V létě, počínaje 18. červencem, je každoročně k vidění krásné kosmické divadlo meteorického roje Perseid. Pohledu na oblohu si díky ohnivým stopám meteorů užijí i “kosmičtí laici”. Ale není to jen užívárna: světelná show nám připomíná několik důležitých věcí, které mnohým lidem připadají k smíchu.
Není to ale tak jednoduché. Stojí minimálně za zamyšlení. Naše planeta a její okolí totiž zdaleka nejsou tak bezpečným místem, jak si myslíme. A nejde o to se strašit, ale vědět. Jsou totiž věci, které platí bez ohledu na to, co si o nich myslíme.
Kdy nás smete sopka? Co třeba zítra?
Za prvé platí - nevíme ani dne ani hodiny. A nejen proto, že do nás může kdykoli praštit nějaký ten “starší bráška” krásného kosmického smetí, kterého opravdu nemáme šanci uvidět dopředu, ačkoli si to rádi myslíme. “Věda” budí dojem, že už toho zkoumá a ví tolik, že bychom měli být v bezpečí. Jenže opak je pravdou. Kusy kosmické skály dokáží být dokonale neviditelné. A nejen v hollywoodských katastrofických trhácích.
Ostatně i Země sama dává svým obyvatelům pramálo jistot. Bez většího zájmu mainstreamových médií vědci teď zrovna varují, že v případě výbuchu “supervulkánu” typu Yellowstonu (USA), nejspíš nemůžeme poznat blížící se nebezpečí dříve než rok předem - ale spíše méně. Což dává z civilizačního hlediska prakticky nulový čas na přípravu.
Ale nejde jen o supervulkány. Nedávno přišlo expertní varování, že v Bangladéši se “vaří” další zemětřesení o síle někde mezi 8,2 a 9 Richterovy stupnice, tedy téměř nejhorší možné. Může prý přijít za pět století, ale také dnes nebo zítra. Čas na přípravu? Opět žádný. A zkoumání 800 kilometrů dlouhé propadliny San Andreas v Kalifornii odhaluje, že na puklinu v zemské kůře působí slapové síly Měsíce a Slunce způsobem, který dává tušit, že je mnohem méně stabilní, než kdokoli dosud předpokládal.
Čtěte ZDE: Hrozba z vesmíru: Kam se podíváme, tam jsou dnes nebezpečné asteroidy či mimozemšťané. Proč? Dostane se Putin na Mars za šest neděl? Podivný závod naruby. Sametová studená válka může mít nečekaný konec
Vůbec nic nevíme
To všechno jsou ovšem nebezpečí, o nichž víme. Nejhorší jsou ta, o kterých nemáme ani tušení. A těch je nepřeberné množství.
Ve skutečnosti totiž stále není jasno ani v otázkách, které máme za dlouho prokázané. Najdou se přesto jen málokteří moudří, kteří po Sokratově vzoru připustí, že o stavu našeho vědeckého poznání platí pouze jeho “vím, že nic nevím”. “Školská” věda sice běžně tvrdí opak, ale je to mystifikace. Ze základní, střední (a někdy i vysoké) školy vylezeme nadáni útěšným poznáním, že tomu všemu rozumíme a věda už vypátrala bezmála všechno, od počátku světa až k jeho konci.
Nic není dále od pravdy. A málokde je to názorněji spatřit, než na “malířském plátně” kosmu.
Jak vytunelovat černou díru
Tak třeba slavné "černé díry". Předpovídal je už Albert Einstein. Jde podle všeobecného mínění o objekty tak hmotné, že cokoli se k nim přiblíží (a "spadne do díry"), už nikdy nemůže ven a nejspíš to skončí rozmačkané na (doplňte si momentálně známou nejmenší stavební částici hmoty). Neunikne ani světlo. Takový ničivý vír Maelström ze staré povídky Edgara Allana Poea - jen v kosmu.
Proto jsou také černé díry naprostými “královnami showbyznysu”. Všem se líbí příchuť nebezpečí totálního zmaru, kterou slibují.
Dlouho okupovaly přední stránky novin, sem tam i včetně těch bulvárních. Jenže před pár lety přišlo do módy tvrdit, že černé díry vlastně - vůbec nejsou!
Nejdřív se dostalo patnácti minut slávy profesorce fyziky z univerzity UNC-Chapel Hill Lauře Mersini-Houghton, která matematicky spočítala, že černé díry nikdy nemohly vzniknout, protože jinak by se nám popletla čísla a vypadalo by to divně.
Tím pádem tedy nejsou. A řečeno s Woody Allenem, který to ovšem vztahoval na nevěru, vše co vidíme (či spíše s čím jsme počítali - černou díru tak nějak není úplně “vidět”) je naše pouhá iluze. Samotnou autorku teorie její výpočty zaskočily natolik, že, jak pravila, “se ještě nedostala z toho šoku”.
To ovšem není nic proti slavnému fyzikovi Stephenu Hawkingovi, jehož profesorčin objev popírající celou jeho kariéru zřejmě zahanbil natolik, že si pospíšil s vlastní variantou: černé díry sice jsou, ale jsou úplně jiné, než jsme mysleli, a vlastně tudíž taky nejsou (aspoň ne ve smyslu, v kterém jsme je popisovali).
Čtěte ZDE: Tajemný projekt NASA: Česká vesnice na Měsíci! Genderově vyvážení pionýři vesmíru. Proč jede Sobotka do Hollywoodu? Na co má Dienstbier vozík? Nečekané řešení imigrantské krize. A co na to major Remek a jeho alter-ego major Tom?
Desátá planeta a voda na Marsu
Hurá! Pár let to bylo módní. Mezitím prý nějaké černé díry (tvrdí jejich zastánci) našel radioteleskop Hubble, umístěný na oběžné dráze. Nemluvě o tom, že rádiová observatoř Evropské kosmické agentury (také plující kosmem) našla “gravitační vír” kolem jedné takové černé díry. Takže jsme od Palmströma zase u Maelströmu. Na jak dlouho? Kdo ví!
Jenže veleslavná “věda” nemá vůbec jasno ani v mnohem méně podivných a vzdálených otázkách, než jsou černé díry. Vezměte si všechno to dohadování o desáté planetě (je? není? nevychyluje náhodou celou sluneční soustavu z osy? a která to vlastně je - nebo není?).
Nebo - ještě mnohem blíž - o planetě Mars: už od 70. let, kdy na planetě přistály sondy Viking, všeobecný konsenzus praví, že na Marsu je pustina a není tam ani voda, ani život. Viking 1 sice našel jeho důkaz, ale všeobecně se pokládá za neprůkazný. Jenže nedávno jsme se dozvěděli, že tam život možná bude. Vlastně už se to pokládá za krajně pravděpodobné. Tedy... asi.
Korporátní Mars?
Totéž s tekoucí vodou: Představa astronoma Percivala Lowella z konce 19. století o kanálech s tekoucí vodou zavlažujících marťanská pole možná byla trochu přehnaná. Také se jí astronomové řehtali několik desetiletí (tedy poté, co byla jeho velmi populární hypotéza vyvrácena). Máme přece dalekohledy, takže dobře víme, že žádná voda na povrchu není, popadali se za břicho. Než objevili ve 21. století stopy sezónních záplav.
Pravda, je to asi dost slaná voda, žádná řeka Nil. Ale převažující hypotézou zůstává, že to je voda - a že její původ a mechanismus fungování vědci sice neumějí vysvětlit, současně ale nedokáží obrázky ze sond vysvětlit nijak jinak.
Zkrátka - myslet si o světě kolem můžeme leccos. Musíme ale uznat, že o tom, co se nachází za hranicemi naší běžné denní reality, tím více pak atmosféry drahé matičky Země, nevíme vůbec, ale vůbec nic. Možná, že se to, aspoň ve vztahu k Marsu, jednou dozvíme, pokud se tím směrem Mars podívají lidé - nebo taky ne.
Když už jsme u toho - podle posledních zpráv to Amerika myslí vážně s komercializací kosmických letů hodlá učinit oběžnou dráhu “korporátní zemí” - protože v naprosto bezprecedentním tahu přehodila náklady na vývoj kosmických plavidel zcela na bedra velkých korporací. Boeing vyvíjí Starliner, “letadlo”, kterým by se relativně brzy mohlo létat “na výlet” do kosmu. Současně uvažuje o komerčních kosmických stanicích. Postupně vše směřuje k výletu lidské posádky na Mars, prý někdy tak za dvacet let. Že by platil starý vtip o tom, že jednou z "rudé planety" astronauti udělají mamutí billboard s reklamou na Coca-Colu?
Čtěte ZDE: Závod o vesmír trochu jinak: Astronauti všech zemí, spojte se? O čem se hraje nad našimi hlavami? Vyšetřování „nafilmovaného“ Apolla se odkládá. Přistanou na Rudé planetě kosmo-astronauti?
Stará průzkumná metoda
To Čína a Rusko to berou postaru: obě země právě podepsaly memorandum, jehož obsahem je prý spolupráce na “komplexních projektech” typu výzkumu Měsíce a Marsu.
Ale žádná mýlka - ani tady nejspíš primárně nejde o “vědu” či o “průzkum kosmu” z altruistických pohnutek. Podobné projekty vždycky znamenají především byznys a strategické a taktické pohyby okolo zbraní na oběžné dráze.
Ve skutečnosti tedy “iniciativy” velmocí nemíří pryč ze Země, ale směrem k ní. Jak by také ne. O věcech, které nás přesahují, toho, jak je vidět, stejně mnoho nezjistíme. Alespoň ne “vědecky”.
Jenže jak jinak?
Taková otázka už na prahu "cesty za poznáním" (na rozdíl od těch výše zmíněných) kupodivu je. Ale odpovědět si na ni musí každý sám.
Tagy článku