Ve čtyřech evropských zemích a dvou státech USA je eutanázie realitou. Belgie, Nizozemí, Luxembursko a Švýcarsko již překročily „bod, z něhož není návratu“. Přeneseně i doslova. Je to jako se vším ostatním, co boří základy naší euroamerické civilizace: Postup je neskutečně rychlý. „Rodiny“, ve kterých budou sezdáni nejen partneři stejného pohlaví, ale dokonce i ve více než dvou, je poměrně blízko. Psali jsme rovněž o legalizaci hnutí, které chce učinit pedofilní pohlavní vztahy další běžnou „normou“.
Nemylme se. Dorazí to k nám stejně rychle jako pochody „hrdých“ homosexuálů v ulicích našich měst. A „pokrokový“ mainstream se postará, aby to většinová společnost – ač nejprve s jistými „rozpaky“ – přijala.
Norimberský výrok
Eutanázie byla přitom ještě před pár desetiletími vnímána ve své pravé hrůzné podobě. Vzpomínky nebyly tak vybledlé jako dnes. Americký lékař Leo Alexander, který byl poradcem Norimberského tribunálu s válečnými zločinci s titulem MUDr., tehdy na adresu jejich šílených pokusů prohlásil:
„Ať již tyto zločiny doznaly jakýchkoliv rozměrů, bylo všem, kteří je vyšetřovali, jasné, že vždy začínaly v nepatrných počátcích. Zprvu se jednalo o pouhý odklon od důrazu na základní postoj lékařů. Vše začínalo přijetím postoje, podstatným v akci eutanazie, že totiž existuje život nehodný života. Tento postoj se zpočátku týkal pouze těžce a chronicky nemocných.
Postupně se sféra těch, kteří byli zahrnování do téže kategorie, rozšiřovala o lidi neproduktivní, ideologicky nežádoucí, rasově nežádoucí a nakonec všechny ne-Němce. Ale je třeba si uvědomit, že právě oním prvním krokem, z něhož celý další způsob myšlení získal svůj impulz, byl postoj k nevyléčitelně nemocnému. A je to právě tento zdánlivě nevelký posun v důrazu na postoj lékaře, který je třeba pečlivě zkoumat. Prevence je důležitější než léčba. Pozorování a rozpoznání časných známek a symptomů se stalo vždy základem prevence dalšího rozvoje choroby.“
O chorobě naší civilizace – alespoň někteří – stále ještě víme. O její prevenci se v malém v Protiproudu pokoušíme. Proto dnes přinášíme text, který upozorňuje na to, co se v této oblasti děje v donedávna pověstně „konzervativní“ Velké Británii.
Pat Johnson v ukcolumn píše:
Jak na to šel Hitler?
Všichni víme, jakých nepředstavitelných krutostí se dopouštěli nacisté. Jejich hrůzné plány, na něž zpětně hledíme s odporem a zděšením, se však opět potichu stávají skutečností.
Ve třicátých letech minulého století si Adolf Hitler a jeho spolupracovníci byli vědomi, že program euthanasie by vzbudil odpor německé veřejnosti, kdyby ho představili hned od začátku v celé úplnosti. Proto začali pracovat na změně veřejného mínění – pomalu ale jistě – prostřednictvím propagandistické kampaně.
Národní socialistické rasové a politické byro vyrobilo letáky, plakáty a krátké filmy, které se promítaly v kinech a upozorňovaly Němce na vysoké náklady na útulky pro nevyléčitelně nemocné a duševně choré osoby. V myslích občanů byl záměrně podněcován odpor vůči spoluobčanům využívajícím tenčící se zdroje na úkor těch, kdo by si spíše zasloužili podporu, jako například mladí muži bojující a umírající za vlast.
Program Aktion 4 vyrostl z jediného případu – petice za euthanasii pro malého chlapce, který byl skutečně usmrcen v roce 1939. Na základě tohoto precedentu se zrodil program na zabíjení dětí s těžkým postižením, z něhož vzápětí zmizel prvek souhlasu „poručníka“.
Výsledné „Nařízení o euthanasii“ sepsané na osobním papíře Adolfa Hitlera s datem 1. září 1939 hlásá: „Reichsleiter Bouhler a dr. Brandt mají za úkol zajistit rozšíření pravomocí lékařů, jejichž jmenný seznam bude sestaven, aby mohli pacientům, považovaným podle nejlepšího lidského úsudku v souladu s jejich zdravotní stavem za nevyléčitelné, umožnit milosrdnou smrt.“
Britská komanda smrti se houfují
Zde v Británii jsme byli svědky dvou pokusů změnit legislativu týkající se euthanasie a přestože tyto pokusy skončily neúspěchem, vláda je nadále pod sílícím tlakem, aby podpořila zákon o „právu na smrt“.
Prvním krokem má být legalizace výjezdů do ciziny za účelem asistované sebevraždy. K těm, kdo se aktivně snaží změnit zákon v tomto smyslu patří Lord Joffe, Patricia Hewitt, Lord Falconer a Baronka Jay. Jejich snahy jsou podporovány mohutnou kampaní zacílenou na změnu veřejného mínění prostřednictvím médií, která věnují zvýšenou pozornost některým případům, například Debbie Purdy.
Lord Falconer
Po prvním neúspěšném pokusu o změnu zákona skrze parlament se Lord Falconer v děsivém spojenectví s think-tankem DEMOS uchýlil k mnohem prohnanější taktice využívající Komisi pro asistované umírání (The Commission on Assisted Dying). Tato neoficiální komise financovaná Terry Pratchettem a Bernardem Lewisem shromažďuje svědectví všech, kdo se chtějí připojit.
Vražedný dotazník
Komise také sestavila dotazník, který obsahuje šílené sugestivní otázky jako: „Pokud by některé způsoby asistovaného umírání byly legalizovány, jaké záruky na ochranu ohrožených osob by byly vyžadovány?“
„Pokud by byly uzákoněny některé způsoby asistovaného umírání, kdo by podle vás měl rozhodovat o tom, kdo z kandidátů na asistovanou smrt má být vybrán pro asistenci? Měli by o tom rozhodovat lékaři, nezávislý soudní orgán jako například tribunál nebo jiný typ organizace?“
Ponecháme na vaší představivosti, jak tendenční mohou být výsledky takové ankety, které pak „správní hoši“ ze sdružení DEMOS použijí k ovlivnění vlády.
Baronka Warnocková
Konečné řešení „důchodcovské otázky“?
Baronka Warnock, vysloužilá poradkyně britské vlády, která patří k předním britským morálním filosofům, bez jakýchkoli zábran a skrupulí vyjadřuje své názory na ukončení života těch, které považuje za nezpůsobilé dál žít. V interview pro časopis Skotské církve například prohlásila:
„Mělo by se uvažovat o ukončení života starších lidí trpících demencí, protože jsou břemenem pro národní systém zdravotní péče (NHS) a pro své rodiny.“
A jinde šla na to už natvrdo: „Důchodci postižení mentálním úpadkem "plýtvají lidskými životy" kvůli péči, kterou vyžadují, a mělo by být povoleno, aby byli vybráni pro euthanasii, i když netrpí bolestmi.“
Pokud vám z toho ještě neběhá mráz po zádech, zamyslete se na tím, že tato dáma doufá, že bude brzy „povoleno utratit lidi“, pokud nejsou schopní se o sebe postarat.
Opravdu se zdá, že jsme na prahu apokalypsy.
Tagy článku