Ve vesmíru nad našimi hlavami se už minimálně od doby poklidného přesídlení nacistického vědce Wernhera von Brauna do Spojených států odehrává představení, se kterým se žádný hollywoodský biják nemůže měřit. Sem tam jím proletí nějaký ten asteroid nebo kometa, které nás samozřejmě vždycky těsně minou. Dočkáme se varování před dalším - ovšem fakt, že všichni důležití lidé dávno vědí, že vlastně nic nevíme, nikdo nerozmazává. Jenže dotyčné divadlo není jen spektáklem, sloužícím k odvedení pozornosti světového publika od momentálních trablí na matičce Zemi.
Prkna, která znamenají vesmír
Jím je samozřejmě také. Především však říká něco docela podstatného o světě “dole”. Ovšem ne tak, jak bychom si mysleli. Jde zkrátka méně o výzkum a více o politiku. A hnutí politických sil se na nebi kupodivu odečítá stejně obtížně, jako ze zamotaných dějů na Zemi. Ani na to jeden nemusí být stoupencem dlouhodobě módní nauky jménem astrologie. Přesto ale platí, že kosmos poskytuje zajímavé zrcadlo tomu, co se děje ve velmi reálných politických vztazích na Zemi.
Současně ovšem o divadlo jde. O vizuálně krásnou a působiou hru, jejímž prvním cílem je - kromě přeskupování a zdokonalování vojenské techniky - hlavně o matení veřejnosti.
"Měsíční kontroverze" jednou provždy vyřešena?
V prvním kole blockbusteru zvaného “kosmický výzkum” byli samozřejmě úspěšnější Rusové. Američané opanovali pole ve druhém dílu, nazvaném patřičně bombasticky “Cesta na Měsíc”. Lhostejno, zda se tam skutečně hliníkové plechovčičky Apollo dostaly, nebo - jak tvrdí zlí, protože vážnými argumety vybavení, jazykové - šlo opravdu pouze o hollywoodský biják. V každém případě jde primárně o skvělý výkon propagandy, který o mnoho více účelů neměl: o tom svědčí už fakt, že se z neznámých důvodů ani jeden národ na Měsíc v příštích málem pětačtyřiceti letech nevrátil. Ba ani se o to nepokusil - ač nejeden na to teoreticky měl mít.
Důvodů může být mnoho, v každém případě je však vidět, že ojedinělý “výlet do kosmu” za hranici naší orbity nebyl nijak organickou součástí vývoje naší civilizace. Není divu, že se kolem měsíčního přistání rojí “kospirační teorie” jako mouchy. Na konci minulého roku se partička ruských vědců a nadšenců do vědy rozhodla, že na Měsíc pošle svůj vlastní mikrosatelit, který tu zatrolenou pruhovanou vlajku, o niž se vede tolik sporů, buď vyfotí, nebo ne. Dokonce na to vybrali milion rublů. Takže se možná konce měsíční záhady přece jen dočkáme…
Čtěte ZDE: S převratnými zprávami z vesmíru se roztrhl pytel. Podle té poslední pluje prostorem mezi souhvězdím Lyry a Labutě mimozemská flotila. Otázka již prý nezní, zda je ve vesmíru život, ale jestli jsou ufouni přátelsky naladěni
Závod o kontrolu nad lidstvem
Anebo taky ne. “V bijáku” nahoře jde o mnohem víc, než jen o “měsíční závod” a kontroverze, které následovaly. Koneckonců - kosmos člověka odjakživa fascinoval a nikdo nemá potenciál ovlivňovat veřejné mínění i naše každodenní životy lépe, než NASA a její sesterské agentury. A nemusí jít hned o Měsíc. Daleko zajímavějším objektem financování, s potenciálem vládnout lidstvu, jsou například satelity, které momentálně soupeří s “google balóny” o to, kdo bude lépe a radostněji zaznamenávat každý náš pohyb (snad až na nevysvětlitelné výjimky, které představují třeba letadla Malajských aerolinií nad Pacifikem).
Nebo si vezměme asteroidy a další kosmická tělesa. Tam jsou potřeba především “operace” mediální. A piruety jsou to opravdu nevídané: Sotva kolem nás jedno 7. března prosvištělo, publikum, ukolébané ohranou mediální písničkou “jsme v bezpečí”, už zase zapomnělo, že existuje obloha. Ve skutečnosti nejsme v bezpečí nikdy - sama NASA a spol. v podstatě poctivě přiznává, že z asteroidů, blízkých Zemi, mají vědci spočítanou dráhu zhruba u deseti procent těles. U zbylých devíti desetin tedy netušíme, kudy vlastně poletí - a odvrátit takové těleso od kolizní dráhy se Zemí (tedy způsobit, aby do nás “nepraštilo” s důsledky potenciálně smrtícícmi pro celou lidskou rasu) není v krátkém časovém horizontu prostě možné.
Neznámo nad hlavami
Pokud tedy nějaký ten kus skály či ledu najdeme pozdě, jsme namydlení. Jenže to je příliš děsivé zjištění. Mohlo by také člověka přimět k přemýšlení o věcech vznešenějších, než je financování kosmických agentur a jejich vojenského výzkumu… či o tom, zda je vlastně potřeba, nebo je jen takovým mnohamilionovým “dudlíčkem”, kterým se lidstvo ukolébává, ovšem bez reálného významu. A tak se nebezpečí příliš nezdůrazňuje.
Asteroidy a komety jsou ovšem přesto vděčné téma mainstreamu: jenže jen jako takový strašák do zelí, který na chvíli vyplaší vrány. Tak se třeba britské publikum (tedy kromě “skoro-MDŽ asteroidu” ze 7. 3.) dozvědělo, že vědci objevili “záhadnou” přepršku meteoritů, které mohou ukazovat na existenci komety. Těleso by mohlo být jedno z těch, které se “schovávají” v blízkosti Jupitera a obzvláště špatně se stopují vzhledem k neobvyklému tvaru - a klidně by mohlo zasáhnout v budoucnosti Zemi. Podobně je tomu s již zmíněným “ztraceným asteroidem”, který kolem Země prolétl v pondělí, a o němž se soudí, že by mohl (nebo také nemusel) Zemi zasáhnout 28. září 2017. Na obloze zkrátka není jisté vůbec nic - ovšem vědci se stejně dají slyšet, že “v příštích sto letech neočekávají, že by se nějaké větší těleso srazilo se Zemí”. Jak to mohou při všem řečeném vědět, zůstává lidskému rozumu nedostupné. Vysvětlení, které se nabízí, je to, že je třeba vyděsit lid obecný natolik, aby se příliš neptal po financování vědeckých programů - ale zase ne tak úplně.
Mimochodem, “nekometu” (ne)objevili vědci z programu SETI - tedy toho, který pátrá po existenci mimozemského života. I ten je zajímavým kandidátem na odvedení lidské pozornosti od palčivých otázek, které jsou nám mnohem blíže, než tři miliardy světelných let. Ale o podobných věcech už docela roztomile a přesně psal kolega Ondřej Höppner.
NASA a ISIS
Všechny výše zmíněné “úkazy” a jejich sledování ještě mají jakousi zástěrku vědy: satelity přece umožňují fungování moderní civilizace a studium asteroidů, potažmo mimozemšťanů, nás může připravit i na věci příští. Definitivní důkaz, že by se měly kosmické agentury přejmenovat na agentury komické, neboť jsou především silou specializující se na bavení (či matení) veřejnosti, ale podala americká NASA. Ta vydala pod svou hlavičkou fascinující studii: rozluštila totiž vědeckými prostředky, z čeho pochází blízkovýchodní “televizní fenomén” ISIS.
Nebojte, tentokrát o mimozemšťany nejde. Studie ovšem také není tak odvážná, aby konstatovala zapojení amerických či aspoň tureckých jednotek a zásobování (ačkoli i ty by zřejmě mohly vyspělé satelity vyfotografovat, konkurenčnímu Rusku se to ostatně podařilo) či zničující politiky Hilary Clintonové (která určitě robot či mimozemšťanka je, ale nikdo to kupodivu nerozmazává v tisku). Studie konstatuje, že za vznikem ISIS stojí - nejhorší sucho na Blízkém Východě za posledních šest let. Jak prosté, milý Watsone!
Čtěte ZDE: Závod o vesmír trochu jinak: Astronauti všech zemí, spojte se? O čem se hraje nad našimi hlavami? Vyšetřování „nafilmovaného“ Apolla se odkládá. Přistanou na Rudé planetě kosmo-astronauti?
Závod o rudou planetu
Ovšem zdaleka ne všechny kousky z dílny NASA a jejích vesmírných kolegyň mezi vládními agenturami jsou ve vší své podlosti tak nevinné, či (ač jistě královsky zaplacené) tak levné, jako zmíněná studie. Především to totiž vypadá, že se na obloze spolu se studenou válkou rozhořívá nový závod o Mars. Tentokrát ovšem naopak - a tak nějak “sametově”.
Čína, USA, Rusko, a dokonce tak trochu Evropa, tvrdí, že “závodí” o to, kdo se první dostane na Rudou planetu. Současně ovšem ko(s)mické agentury “bratrsky spolupracují”: tak například, nedávno se navrátivší astro-kosmonauti z Mezinárodní vesmírné stanice byli okamžitě po ročním pobytu ve vesmíru vystaveni sérii testů, aby jejich mateřské země zjistily, jak pracuje a plní úkoly lidské tělo, vystavené ročnímu pobytu v kosmu. Současné prostředky totiž neumožňují lodi s lidskou posádkou dostat se na našeho planetárního souseda dříve, než za zhruba půl roku (až 18 měsíců, odhady se různí). Výsledky těchto testů si prý oba na Zemi tak důkladně znesvářené národy budou “v zájmu vědy” bratrsky předávat. Stejně tak “v zájmu vědy” se Rusko druží s Evropou, s níž prý uvažuje o společné misi - neboť dostat se na Mars je pro jendoho či druhého příliš nákladné.
Přitom ovšem “závod” běží naplno: Amerika ústy jednoho ze svých vědců na konci února letošního roku prohlásila, že může poslat na Mars robota (takový “marsochod”) za pouhé tři dny (!) s pomocí laserového pohonu lodi, která by tak mohla dosáhnout třetiny rychlosti světla. Rusko ovšem na odvetu dlouho nečekalo: již třetího března proběhla titulky novin zpráva, že Rosatom, ruská atomová agentura (nikoli tedy Roskosmos), má pohon, jež by teoretickou loď dostal na Mars za šest neděl. Má se prý začít testovat kolem roku 2018, přičemž ve “startovacím okně” roku 2025 by možná mohl být funkční. To by ovšem za prvé udělalo Američanům čáru přes rozpočet, a za druhé by učinilo nepotřebnými veškeré pečlivě sesbírané výsledky studia (které mimochodem říkají, že je momentálně pobyt člověka po delší dobu ve vesmíru pěkně nebezpečný, a nejen proto, že dvaapadesátiletý astronaut Scott Kelly povyrostl v kosmu za rok o dobrých pět centimetrů).
Jak je to možné? Jde zase jen o stínohru? O někdejší “závod na Měsíc”, ovšem v bleděmodrém, kdy Ameriku, mající údajně obrovitý technologický náskok, na poslední chvíli předběhne ruský “outsider”, který konečně ve jménu ohavné propagandy prostě najednou zčista jasna přistane na Rudé planetě?
Jde o víc?
Anebo jde o víc? Je možné si představit scénář, při němž nějaká “hrozící katastrofa” z vesmíru (jak jsme viděli, mediální výroba katastrofy není nic těžkého) “spojí lidstvo” pod merkelovsky humanistickou světovou vládou v úsilí o “světový mír”. Na nebi mu bude sekundovat giganticky promyšlená marketingová akce - “cesta na Mars všemi dostupnými prostředky", spojující jinak nesmiřitelné rivaly.
Když si vezmeme, jak obrovský “zábavný” potenciál má biják jménem vesmír, bylo by to logické. Stejně logické by bylo, že bychom se v takovém případě žádné "lidové sondy", fotografující měsíční povrch bez amerických vlajek, určitě nedočkali.
Takový scénář je podstatně hrozivější, než “studená válka 2.0”. Protože ze “spojeného světového impéria” by už nebylo úniku - ani směrem vzhůru, jak by si to tvůrci Nového světového řádu přáli.
Samozřejmě, že bylo, je a bude. Ale to už není záležitost “vědy a techniky”. A nikoli náhodou tomu v euro-americkém luxusním koncentráku věří stále méně lidí.
Tagy článku