Můžeme v jiném řezu stále upozorňovat na to, že Panna Maria je především Matkou Krista, nikoliv multikulturním ženským principem vyvažujícím a posléze nahrazujícím dodýchávající patriarchální systém naší západní kultury. Pro odpůrce postavení sloupu to bude vždy málo.
Stateční občané
Téma obnovy Mariánského sloupu již od roku 1990 odvážně protlačují a v život uvádějí členové Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu v Praze. Z dálky jsme mohli žít v dojmu, že tito lidé jsou jakýmisi nostalgickými bojovníky za očištění jedné ošklivě pošlapané ideje, čajovým dýchánkem, který umí pojmenovat křivdu a vytyčit cestu k její nápravě. Málokoho z nás napadlo, že to tahle „Společnost“ myslí doopravdy, a že kvůli tomu dokáže ujít neuvěřitelný kus cesty.
Především díky těmto statečným a vytrvalým se dnes nacházíme, řečeno horolezeckou terminologií, ve vrcholovém táboře před výstupem na Everest. Znovuobnovení Mariánského sloupu v Praze je na dosah. Panna Maria ze strženého prvorepublikového mementa totiž už čeká před branami Staroměstského náměstí na svůj návrat. V rohu Celetné ulice u paty Týnského chrámu. Zatím sice na kovovém sloupu, který svojí syrovostí vzdálenou skutečnému kamennému dříku jasně vzkazuje, že tohle je jen přechodný stav, ale prakticky je z kamenného hlediska vše hotovo.
Stržení Mariánského sloupu v Praze 3. listopadu 1918
Malý velký zázrak
Jakže? Vše je hotovo? To se někomu podařilo poslepovat dohromady rozbité fragmenty původního Mariánského sloupu? Nepodařilo se je poslepovat všechny, protože některé jsou již nenávratně ztracené. Pomocí moderní technologie však došlo k přenesení přesných proporcí původní sochy Panny Marie od Jana Jiřího Bendla. Z originálu v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti, na sádrovou kopii. Ta posloužila jako model pro vytvoření pískovcové kopie původní sochy.
Ze současného restaurátorského hlediska je takto vytvořená kopie fakticky i umělecky srovnatelná s originálem. Díky ohromnému entuziasmu, ale hlavně díky odbornému restaurátorskému přístupu k celé obnově je Mariánský sloup připraven ke svému triumfálnímu návratu. K jednomu dílčímu vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.
Fakt, že materiál na nejdelší část sloupu – kamenný dřík – putoval po vodě do Čech až z Indie, nám může připadat „multikulturně podezřelý“ a vyvolat otázku: To se v Čechách nenajde pískovcový lom s pořádným sedmimetrovým balvanem? Odpověď je prostá – nenajde. Struktuře zvoleného hrubozrnného pískovce, nejvěrněji odpovídající původnímu materiálu sloupu, nejlépe a přitom cenově dostupně vyhověl právě kámen z Indie.
Politická rovina zázraku
Je-li tomu tak po umělecké a „technické“ stránce věci, zbývá vše „doladit“ politicky. V tomto ohledu platí, že fáze, do které se obnova strženého Mariánského sloupu aktuálně dostala, je zázrakem v přímém přenosu.
Myšlenka obnovy bloudila mnoha slepými uličkami. Politikům pouhá filozofická rovina diskusí o znovuobnovení Mariánského sloupu mezi voliči příliš plusových bodů zjevně nepřinášela. Tento mrtvý bod věci obnovy Mariánského sloupu nepochybně vyhovoval velké části české veřejnosti.
Situace se ovšem změnila a pravděpodobně nás kvůli návratu Panny Marie Rynecké na Staroměstské náměstí čeká ostrý politický střet. Pokud k němu již nedochází personální výměnou ve vedení pražského magistrátu. Abychom ale před tímto střetem vůbec mohli stát, bylo nutné překonat neskutečné překážky. Odemknout nespočet bran, které téma obnovy strženého Mariánského sloupu v Praze po desetiletí neprodyšně uzavíraly. A tím také balzamovaly hnisající vřed novodobých českých dějin.
K pohybu by nedošlo bez všech věrných duší českého národa, které obnovu zahrnují do svých modliteb: Čeští krajané na mnoha místech světa nebo členky modlitební skupiny Mariina legie. Ti všichni neúnavně prosili a stále prosí Pána Boha za návrat Panny Marie na Staroměstské náměstí.
Mariánský sloup a potopa
Strategická investice
V souvislosti s opakujícími se povodněmi na Protiproudu již zaznělo, že s urážením Pána Boha bychom měli být opatrní. Hodně mírně řečeno. I sebevíce kaskád nás totiž, jak vidno, od velké vody neuchrání. Není proto od věci hledat i jiné cesty, jak pohromám předcházet. Jedna taková se jmenuje – pokání.
Ani mnoha nevěřícím není tato prastará myšlenka cizí. Jen si někteří za Boha dosazují přírodu - s velkým P - a hříchy lidstva, včetně našich, redukují třeba na neekologické chování. Ani to není špatný začátek. Ale pojďme v sebereflexi dál. Stojí to za to.
Vlastně není důležité vést spory o to, zda jsou povodně trestem shůry. Dost možná, že jsou. Shodněme se však pro tuto chvíli alespoň na tom, že meče, zabodnuté českým národem do milujícího Mariánského a Božského srdce, je moudré konečně vytáhnout. Jde o strategickou investici. Ve hře je spásné ohrožení naší pýchy.
Tagy článku