Popisek: Mariánský sloup v přívalu vod
|
Autor: Ondřej Höppner
Mariánský sloup a potopa
Petr Bahník Před nedávnem proletěla médii různá vyjádření ohledně možné obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Sled událostí, včetně nedávného politického zemětřesení na pražském magistrátě a současných povodní, dal veřejnosti na zmíněnou kauzu zapomenout.
Právě nyní, uprostřed vod, v atmosféře obležení, a leckde i zoufalství, kdy na nás nebesa vytrvale hleděla svou ocelově šedou tváří, je nejvhodnější chvíle toto téma připomenout. Klasik světové literatury Henryk Sienkiewicz označil ve svém známém románě válečné útrapy polské historie alegorickým názvem Potopa. Člověk se zbytky rozumu v hlavě a srdcem z masa nemůže nevidět, že na dnešní společnost se také ze všech stran valí jakási potopa, a to nikoli jen ta hmotná, v podobě rozvodněných řek, ale též potopa obrazná – vlna totálního chaosu ekonomického, politického a zejména hodnotového.
Chaosu bez míry, jenž se ve svých reprezentantech zuřivě obrací proti všemu přirozenému a obvyklému a většinovou společnost povýšeně peskuje za neexistující hříchy. Tato vlna chaosu se během „zlatých šedesátých“ prohnala institucemi západu jako velká voda a zanechala na jejich památných zdech zárodky hnilobných bakterií a plísní v podobě genderových teorií, ultrafeminismu a multikulturalismu - jedovaté výtrusy smrtelně nebezpečné lidské svobodě a civilizaci Západu jak ji známe.
Proč ?
Na fotografii z novin jsem viděl zatopenou ulici nějakého menšího města. Vyčuhovaly jen střechy domů a špice zvoničky. Nepřehlédnutelný obrázek. V současné společenské „potopě“ toho není mnoho oč by se člověk mohl opřít. Rozhodně k takovým „konstantám“ nepatří ani evropská „dotovaná“ ekonomika ani vyprázdněná „politika“. Pro značnou část lidí ovšem nepředstavuje pevnou půdu pod nohama ani rodina, neboť i ta podléhá působení pokrokářské hniloby.
Na vrcholu sloupu stálo vyobrazení dívky z Nazareta, která pro generace našich předků, mimo jiné i pro mistra Jana Husa, vyjadřovala ideál mravní čistoty a milujícího mateřství.
Co tedy zbývá? Jen ta špice zvoničky s litinovým křížem trčela z hnědavé vody ven. Lze se jí zachytit? Je to nutné. Nemám teď na mysli přímo víru, to je věc hluboce osobní, ale spíše něco mnohem prostšího, návrat k rozumu, citu a kořenům vlastní kultury. K etickým i estetickým hodnotám, které po staletí, od časů cyrilometodějské mise, symbolizoval obraz Kristovy Matky s děťátkem v náruči.
Obnovit sloup ?
Původní Mariánský sloup byl v listopadu 1918 svržen rozvášněným davem vedeným známým pijanem Frantou Sauerem. Bylo to vandalství, které nelze schvalovat. Ti, kteří se dnes staví proti obnově sloupu, buď trpí antiklerikální hysterií, nebo, ti serioznější z nich, mylně soudí, že tím obhajují někdejší reformačně – humanistický „étos“ První republiky. Přehlédli přitom tři věci. Předně skutečnost, že zmíněný „étos“ se ukázal být mrtvě narozeným děckem. Výsledkem masového vystupování z katolické Církve ve 20. letech minulého století nebyly zaplněné kostely církve husitské či jiných reformačních denominací, nýbrž jen kostely prázdné.
Národ se nestal „národem Husovým“ (natož „národem Chelčického“), nýbrž jen národem bez víry. Dalším „detailem“ je fakt, že svržení Mariánského sloupu nebylo žádným vlasteneckým či republikánsko-konstitutivním činem, nýbrž akcí anarchisticko-bolševických sil. Franta Sauer nebyl politickým souvěrcem Karla Kramáře či jiných seriozních politiků té doby. Typem osobnosti i politickým krédem patřil k témuž druhu jako anarchista Šoupal, vrah ministra financí Rašína. Legitimizovat svržení sloupu znamená ztotožňovat se právě s touto sedlinou politického spektra první Československé republiky.
Mariánský sloup je vztyčený prst. Někdy hrozící, vždy však odkazující k Naději.
A konečně, třetí skutečností, kterou kritici možné obnovy rádi přehlížejí, je věcná podstata celé kauzy. Argument, že sloup kdysi využívali ve své propagandě Habsburkové neobstojí. Alej krásných vzrostlých stromů přece není na místě vykácet jen proto, že ji kdysi sázeli pionýři pro připomínku bolševické revoluce. Je to alej. Sloup na Staroměstském náměstí byl sloupem Mariánským, nikoli pomníkem nějakého Habsburka. Na vrcholu sloupu stálo vyobrazení dívky z Nazareta, která pro generace našich předků, mimo jiné i pro mistra Jana Husa, vyjadřovala ideál mravní čistoty a něžného, otevřeného, milujícího a obětavého mateřství. Jedné z mála sil, jež by mohla tuto zoufalou vymírající civilizaci zachránit.
A jaký?
Má-li ale mít obnova Mariánského sloupu smysl, musí to skutečně být Mariánský sloup. Nic více a nic méně. Žádné politicky korektní , multi-kulti, či evropsko-smířlivé příměsi prosím. Pro úsilí všech, kteří si přejí obnovu sloupu, jsou stejným nebezpečím jako hlasy odpůrců různé nabídky ke spolupráci či finanční podpoře ze strany skupin a jednotlivců, kteří by uměli poselství sloupu jaksi přepólovat a prezentovat Matku Páně jako multináboženský „ženský princip“, do výběru detailů a zvolených materiálů by komponovali vlastní politické vize a podobně.
I tehdy, kdyby byl celý Staroměstský rynk zaplaven a nad hladinu vystupovala jen Mariánská socha. Hvězda nad vodami. Připomínka toho, že každá potopa pomine.
Něco takového by z žádoucí věci učinilo frašku a bylo by v takovém případě lépe se o obnovu ani nepokoušet. Je otázkou, nakolik si aktivisté kolem projektu obnovy uvědomují zmíněné Scylly a Charibdy a umí jim čelit. Pokud ano a pokud se podaří sloup obnovit, bude to správné. Budeme mít před očima ukazatel k výšinám. Vztyčený prst. Někdy hrozící, vždy však odkazující k Naději. I tehdy, kdyby byl celý Staroměstský rynk zaplaven a nad hladinu vystupovala jen Mariánská socha. Hvězda nad vodami. Připomínka toho, že každá potopa pomine.
Tagy článku