Na mušku své zadovky si tenkrát „Železný Otto“ vzal křesťanství obecně – a katolické zvlášť. Bylo pikantní, že se milovník uniforem a řízných maršů, tohle ztělesněné prušáctví, vrhl do boje i na poli „kulturním“. Střet zájmů to však nebyl, vždyť armádě takto „kulturně“ zušlechtěného národa se dostalo (za 1. světové války), přezdívky Hunové. Na poli „kulturního boje“ měl ostatně „Železný Otto“ nemálo následovníků po celém světě, a to z řad jednotlivců - u nás například idealizovaného Masaryka - mocných organizací i politických systémů.
Po bolševicku a táboritsku
Bolševismus se samozřejmě „kulturního boje“ také účastnil: razantně a po svém – dynamitem! Jen místo kostelů katolických se v Rusku bortily ty pravoslavné. Třebaže „kulturní boj“ je vynálezem 19. století, měl už ve „vrcholném období“ našich dějin své pozdně středověké protagonisty - houfy husitských bratří, pro něž se povyražením obzvláštním a přenáramným stalo vypalování kostelů a klášterů! Bylo to pro pocit této starožitné duchovní spřízněnosti s likvidátory ruských kostelů, proč Masaryk, razící heslo „Tábor je náš program“, odmítl poskytnout pomoc československých legií v Rusku protibolševickým armádám Kolčaka a Denikina?
A humanisticky
Vývojově dokonalejší humanismus ovšem už s dynamitem nepracuje. Dynamit a beranidlo k bourání hradeb nahradil psychologií, přesněji – psychologií davu! A protože dav miluje umění divadla, vystupuje humanismus i jako herec, permanentně obsazovaný do rolí veskrze kladných, i když by jeho naturelu hověly spíše role typu Shyllocka. Umělecký dojem musí sice občas zachraňovat „spřízněná kritika“, důrazem na „výpravnost scény“, ale nevadí, hlavně, že obecenstvo milující pestrost kulis a lesk kostýmů se baví. Tak iluze překrývají realitu. To je stará věc, vždyť ani Mefisto se Faustovi nepředváděl v pravé podobě.
Prohrané české slunce
Když dobyli Španělé říši Inků a dělili kořist, dostal jeden z jezdců umělecky provedené slunce z ryzího zlata, a během noci ho v kostkách prohrál. Od té doby pro věc, zmařenou hned v zárodku, mají ve Španělsku přísloví: „Prohrát slunce před východem“.
3. listopadu 1918, jen několik dnů po vyhlášení samostatného státu, byl v Praze stržen Mariánský sloup. Jak vidět, nejen v říši Inků lze „Prohrát slunce před východem“.
Potom, co u nás usedl na trůn platonský „král – filozof“ TGM (propagandou vyvedený na „tatíčka“), začali pod ochranou a vlivem jeho panování různí „předskokani“ nové éry převádět heslo: „Tábor je náš program“, do praxe!
Mnohá boží muka, kaplička či socha světce, už tehdy vzala za své!
Organizovaní i soukromí pokrokáři na všech úrovních, osmělení pražským činem, začali na všech místech svůj vlastní „kulturní boj“, odstraňováním (ničením) symbolů „tmářské“ církve. Zvláště spadeno měli na sv. Jana Nepomuckého (vždyť tatíček pravil, jaký on byl nehodný!). Tak mnohá boží muka, kaplička či socha světce, už tehdy vzala za své! Novodobí „táborští bratři“ se zřejmě touto činností natolik vyčerpali na těle i na duchu, že o 20 let později (za Mnichova), už jim nezbývalo sil k hájení státu, který „hrdinským“ činem (stržení Mariánského sloupu) vzešel, však neslavně, bez výstřelu, sešel!
Dav a jemu daná hesla
Snahou a cílem demagogů všech dob i směrů vždy bylo ovládnutí duše a mysli davu. Dav logiku ani argumenty nepotřebuje, nežádá si jich, ani je neposlouchá. Dav chce zvolání, hesla, bubny a polnice! A rovnou k cíli!
Každá doba má svá „identifikační hesla“. Však i my některá známe: „Za socialismus“, „Za světlé zítřky“, „Kupředu levá…“. I doba prvorepublikově liberální je měla: „Pryč od Říma“, „Řím musí být souzen“ (a odsouzen), i to již zmíněné: „Tábor je náš program“. Nejsou to ony bubny a polnice? Popravdě řečeno, ta prvá dvě o Římu domácí výroby nebyla – to byl tovar z dovozu! Ale „Tábor“ ten byl náš i s jeho programem, oživeným onoho 3. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí. Přičíst však tento barbarský čin pouze na vrub davu, by bylo daleko od pravdy.
Pokrokem do pekel
Aktu fyzické destrukce předchází, a to daleko dříve, destrukce duchovní a ta začala v řadách „elit“, vždy nadšených pro slovo pokrok. A protože už tehdy vedla cesta k penězům i ke kariéře „po větru“, snažil se kdekdo: umělci, historici, novináři, učitelé… Ti všichni v pokrok uvěřili, zamilovali si ho, toužili po něm, v pokrokovosti se cvičili a v ní závodili. Ani sokolíci či spolek přátel žehu nezaostal. Každý se cítil být (v rámci boje za pokrok) povolán k potření „hydry klerikalismu“, která, dle dřívějších prognóz, měla být v té době už asi 100 let po smrti!
Pryč od tradice
„Kulturní boj“ se však neomezoval jenom na přímou akci, ale zahrnoval i vedlejší cesty, cestičky a by-passy (neboli obchvaty), jež směřovaly přes vytrvalé rozbíjení tradičních hodnot v umění a estetickém cítění, k filozofii, myšlení a politice! Takto upravenou cestou, doufali, bylo možno „odejít od Říma“ nejsnadněji.
Cti nejpřednější se proto dostalo umělcům – mohli jít v čele „kulturního boje“ a pod prapory pokroku vytvářet nové netradiční formy a plnit je stejně netradičním obsahem. Heslo „Pryč od Říma“ tak dostalo pendant v heslu „Pryč od tradice!“ Tento posun v umění se označoval jako Avantgarda nebo Moderna. Avšak, ať Avantgarda nebo Moderna, synonymem pro obojí bylo opět magické slovo pokrok!
Dobové tance
Dveře uměleckých salonů byly, po vzoru salonů pařížských, podobných tomu madame Steinové, pro avantgardu dokořán. Jako bonus za pokrokovost byly pokrokovým umělcům pořádány výstavy s propagací jejich děl. Kritika nešetřila chválou ani objasňováním principů moderního umění. Tupí maloměšťáci zpočátku nové umění nechápali a jeho „výboje“ pokládali spíše za recesi! Netrvalo však dlouho a zástupy snobů nešetřily obdivem; dokonce začaly „modernímu umění“ i rozumět (!) a odhalovat jeho tvůrčí principy a novou estetiku!
„Kulturní boj“ tak i u nás začal úspěšně, ač ne vždy bylo třeba umění té nejvyšší bonity – stačila i karikatura. Vděčným námětem byla postava „pána farárka“, což byl buď prohnaný intrikán nebo kulatý páter – „flanďák“ s mastnou bradou za stolem s mísou plnou jitrnic! Jak po takto plasticky vyvedeném obrazu Církve, neurazit hlavu (nebo aspoň ruku) „tomu svatýmu“ na rozcestí?
„Romanticky“ ladění páni Broučkové, rádi naslouchající ohlasu vítězných bojů husitských předků (zvláště přes bezpečnou vzdálenost několika staletí) o svaté a jejich sochy na rozcestí, ani nikde jinde, nestáli, neboť jejich „Pastýř“ , jak byl Masaryk svými ovečkami ještě před svou proměnou v „tatíčka“ nazýván, jim podal, třebaže ne historik, historický výklad (o) smyslu českých dějin, a tam o žádných svatých řeč nebyla!
Tak se z pánů Broučků, dosud nepoučených, stávali Broučkové poučení, pak pokrokoví a na konci ateističtí! To ovšem nebylo na překážku tomu, aby se i pro ně „Tábor“ nestal programem. Národ, „obsahující“ takové množství Broučků, pokročil v konečné „vývojové fázi“ až k pověsti nejateističtějšího národa v Evropě!
Bukolika
Sám „Pastýř“ , pokoušející se kdysi (ještě za c.k. Rakouska), neúspěšně o založení vlastní církve, jež by hlásala „náboženství nezjevené“ (?!), nakonec formálně zakotvil v církvi evangelické, hlásající náboženství zjevené! Jeho vztah k evangelíkům i k českým bratrům, o jejichž dávnější historii opíral své umělé konstrukce o „smyslu českých dějin“, byl však ve skutečnosti asi takový, jako jeho vztah k námluvám kudlanky a k osudu jejího partnera po skončení aktu! To správně rozpoznal i autor pohádkových „Broučků“ (jiných než těch výše zmiňovaných), evangelický farář Jan Karafiát, který požadoval vyloučení neúspěšného „Pastýře“ církve „náboženství nezjeveného“ z řad evangelíků.
Historika
Masarykovo pojetí českých dějin se ukázalo jako pýr mimořádně odolný. Třebaže renomovaný historik Josef Pekař rozcupoval umělotinu vydávanou za hermelín na padrť, propagandistická mašina provoz nezastavila a pokrokářští učitelé nadále vyprávěli generacím žáčků o „nejslavnější době našich dějin“ i o době temna, která zřejmě skončila oním „hrdinským“ stržením Mariánského sloupu, o němž byla řeč výše.
Stržení Mariánského sloupu nebylo jen činem protikatolickým, ale ve své podstatě a logicky i činem protihusovským!
V očích mnohých tehdejších současníků bylo stržení sloupu symbolickým předznamenáním duchovní i kulturní orientace nového státu, která se bohužel až po okraj naplnila, a manifestací vítězství „Husovy pravdy“ nad údajně protinárodní „ katolickou hydrou“. Tu měl symbolizovat sloup s postavou Panny Marie! Většina posluchačů pokrokových učitelů přitom neměla ani tušení, že Jan Hus sám byl vřelým ctitelem Panny Marie a že složil i vlastní modlitbu k ní! Proto stržení Mariánského sloupu nebylo jen činem protikatolickým a barbarským, ale ve své podstatě a logicky i činem protihusovským!
Stržený Mariánský sloup
Husokazci
Husův tragický osud je pro pokrokářské historiky, hlavně však pro psychology davu a manipulátory, tím, čím je pro falešného hráče eso v rukávě.
Sami chladní jako peklo (v Dantově pekle ďábla neolizují plameny, ale trčí zamrzlý v ledu), rozněcují druhé, sami lhostejní k osudu nejbližšího okolí, předstírají city nad tragédií, od níž je dělí staletí, sami mlčící k současnému bezpráví, požadují právo pro toho, který by je sám, jako své advokáty, odmítl! Sami bezcitní, kupčí s city druhých, sami svatosti se vysmívající, požadují na Církvi uznání svatosti pro Husa!
Dejte už pryč své ruce, stejně špinavé jako vaše činy a úmysly, od památky člověka, který i přes omyly, kterých se dopustil, je ve srovnání s vámi, vskutku svatý!
V jedné povídce se vypráví, jak se starý harfeník po smrti setká v nebi s Husem a říká mu: „Mistře Jene, po srdci byls vždy v Čechách můj, ne tak po rozumu“, čímž naráží na rozdíly ve věrouce, ale také na to, že ne vždy jsou srdce a rozum v rovnováze. I pro nás katolíky, co nejsme jenom katolíky po rozumu, je Jan Hus „po srdci“ náš!
Předskokani
Za prvorepublikové éry fungovala Husova postava jako obušek v rukou pokrokářů (liberálů, humanistů a „tatíčků“) a stala se jedním z „milníků“ na cestě falešné interpretace českých dějin. Třebaže dnes už zdaleka není tak atraktivní ani využitelná, nehodlají se jí ti, co si jí účelově „propachtovali“, jen tak vzdát, vždyť díky Husově postavě, té historické i té bronzové na Staroměstském náměstí, dosáhli toho, že jejich pokroková horizontála „triumfovala“ nad „zpátečnickou“ vertikálou!
A nebyl to triumf ledajaký (!), vždyť kde se kdy stalo, že by právě vzniklý stát po několika dnech existence, vykročil tak rázně na cestu „pokroku“ a dal tak razantním aktem (stržením Mariánského sloupu) vale tmářským, reakčním, protinárodním a bůhví jakým ještě silám?
Ale ať byl jejich triumf sebevětší, ať se jim hruď dmula pýchou sebevíce, zůstali stále a jenom předskokany! „Předskokany“ nové éry, kteří, ať na můstku velkém, středním nebo malém, jen „vyjížděli stopu“ těm pravým borcům, co měli nastoupit po nich. A oni nastoupili! Psal se únor roku 1948.
Sovětský dynamit, náš vzor
Třebaže po 2. svět. válce se ve změněných poměrech výrazu „kulturní boj“ už neužívalo, existovat samozřejmě nepřestal. Doba pouhých agitujících „Pastýřů“ však byla pryč. Teď už nešlo o více či méně zastřenou proticírkevní propagandu nebo pokoutní ničení soch či kapliček rukama pomatenců, zblbnutých četbou „svobodomyslných“ novin a „osvětových“ kalendářů či působením tajných zednářských spolků. Poválečná „Nová éra“ začala jako program státního atheismu, který se ani v nejmenším netajil záměrem zničit křesťanství a dorazit „hydru klerikalismu“ představovanou Církví! Po kolikáté už?
„Dobře vyjetá stopa“ končila v bolševismu!
Hus, husitství a Čeští bratři, spolu s Komenským, sice zůstávali stále na seznamu důležitých rekvizit, které inspicienti uschovávali z prvorepublikových depozitářů a které hodlali v nových inscenacích „klasických“ kusů ještě použít, proticírkevní agitace „tatíčkovských“ časů byla ovšem nahrazena „přímou akcí“, po sovětském vzoru, prováděnou osvědčenými metodami bolševismu! Tak daleko u nás doskočili revoluční „mistři skokanských můstků“(!), díky dobře vyjeté stopě svých předválečných „předskokanů“, totiž duchovní „průpravě“ národa ze strany těch různých „Pastýřů“, humanistů, liberálů, samozvaných vykladačů dějin a pozitivistických „filozofů“! „Dobře vyjetá stopa“ končila v bolševismu!
Agenti imperialismu a špioni Vatikánu
V začínající éře světlých zítřků přišly, jako jedny z prvních, na řadu kláštery a řády. Ty byly rozpuštěny a mnozí z řeholníků skončili ve věznicích. Soudním i mediálním zdůvodněním této akce byly „nálezy zbraní“ v klášterních sklepeních, prý stejně temných jako úmysly těchto řeholních „agentů imperialismu“. Po takovémto „odhalení“ se některé z klášterů proměnily na sklady, jiné na kasárna, věznice či další „veřejně prospěšné instituce“; zbytek byl ponechán „zubu času“ a chátrání.
Úměrně zvětšujícímu se nedostatku kněží rostl i počet chátrajících církevních objektů a ztrácelo se kulturní dědictví národa.
Podobně jako řeholníci a kláštery dopadli i kněží a farnosti. Také z nich skončili mnozí ve vězení – pro změnu jako „vatikánští špioni“! Jiným byl, bez udání důvodu, odebrán souhlas k výkonu kněžského povolání, a tak se počet neobsazených farností zvyšoval. Úměrně zvětšujícímu se nedostatku kněží rostl i počet chátrajících církevních objektů, o které neměl kdo pečovat (a na jejichž údržbu nebyly ani peníze) a které přitom patří (spíše patřily) ke kulturnímu dědictví národa.
Ještě horší situace než ve vnitrozemí byla v bývalém pohraničí, kam po odsunu německého obyvatelstva přicházeli „noví kolonisté“, bez vztahu ke krajině i ke kulturnímu dědictví. Bilance škod byla otřesná. Nejhorší osud však čekal památky ve vojenských prostorech, kde zbylé kostelíky a kapličky posloužily jako vhodný dělostřelecký cíl! I tak probíhal „kulturní boj“.
Dočasnost věčných časů
Naděje svitla až po 40. letech, kdy jedna fáze tohoto „boje“ skončila zhroucením systému, jež si nárokoval věčnost: „Se Sovětským svazem na věčné časy“!
Jeho náhlé zhroucení vedlo k mnoha úvahám a teoriím, z nichž ta pravdě nejbližší, „Analýza 17. listopadu“ Miroslava Dolejšího, byla napadána nejzuřivěji, až hystericky, jak novopečenými „liberály a demokraty“, často „přerozenými“ z nejtvrdších svazáků 50. let (v mnoha případech „kmenových zaměstnanců“ Charty 77), tak i novinářskými „šmoky“, plachtícími „po větru“, ale také, což je nejsmutnější, i mnohými bývalými Dolejšího spoluvězni!
Téměř oficiální hypotézou o příčině krachu „východního impéria“ se stala teorie „uzbrojení“, která je na rozdíl od jiných (teorií), hodnocena jako „politicky korektní“. „Štempl“ politicky korektní je schvalovacím razítkem i výzvou k autocenzuře, neboť být „politicky korektní“, slibuje být „in“. Opak znamená: Z kola ven!
Třebaže teorie „jedné mince o dvou stranách“ je pravdě bližší, zmíněné „schvalovací razítko“ nemá, a tak za „politicky korektní“ uznána být nemůže. Možná i proto, že se v ní mluví o minci, ražené v penězokazecké dílně?!
Bratři v triku
Když předváleční liberální „předskokani“ vyjížděli stopu borcům totality, nebyla to služba nechtěná ani náhodná. Zastřený ateismus, v bolševismu plně vyvřelý na povrch, byl ve skutečnosti hlásán i „Pastýři náboženství nezjeveného“.
Atheismus je jedním z průsečíků, kde se protínají cesty „antagonistických“ systémů liberalismu a bolševismu.
Demonstrativní příchylnost prvorepublikových „elit“ k husitství a českobratrské ideji byla jen maskováním, které vycházelo z předpokladu, že prosazení atheismu do mysli národa musí začít eliminací katolicismu z národních dějin a z jistoty, že z novodobých „husitů“ žádní boží bojovníci nebudou! (I „kulturní boj“ zná stezky, po kterých lze dopravovat podloudné zboží).
Atheismus je jedním z průsečíků, kde se protínají cesty vzájemně prý „antagonistických“ systémů liberalismu a bolševismu. Je podivnou „antihodnotou“, kterou se oba systémy úporně snažily (a snaží) vpravit do mysli evropských národů.
Národy, ideje a Evropa
Kdosi řekl, že: „Národy se udržují idejemi, ze kterých vznikly“. Tím, kdo toto řekl, nebyl ale „tatíček – Pastýř“, ten si výrok jen vypůjčil a nahradil slovo národy slovem státy! Asi i jemu se, jako mnohým, vzpříčilo slovo národ v krku, ale to teď ponechme stranou. Zamysleme se nad smyslem uvedeného výroku.
Je-li totiž pravdivý, potom Evropě moc času nezbývá. Likvidací křesťanství, které bylo základním kamenem při „stavbě“ evropských národů a jímž byly tyto národy po tisíciletí udržovány, počíná konec Evropy národů a tím konec Evropy jako dominantního historického a kulturního fenoménu současného světa!
Náhradní ideou současné Evropy (i Ameriky), jež ale jen těžko přinese někomu duchovní zisk, má být osvětářská „víra“ v nekonečnost Pokroku a všemohoucnost Vědy a Techniky (včetně okouzlení počítači), což je zmodernizovaná báje alchymistů o kameni mudrců a elixíru mládí!
Bratři v lóži
Je známo, že slovo nebo gesto může prozradit mnohé, i to, že dle detailu lze soudit na celek. Literatura i psychologie dokáží skrze detail popsat celek nebo odhalit tajné vazby i skrývaná tajemství. Například: jaká tajemství (a vazby) spojují dr. Jekylla a pana Hyda anebo: jaká tajemství (a vazby) mohou spojovat ideologie liberální a totalitní, mají-li obě tolik společných nenávistí (!), ačkoli kráčejí po různých stezkách?
Nevedou ale i různé stezky ke stejnému cíli? Je-li cíl stejný, kde, na jakých křižovatkách, se příbuzné nenávisti potkávají, aby si podaly ruce? Není pak tento současný i onen předešlý systém, podobně jako dr. Jekyll a pan Hyde, každý jinou postavou ve stejné osobě? Jinak řečeno: nejsou oba ze stejné líhně?
Protože nakouknout do jejich „rodných listů“ není možné, znamená to, buď podrobit vzorky jejich plivanců testu DNA, a tak prokázat jejich příbuznost genetickou, nebo sestavit mozaiku jejich společných nenávistí, a tak prokázat jejich příbuznost duchovní!
Bratři v nenávisti
A koho že to tak nenávidí? Stačí se porozhlédnout. Jsou nenávisti, které by se daly označit jako soukromé a „racionální“, snad tedy i „pochopitelné“, ovšem jen v rámci naší porušené přirozenosti. Jsou ale i nenávisti, které se dědí spolu s rodinnými šperky nebo jako odkaz otců, neobroušené věky ani civilizací a silnější než siciliánská krevní msta! Jejich vitalita se v toku času neumenšuje a únava materiálu je zatím neznámá. A o těch tu běží řeč.
Revolucionáři i humanisté vědí kam nakročit, kde je nepřítel
Na generálním štábu téhle fantaskní „říše zloby“ už dlouho leží mapy, s vyznačenými kótami, které je nutno obsadit. K dobytí „Objektu“, je, dle stratégů, nejprve třeba přerušit spoje mezi ním (objektem) a okolním světem. To se také od dob „Francouzské revoluce“ děje: propagandou, válkou geril i užitím „těžkých kusů“! (a to se jednou jakýsi Josef Vissarionovič žertovně ptal, kolik že tenhle „Objekt“ má divizí?!)
Pozoruhodné je, jak všechny ideologie a politické směry, od filozofujících „osvícenců“, přes marxistické revolucionáře až po liberální humanisty (včetně té české „pastýřsko-tatíčkovské“ speciality) spěchají týmž směrem a přesně vědí, kam nakročit a kde je „nepřítel“. Ani střelka kompasu není tak přesná. (Není i toto jedním z kamínků do mozaiky?)
Kóta zvaná národ
„Kóta“, kterou je ještě třeba „obsadit“, má na mapách „stratégů“ označení „národ“. Mají pravdu, neboť národy Evropy, napájené v dobách své mladosti z pramenů víry, aby mohly být „obsazeny“ aby nad „Objektem“ (Církví) mohl konečně zavlát prapor vítězů… Útok na Církev je tak útokem na křesťanství a tím i na Evropu a její národy! Nebo snad už neplatí, že národy jsou udržovány idejemi ze kterých vznikly?
Spokojit se učebnicovým líčením doby obrozenecké nebo oficiálními životopisy obrozenců nestačí.
Dávno pryč jsou doby obrozenecké, kdy slovo národ (které dnes mnohým zní jako nepatřičné), bylo skloňováno ve všech pádech. Ale zbavme se iluzí i sentimentu, neboť i tehdy se valná část „intelektuální elity“ stavěla k Církvi a ke křesťanství negativně. Národ, který tak vyzvedala, chápala jen jako jazykový a územní celek, a když mluvila o kultuře, mínila výhradně její sekularizovanou část. Je tudíž otázkou, zda takováto „svobodomyslně vlastenecká“ činnost nebyla pro národ i pro budoucí generace, tedy i pro nás, spíše medvědí službou.
Čemu se však podivovat, bylo-li v tehdejší vlastenecké společnosti chápáno jako služba svobodě i národu členství v některé z „lóží“, těchto „tvrzí pokroku“, které u nás rostly jako houby po dešti ? Takže spokojit se učebnicovým líčením doby obrozenecké nebo oficiálním životopisem obrozenců, počínaje „modrým abbém“ Dobrovským, asi pro pochopení některých hluboko založených problémů nestačí. Z toho plyne, že všechno má svoje návaznosti, s přesahem do dnešních dnů, a ,řečeno instalatérským žargonem, svoje přechodky, spojky a „nipple“ (a také, že hříchy dědů padají na hlavy vnuků).
Doba pokročila
Od času obrozenců ovšem pokročila doba natolik, že ani sekularizovanému národu se pardonu nedostane! To stát je na tom zdánlivě lépe. Tohoto slova ještě užívají, ale spíše jako označení něčeho, co se stejně jako národ, stane exponátem v paleontologickém oddělení muzea vedle vymřelých brontosaurů!
Po určenou dobu bude stát ještě fungovat jako výběrčí daní od členů „občanské společnosti“ (ovšem, že ne od „sociálně slabých“ menšin) a jako hráz proti rasistickým, xenofobním, antisemitským, fašistickým, fašizujícím a bůhví jakým ještě snahám, než skončí jako bankrotář (!), podepsaný na šňůře „ceduliček“, vedoucí k rozbušce a k „Velkému třesku!“.
Po něm se houfy exekutorů rozeběhnou po vlastech českých, až do matičky Prahy stověžaté, kde nejedna z jejích věží, včetně těch katedrálních, bude soudně „obstavena“.
Řeč symbolů a šídlo v pytli
Tato „finální privatizace“, ač aktem na výsost reálným, je i aktem symbolickým, neboť i „držitelé ceduliček“, tihle štvanci zisku, třebaže veskrze obchodního ducha a pragmatičtí až k uzoufání, mají svůj „duchovní rozměr“, kde jen oni jsou doma a kde se mluví řečí symbolů. Ta, ač náznaková, vyjadřuje mnohé – naději i triumf. Symbolikou triumfu mluví však nejraději. „Per aspera ad astra“. Skrze hloží ke hvězdám (jak překládají někteří). Však i my z té mluvy něco pochytili. Známe přece jejich hvězdy – i tu pěticípou, toho Adama Kadmona, rozkročeného z kontinentu na kontinent, vyvedeného v barvě rudé, ale i bílé!! Známe i jejich úmysly i cíle, byť mluvili řečí sebetajnější, neboť známá to věc: šídlo v pytli neutajíš!
Fíkovník, který nerodí, ale vysává zemi
Cesta „ke hvězdám“, jak vidět, nevede jen „skrze hloží“, ale i skrze „tržní hospodářství“ a Geschäft, ozdobený humanismem! (Jsou jako fíkovník, který nerodí, ale vysává zemi!)
Milovníci Geschäftu, ale též symbolů a „duchovna“ možná už kdesi, při pohledu na stav věcí, pozvedají číše a chystají hostinu vítězů! Snad předčasně, vždyť obludné hlavy chrličů na zdech Svatovítské katedrály, symbolizují vytlačení nečistých sil z vnitřku chrámu!
Nevím, zda je možné (i bez hry ve „vrhcáby“) znovu „Prohrát slunce před východem?“ Jestli ano, tak humanismus, „tržní hospodářství“ a kasou probíhající vítr je jediné, co zůstává! A také otázka: Vás takovéto „tržní hospodářství“ a jeho „ceduličky“ ještě neděsí? Mě už dávno!
A co humanismus…?
Tagy článku