? A proč se od nich katolická Církev v posledních letech zásadně odchyluje?
Vánoce bez Velikonoc: nesmysl
O Velikonocích si připomínáme zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Mnozí nevěřící se při takové zmínce ošívají. Jako by křesťanům nestačilo, že se zmocnili Vánoc, teď nám ještě tunelují svátky jara! Ti bystřejší však vědí, že bez Velikonoc by nebylo Vánoc, že bez události Kristova vzkříšení by nebylo proč slavit ani jeho narození.
Do velikonočních svátků nám však ještě pár dní zbývá. Nacházíme se uprostřed Pašijového týdne, v němž si připomínáme události z posledního týdne Ježíšova pozemského života.
Kristus je pokrmem pro duši
Zelený čtvrtek, jímž vstupujeme do tajemství Velikonoc, nám přibližuje, kromě jiného, příběh Poslední večeře Páně. Ježíš se spolu se svými nejbližšími učedníky shromáždil v předvečer starozákonních velikonoc ve večeřadle, aby si zde připomněli východ Izraelitů z Egypta. Tehdy pronesl i tato slova: „"Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět." (Lk 22,15). Z těchto slov je zřejmé, že Ježíš věděl, co jej v nejbližších hodinách čeká. Také proto tato slavnostní večeře nebyla obyčejnou hostinou, podobnou hostinám v ostatních židovských domácnostech. Byla spojena s přinesením oběti, jejíž obětinou nebyl nikdo jiný, než samotný Kristus. Tutéž oběť, tentokrát však krvavou, přinese následujícího dne na kříži.
Ježíš pozdvihl chléb se slovy: „Vezměte a jezte, toto je Tělo mé! Poté vzal do rukou kalich s vínem a pravil: „Toto je má Krev Nového Zákona, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů… To konejte na mou památku!“ Učedníci byli přítomni zázraku přepodstatnění – pod způsobou chleba a vína byl přítomen svátostný Kristus. Stejně jako při každé mešní oběti, jež byla po Kristově velikonočním zmrtvýchvstání přinesena či ještě přinesena bude. Eucharistie je jednou ze dvou svátostí, jež Ježíš při Poslední večeři ustanovil.
Česká biskupská konference přepisuje evangelium
V liturgii, zavedené po revolučním II. vatikánském koncilu, se v mnoha překladech do národních jazyků užívá při proměňování vína namísto slov „za mnohé“ výrazu „za všechny“. Přestože emeritní papež Benedikt XVI. nařídil užívat původní Kristova slova, Česká biskupská konference naopak kněžím přikázala, aby nadále užívali jejich chybný překlad. Vzhledem k tomu, že výraz „za všechny“ Kristus při ustanovení Eucharistie nepronesl, nemá ani ve mši svaté žádné opodstatnění. Ve své podstatě je lží v samotném srdci mešní oběti. Přitom význam skutečných Ježíšových slov je zřejmý – výrazem „za mnohé“ naznačuje, že ne každý člověk bude mít z jeho vykupitelské oběti osobní prospěch. Nikoli proto, že by plody Kristovy oběti nebyly přivlastnitelné všem lidem, ale proto, že někteří je svobodně odmítnou. Záměna slov „za mnohé“ slovy „za všechny“ však sugeruje, že bez ohledu na to, v co věříme a jak žijeme, nás nebe nemine. Z jiných Ježíšových výroků, zaznamenaných v Písmu svatém však víme, že tomu tak rozhodně nebude.
Omývání nohou a svátost kněžství
V této souvislosti si všimněme ještě jedné víru ohrožující novoty, s níž se při zelenočtvrteční liturgii můžeme setkat. Ale ještě předtím si připomeňme následující událost z Poslední večeře. Ještě před tím, než Kristus dal sebe za pokrm, ustanovil ještě jednu svátost, totiž kněžství. Pouze kněží mohou naplňovat Ježíšův příkaz z ustanovení Eucharistie: „To čiňte na mou památku“. Jen oni mají Kristem svěřenou moc proměnit chléb a víno v jeho skutečné Tělo a skutečnou Krev.
Ačkoli není v evangeliích přímo označen okamžik, kdy k vysvěcení učedníků na kněze a biskupy došlo, zpravidla se uvádí, že souvisí s obřadem umývání nohou, jehož podrobný popis je zaznamenán ve 13. kapitole evangelia sv. Jana. Kristus dává příklad, jak mají nositelé církevních úřadů, a potažmo všichni křesťané, jednat, totiž v duchu obětavé služebné lásky. Ačkoli, jak sám Ježíš praví, služebník není nad pána, zde je to sám Bohočlověk, jenž posluhuje tvorovi. Takto mají jednat všichni, v církvi i ve společnosti, kdo mají autoritu a moc. Obřad mytí nohou však jde svým symbolickým významem ještě dál. Připomíná nám, že dříve, než budeme přijímat Krista za pokrm, potřebujeme se očistit. Nikoli, jak bylo zvykem v Orientu, od prachu cest, nýbrž od kalu našich hříchů.
Zelenočtvrteční zlořád papeže Františka
A právě obřad umývání nohou byl začleněn, i když jen dobrovolně, do liturgie Zeleného čtvrtku. Původně jen papež, biskup či opat, dnes však již i pouhý kněz, si podle starobylého obyčeje i závazných mešních rubrik zve dvanáct starších mužů k vykonání téže služby, k níž se snížil samotný Spasitel.
Poslední dobou se však můžeme setkat s tím, že někteří z těchto mužů jsou ve skutečnosti ženy. A protože jejich nohy loni omyl i samotný papež František (letos tomu prý nebude jinak), hrozí, že se tato praxe stane něčím "normálním". Jde přitom o praxi zvrácenou, odporující významovému kontextu této připomínané události z Poslední večeře Páně.
Je všeobecně známo, že mezi dvanácti apoštoly nebyla jediná žena. Nikoli proto, že by důstojnost ženy byla na nižší úrovni než důstojnost muže – ostatně Panna Maria předčí svojí svatostí s výjimkou jejího Božského Syna všechny muže světa - ale pro rozdílnost jejich životních rolí a poslání. Jak bylo popsáno výše, obřad omývání nohou mělo při Poslední večeři souvislost s udělením svátosti kněžství a tedy i svátosti Eucharistie. Omývání ženských nohou při liturgii Zeleného čtvrtku tedy symbolicky naznačuje, že otázka kněžského svěcení žen zůstává, navzdory jednoznačnému katolickému učení o výlučně mužském charakteru kněžství, alespoň na symbolické rovině otevřená. Ne, nemylme se. Feminismus neničí jen rodinu, společnost a stát, podařilo se mu hluboce proniknout i do církevního prostředí. Františkova novátorská praxe je toho dokladem.
Jidáš, modernisti a noc
Není nepatřičné poukazovat na tyto zlořády v dnešní církvi právě v úvaze o Zeleném čtvrtku. Tento dějinotvorný den totiž není spojen jen s radostnou připomínkou ustanovení obou výše zmíněných svátostí, ale i s tragickou skutečností lidské zloby a zrady. Jedním ze dvanácti při Poslední večeři vysvěcených biskupů byl i Ježíšův učedník z Iškariotu jménem Jidáš. Ten, který předchozího dne vyinkasoval třicet stříbrných za to, že přivede svého Mistra na popraviště.
Tak, jako jsou dějiny Církve plné věrných následovníků Ježíšových, najdeme v nich i nemálo lidí na všech úrovních církevní hierarchie, kteří spíše než ve stopách Kristových kráčejí ve šlépějích Jidášových. O naší době to platí dvojnásob. Papež Sv. Pius X. ve své encyklice proti modernismu Pascendi dominici gregis již v roce 1907 před jejich působením v církvi varoval. Obranná opatření, jež zavedl, však jeho nástupci na Petrově stolci vyžadovali již s podstatně menší horlivostí, což nakonec vedlo k tomu, že nekatolicky smýšlející modernisté ovládli průběh II. vatikánského koncilu i dobu na něj navazující. Volba jim nakloněného papeže Františka ostatně prokazuje, že jejich vliv na vnitrocírkevní dění je stále značný.
„Jakmile vzal Jidáš skývu, ihned vyšel ven. Byla noc“. (Jan 13, 30)
Tagy článku