Popisek: Nanebevstoupení Páně
|
Autor: Neznámý
9. května budu hledět k východu, odkud zase jednou přijde. Nikoli Koněv, ale opravdový Osvoboditel.
Probudili jsme se do devátého dne měsíce května. Komunističtí globalisté budou slavit příchod vojsk pozdějšího potlačitele maďarského povstání maršála Koněva, globalisté humanističtí spolu s ornitology všech zemí oslaví Světový den stěhovavého ptactva.
Já si v tento den připomenu něco zcela jiného a se mnou i mnozí jiní, kterým svátky neurčuje Kominterna či OSN: Totiž nanebevstoupení Páně. Není právě snadné přiblížit význam této události těm, kteří nevěří v Kristovo božství. Po čtyřiceti dnech duchovního doprovázení svých učedníků, završené založením Církve na skále, jíž je Petr, opouští Ježíš pozemské reálie, aby vystoupil do míst, odkud jako druhá osoba Nejsvětější Trojice přišel. Do seslání Ducha svatého zbývá deset dnů, během kterých se apoštolové před světem skrývají, částečně ze strachu před židy, předně však proto, aby během této první novény křesťanských dějin rozjímali události posledních týdnů a připravovali se na úkoly, jež jim Kristus svěřil.
Svobodná vůle jako klíč k věčnosti
Jakkoli je Kristovo nanebevstoupení pravdou víry nedoložitelnou přirozeným rozumem, neobsahuje nic, co by se zdravému rozumu příčilo. Předně je dokladem faktu, že smrtí lidský život nekončí. A to už není jen pravdou víry, nesmrtelnost lidské duše lze s jistotou prokázat i bez odvolávání se na pravdy zjeveného náboženství. Nepopírám, že na této důkazové cestě je mnoho překážek, většinou daných nekriticky převzatými axiomy novověké filosofie, zaměřené, přinejmenším v otázkách metafyzických, agnosticky.
Smrt, pochopená jako zánik, je však popřením spravedlnosti, neboť zkušenost ukazuje, že zde na zemi nedochází nikdy k jejímu naplnění. Smysluplnost života však vyžaduje, aby v něm byla uskutečněna spravedlnost ve smyslu zhodnocení celého života
Přesto každý, kdo uznává realitu svobodné lidské vůle a tedy i mravního světa, má cestu k poznání nesmrtelnosti otevřenou. Vážně? Jednou z kategorií mravního světa je spravedlnost, jejíž součástí je i to, že dobro je odměňováno a zlo trestáno. Problém s uznáním této skutečnosti mají snad jen popletení intelektuálové, obyčejní lidé většinou chápou, že bez objektivně platného mravního řádu nemůže rodič smysluplně a tedy oprávněně potrestat dítě za to, když neuposlechne či jej naopak odměnit za to, když učiní něco šlechetného. S negací mravního řádu padá i řád trestní, ba lidské zákonodárství jako takové. Pravidla soužití se v amorálním světě stávají pouhou svévolí těch, kdo v danou chvíli mají moc svoji vůli prosadit.
Smrtí život nekončí
Smrt, pochopená jako zánik, je však popřením spravedlnosti, neboť zkušenost ukazuje, že zde na zemi nedochází nikdy k jejímu naplnění. Smysluplnost života však vyžaduje, aby v něm byla uskutečněna spravedlnost ve smyslu zhodnocení celého života. Lidský život nemůže být absurdně strukturován a spravedlivé vyrovnání, jež je v pozemském životě neuskutečnitelné, lidské přirozenosti odpovídá. Proto smrtí život nekončí.
Letošního devátého května budu tedy zahleděn na východ, odkud se na konci časů navrátí k definitivnímu naplnění veškeré spravedlnosti Sol salutis, Slunce naší spásy.
V pozemském životě pak svými postoji i skutky rozhodujeme o tom, zda se po smrti vydáme tím směrem, kam před téměř dvěma tisíci lety vystoupil Kristus, Vtělené Slovo Boží, či do míst opačných, jejichž atributy jsou bezvýhradným a nezměnitelným protikladem dober nebeské blaženosti.
Letošního devátého května budu tedy zahleděn na východ, odkud se na konci časů navrátí k definitivnímu naplnění veškeré spravedlnosti Sol salutis, Slunce naší spásy.
Tagy článku