Nejsmutnější příběh. Tak zní český překlad slavného románu Forda Madoxe Forda, v němž sleduje tragické důsledky ničím neomezeného uspokojování vášní a citů. Dvě sebevraždy, dva zničené životy, jedna smrt a jedna dívka, která zešílí. Tedy, navzdory příběhu o lásce, žádná červená knihovna. Znám však příběh, a je také o lásce, který je ještě smutnější. Vypráví jej apoštol sv. Jan v šesté kapitola svého evangelia.
Kdo jí mé tělo, živ bude navěky
V ní Ježíš velkému zástupu svých učedníků sděluje, že je „chléb živý, jenž sestoupil s nebe.“ „Bude-li kdo jísti z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, tělo mé jest, které dám za život světa.“ Do přítomných Židů jako když udeřil blesk. Jak nám můžeš dát své tělo za pokrm?, ptali se.
Ježíšova odpověď je přímočará: „Vpravdě, vpravdě, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“
Tvrdá řeč, nebo tvrdá srdce?
Asi se teď mnozí ptají – a co je na tom tak smutného? Samozřejmě vůbec nic. Tato slova jsou naopak nevyčerpatelným zdrojem radosti pro ty, komu vešla do srdcí. Truchlivé je na tomto příběhu něco jiného. Mnoho Ježíšových učedníků reagovalo takto: „Tvrdá je ta řeč, kdo ji může poslouchat?“ Otočili se na podpatcích, pokud tehdejší sandále nějaké měly, a Ježíše opustili. Možná i navždy. A co na to Ježíš? Nevolal rozrušeně, aby se vrátili, že to tak nemyslel, že si jeho slova nemusejí, pokud nechtějí, vykládat doslova. Raději ztratil řadu svých přívrženců, než aby ze své pravdy slevil.
Nikoli symbol, ale skutečná přítomnost
Zamyslíme-li se nad tímto textem, zdá se až nepochopitelné, jak mohou někteří křesťané snižovat Tělo Páně, tedy Eucharistii, na pouhý symbol. Kristova řeč je tak jasná, že její smysl v ní nezaujatý posluchač postřehne hned, stejně jako byl srozumitelný těm, kdo ji slyšeli z jeho úst. Kdyby si jeho tehdejší posluchači mysleli, že o pokrmu, jímž bude on sám, hovořil jen obrazně, jistě by se mu dosavadní zástup věrných neztenčil.
Co Kristus v této rozpravě slíbil, to také ustanovil při Poslední večeři, při níž se loučil se svými apoštoly. Zde proměnil chléb a víno ve své Tělo a svou Krev, aby se prostřednictvím kněží, jednajících v jeho jménu a na „jeho památku“, dával při mši svaté za pokrm až do skonání světa. Tak mu rozuměli apoštolové, a spolu s nimi i celá křesťanská tradice.
Tragédie popíračů
Prvním, kdo ji zpochybnil, byl až v 11. století Berengarius z Tours. Mezi pozdějšími popírači reálné Ježíšovy přítomnosti v Nejsvětější svátosti oltářní patřil anglický teolog John Viklef, jehož nauka neblaze ovlivnila české duchovní i politické dějiny. Prapor s kalichem, jenž od pátku vlaje nad Pražským hradem, nám tuto tragickou éru našich dějin bude déle než měsíc připomínat. S příchodem Martina Luthera a protestantské revoluce se od té doby počet těch, kteří se vydali cestou nevěřících Židů z Janova evangelia, ještě mnohonásobně zvětšil.
Adoro te devote
Církev této nevěře čelila i tím, že do svého liturgického kalendáře zařadila svátek, jenž připadl na právě uplynulý čtvrtek – slavnost Božího těla (Corpus Christi). Při ní shromáždění věřící uctívají svátostného Krista, neseného knězem v monstranci při slavnostním procesí. Chtějí tím veřejně vyznat svou víru v Kristovu tajuplnou přítomnost mezi námi, zrakem neviditelnou, avšak zcela reálnou.
Hluboké svědectví této víry vyjádřil „nebeský učitel“ sv. Tomáš Akvinský (1225 – 1274) ve svém krásném hymnu Adoro te devote: „Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš, jenž tu ve svátosti sebe ukrýváš: tobě srdcem svým se zcela poddávám, před tebou svou slabost, Bože, vyznávám. Zrakem, hmatem, chutí tebe nevnímám a jen sluchem svým tě jistě poznávám. Věřím vše, co hlásal světu Kristus Pán, v něm je základ pravdy lidstvu všemu dán.“
O zajímavých okolnostech původu svátku Božího Těla pojednává také krátý text z internetového portálu Lumen de Lumine.
Mystická vidění mladé řeholnice
Svatá Juliana z Lutychu se narodila 1192 v Retinne v diecézi Lutych v Belgii. V 5 letech zcela osiřela. Příbuzní ji svěřili na výchovu do kláštera augustiniánek v Mont Cornillon. Již ve 14 letech se stala řeholnicí a chtěla se věnovat službě nemocných, ale protože se současně velmi zajímala o spisy církevních otců, naučila se latinsky. Četla hojně svatého Augustina a sv. Bernarda z Clairvaux.
Od 17 let věku měla mystická vidění. Mezi těmito viděními zaujímá zvláštní místo vidění měsíce v úplňku, který však nebyl zcela úplný a navíc byla na něm skvrna. Byla tím velmi znepokojena a dva roky se modlila, aby se jí dostalo vysvětlení. Sám Pán jí vyložil, že obraz měsíce představuje církev, které však schází svátek, který by oslavoval jeho největší dar, jímž je Nejsvětější Svátost. Řekl jí, že je povolána, aby takový svátek zavedla. Tohoto úkolu se polekala a nejdříve ho ukrývala v sobě jako tajemství. V úsilí o zavedení svátku jí pak pomáhala blahoslavená Eva z Lutychu.
Okolnosti ustanovení svátku Božího Těla
Když byla poslána do Mont Cornillon jako abatyše, obrátila se v záležitosti Božího Těla na nejvýznamnější muže ve svém okolí. Patřili k nim Jan z Lausane, který byl kanovníkem u sv. Martina v Lutychu, dominikán a teolog Hugo de Saint Cher a její zpovědník Jacques Pantaleon, lutyšský arcijáhen, pozdější papež Urban IV.
Slavnost Boží Těla se začala slavit nejdříve v Lutychu v roce 1246, kde o její zavedení usiloval kníže biskup Robert de Tourote. Juliana k ní připravila potřebné liturgické texty. Biskup Robert byl však nemocný a pobýval ve Fosses. Měl v úmyslu svolat místní synodu a oficiálně zavést svátek Božího Těla, ale zabránila mu v tom jeho smrt 16. října 1246.
Občané v Lutychu nové slavnosti nepřáli a jejich nevole způsobila, že Juliana v roce 1246 musela svůj klášter opustit. Prošla několika kláštery. Posledním místem jejího působení a pobytu bylo Fosses-la-Ville, kde zemřela 5. dubna 1258. Pius IX. ji v roce 1869 prohlásil za svatou. Zavedení svátku Božího Těla pro celou církev se nedožila.
Krvácející maso v rukou kněze
Konečným podnětem pro jeho ustanovení byl eucharistický zázrak, který se stal roku 1263 v kostele sv. Kateřiny v Bolseně na břehu stejnojmenného jezera. Mši svatou zde slavil pražský kněz Petr, který konal kající pouť do Říma, aby odčinil své pochybnosti o skutečné přítomnosti Krista v pod způsobami chleba a vína. Když pronesl slova proměňování a pozvedl hostii, chléb se v jeho rukou proměnil v krvácející maso.
Pověst o této události se rychle rozšířila. Papež Urban IV., který se kvůli politickým konfliktům o moc v Itálii celý život nedostal do Říma, pobýval tehdy v nedalekém Orvietu. Na jeho žádost přinesl mu místní biskup zázračnou hostii a korporál. Papež padl před zázračnými způsobami ihned na kolena. Korporál se dodnes přechovává jako vzácná relikvie ve zvláštní kapli v katedrále v Orvieto.
Čtěte ZDE: Zneužité výročí jedné popravy: Hus na Hrad? Falešné podobojí prezidenta Zemana. Jeho i další politiky by dnes Mistr Jan nekompromisně poslal do plamenů. Historická mystifikace, kterou si lžeme do kapsy
Přínos sv. Tomáše Akvinského pro liturgii
V roce 1264 ustanovil Urban IV. svátek Božího Těla a pověřil sv. Tomáše Akvinského, aby sestavil příslušné liturgické texty. Lepšího autora nemohl najít. Jeho eucharistické hymny a sekvence patří k velikým pokladům církve. (Pange lingua, Sacris solemniis, Verbum supremum prodiens, Lauda Sion Salvatorem, Ave verum) Veliký světec a učitel církve vložil do těchto úchvatných básní všechen svůj literární um, vynikající teologické znalosti a celé své srdce i víru.
Papež Urban však záhy nato zemřel a nový svátek se na řadě míst setkával s nepochopením. Definitivně ho v církvi ustanovil zvláštní bulou teprve Jan XXII. v roce 1317.
Eucharistická procesí
První procesí s Nejsvětější Svátostí se konalo v Kolíně nad Rýnem. Ve XIV. století již procesí zevšeobecněla. Kromě veřejného holdu vzdávaného Králi nebe a země přítomnému z lásky k lidem pod nepatrnými způsobami, byly tyto průvody ke čtyřem oltářům mimo chrám spojeny s prosbami o ochranu od všeho zlého a o dobrou úrodu. Na některých místech se tyto průvody konaly po celý oktáv. Tato forma eucharistické úcty si u věřícího lidu získala velkou oblibu a nabývala stále větší okázalosti, která se v některých oblastech stala součástí místní kultury.
Tagy článku