Stigmata: Ani záhada, ani senzace. Krvavé rány jsou vzácným znamením. Přirozené vysvětlení selhává. Spojení se Stvořitelem. Obžaloba povrchnosti. Nevýslovné štěstí obdarovaných. Jak číst Boží zprávu?
Ivan Poledník se zabývá pozapomenutou a na okraj zájmu vytlačovanou záhadou – stigmaty a jejich nositeli, inspirován studií Silvestra M. Braita O. P., slavného teologa mučeného komunisty
Slovo stigma pochází z řeckého slova stizo, které znamená poznamenávat, probodávat, propalovat železem, což se dělalo antickým otrokům. V křesťanském slova smyslu je stigma vnější znamení živé účasti na Kristově utrpení. Je zvláštní účastí na vykupitelském a trpitelském díle Ježíše Krista, proto je jakýkoli jejich okultně symbolický (či naopak přísně přirozený) výklad nesmyslný a nepřijatelný.
Prvním doloženým stigmatikem byl svatý František z Assisi. Do 20. století bylo bezpečně zjištěno asi 300 stigmatizovaných, vedle nichž žila pravděpodobně celá řada dalších, jimž se podařilo uniknout pozornosti veřejnosti a ukrýt svá znamení.
Účast na bolesti
Někdy byla Bohem vyvoleným jedincům dopřána pouze mimořádně pociťovaná účast na bolestech bez vnějších projevů, jindy byly rány znatelné jen v prvních chvílích po jejich udělení. Někdy rány mizely na prosbu samotné obdarované osoby, která se bála pozornosti a nemohla si dovolit pro svůj způsob života nosit otevřené rány. To byl případ sv. Kateřiny Sienské. Ctihodná Ida Lovanská si vyprosila, aby byla její stigmata skryta v době, kdy potřebovala pracovat rukama. Svaté Lidvíně či blahoslavené Lucii z Narni byla stigmata pokryta jemnou blánou, skrz kterou byly rány vidět. Některým se stigmata uzavírala v hodině smrti (blahoslavená Helena Uherská), jiným se naopak ve chvílích skonu otevírala.
Stigmata nám mají připomínat chvíle, které Kristus vytrpěl pro všechny bloudící daleko od pravdy
Důležitou okolností je různá doba udělení a trvání stigmat. Svatá Jana od Kříže obdržela stigmata na Velký pátek a nosila je až do Nanebevstoupení vždy od pátku do nedělního rána. Ctihodná Gertruda z Oosten byla stigmatizována od Zeleného čtvrtka do Nanebevstoupení. Osanna z Mantovy měla stigmata každou středu (Jidášova zrada) a pátek.
Podoba stigmat
Většina lidí si pod stigmaty představuje pouze rány na nohou, rukou, případně v boku. Druhů vnější stigmatizace však existuje více. Mnoho trpících s Kristem bylo obohaceno o rány po trnové koruně nebo odřeniny na ramenou od těžkého kříže. V ojedinělých případech se vyskytly i rány po bičování nebo stopy po svázání na krku a na nohách. Zaznamenány byly i případy krvavého potu.
Stigmata ve srovnání jednotlivých obdarovaných nevypadala vždy stejně. Často byly ruce, nohy i bok skutečně proklány, přičemž v nich místo hřebů zelo prázdné místo, někdy krvácející. Stigmata sv. Jany od Kříže byla kulatá, průměru velké mince a stále čerstvá. Blahoslavená Marie od Pěti ran měla ruce proklány skrz naskrz. Kateřina Emerichová a některé další stigmatizované měly různé podoby ran po trnové koruně okolo hlavy.
Na krvavý pot se dívali teologové jako na jev, jehož vysvětlení může být do jisté míry přirozené – může nastat během vytržení při intenzivním procítění Kristova utrpení. Nepatří proto mezi zvláštní znamení v rámci pravidel pro kanonizaci světců od Benedikta XIV., i tak ovšem jde o pozoruhodný jev doložený u mnoha stigmatizovaných.
Co mají všechna stigmata společné, je skutečnost, že nehnisají a nezapáchají. Výjimku tvoří pouze případ blahoslavené Chiary, jež nosila krvavé znamení na čele, které hnisalo a šířilo kolem sebe nesnesitelnou atmosféru. Velmi důležitou a pozoruhodnou skutečností je také nevyléčitelnost stigmat lékařskými prostředky.
Čtěte ZDE: Dušičkový týden končí. Svatořečení Václava Havla. Kdo se dnes za něj ještě pomodlí? Pozvánka do místa, kde o existenci očistce přestanete pochybovat. Neodbytná tchýně. Memento mori!
Skepse dnešního člověka
Moderní člověk, jenž ve své pýše z trůnu sesadil Stvořitele, neboť ho vyrušoval z kultu svého „Já“, stále chtě nechtě naráží na zvěsti z jiného světa - stále ho pronásleduje přízrak nadpřirozena. Cítí vnitřní vztek a vynakládá námahu, aby konečně sprovodil ze světa vše, co narušuje jím narýsovaný dvojrozměrný obraz světa. Do svého rejstříku si zařadil pojmy jako věda a pokrok, s nimi všelijak neobratně žongluje a přisuzuje jim kompetence, které jim ze své podstaty nemohou náležet. Na projev nadpřirozena se vrhá se zuřivostí a v kombinaci s předpojatostí vůči Církvi vybudovanou v naší společnosti na základě staletého přívalu lží a demagogie, otevírá stavidla své omezenosti.
Proto samozřejmě musí odmítnout i stigmata. Nejčastěji si pomůže pohotovým nařčením z podvodu. Jenomže těch 300 případů bylo velice podrobně zkoumáno. Církev nikdy nepřistupovala lehkovážně k potvrzení nadpřirozených úkazů. Mnohokrát se dlouho odmítavě stavěla i vůči upřímným a bezelstným jedincům (což platí nejen v otázce stigmat).
Ani jeden případ oficiálně uznané stigmatizace nelze vysvětlit podvodem. Proces zkoumání je vždy velmi přísný, zahrnuje studium vnějších i vnitřních okolností stigmatizace, lékařské posouzení, sledování chování stigmatizovaného a tak dále. Všechny osoby, u nichž byla stigmata takto potvrzena, byly uznány za naprosto důvěryhodné.
Snahy o psychologické vysvětlení stigmat přinesly pouze velmi chabé analogie v podobě slabých fyziologických projevů vroucího soustředění na utrpění Páně, vedle skutečných a prozkoumaných stigmat však zcela zkrachovala. Existují navíc případy stigmat, k nimž došlo i bez soustředěného přemítání o Kristově utrpení (například přísně lékařsky zkoumaný případ Angely de la Paz).
Pokusy o vysvětlení často též poukazovaly na jakousi hysterii. To je však v rozporu se závěrem všech zkoumání – ani u jedné z osob nebyla pozorována abnormalita, která by se dala byť jen vzdáleně přirovnat k hysterii. Stigmatizovaní jsou většinou zdravé, mnohdy robustní, klidně a spořádaně žijící osoby.
Význam stigmat
Stigmata jsou nadpřirozeným znamením. Jsou výsadou světců, ukazují na svůj nadpřirozený původ, stejně jako na vzorný soukromý i veřejný život stigmatizovaných osob. Ve stigmatech je proudění posvěcující milosti, představují intimní spojení Bohu oddané duše s Kristem, vzorem všech trpících. Byla dána mnohým osobám k jejich vlastnímu posvěcení a posílení v jejich zvláštním poslání na tomto světě.
Stigmata jsou však rovněž milostí spadající do kategorie divů pro osvícení bližních. Podle jasné vůle Boží jsou svědectvím o Bohu neumírajícím, Bohu, jenž neochabuje ve své síle, který je stále Bohem síly a moci. Stigmata mají být také svědky nadpřirozena v době, která nadpřirozeno podceňuje, nedoceňuje, nebo přímo odmítá.
Na stigmata je proto nutno hledět nikoli očima malověrného člověka chtivého divů a dech beroucích znamení. Stigmata nejsou určena k nějakému obchodu či veřejné senzaci. Mají nám připomínat chvíle, které Kristus vytrpěl pro všechny bloudící daleko od pravdy. Mají být znamením těm, kteří by se měli včas zamyslet, aby byli vyrušeni ze svého klidu a pohodlí na tomto světě na úkor své duchovní cesty. Stigmata jsou totiž také obžalobou těch povrchních jedinců, kteří nechtějí hledat a spokojí se s odmítnutím hledání pravdy, které učinili v prázdnotě své duše.
Není od věci si tyto skutečnosti připomínat právě v postní době.
Tagy článku