„Tati, existují rytíři“? „Myslíš takoví ti chrabří bojovníci za práva církve, vlasti a vdov?“, odpovídá posměšně Samuelův otec. „Jdi ty, přeci bys nevěřil na pohádky, Same. Copak vám paní učitelka v hodině globální výchovy nevysvětlila, že takzvané rytířství bylo jedním z nástrojů diktatury středověkých náboženských fanatiků, bojujících proti rodové a kulturní rovnosti?“ Druhý tatínek započatou debatu jen zpovzdálí sledoval, ostatně čeština nebyla pro tohoto tmavě vyhlížejícího Skandinávce zrovna silnou stránkou.
„A proč tě to vůbec zajímá, Samíčku? Pojď se radši pomazlit“. Sam chvatně uložil knihu pod polštář a omluvil se, že musí na balet. Ve skutečnosti však měl jiné plány. Pondělní hodiny baletu se mu nanejvýš protivily, ale nyní mu tato nenáviděná volnočasová aktivita posloužila jako vhodná záminka k útěku. „Opravdový rytíř by asi nelhal“, říkal si v duchu Samuel, ale měl před sebou velký úkol, pro který byl ochoten učinit cokoli.
Samovy oblíbené pasáže
Otec vyčkal okamžiku, kdy se za synem zaklaply dveře a nadzvedl polštář. Zděsil se. Až dosud žil v domnění, že po Samově mamince, pobývající v převýchovném GenderCampu, nezbylo v domácnosti nic, co by jí Samovi ještě mohlo připomínat. Kniha Český rytíř internovaného Petra Bahníka patřila k jejím nejoblíbenějším. Literatura tohoto typu byla považována za společensky vysoce nebezpečnou, proto několik dochovaných výtisků této knihy kolovalo mezi čtenáři v utajení.
Otec si všiml, že si Samuel některé pasáže v knize barevně zvýrazňoval: „Památného roku 1158, při dobývání města Mediolánu, vysloužilo si české rytířstvo svým hrdinstvím slávu nehynoucí. Císař Fridrich, který českého krále Vladislava do Vlašské země povolal, vděčně shlížel na české voje a vkládal do nich naději na vítězství v této válce. Vždyť bez Čechů by se císařští nedostali ani přes řeku, která je od města dělila a stáli by ve svém táboře jako smutní oslíci. I při budování mostu, který císařští stavěli, byli Čechové co platni. Dva vysocí a silní bratři z řad českých bojovníků vlezli do říčních vln a přímo z vody pomáhali most upevnit. Když je císař viděl, řekl prý, že jsou jako obři v potoce. Když byli později ti bratři povýšeni do rytířského stavu, říkali si podle toho páni z Riesenbachu, tedy z Obřího potoka.“
Jímala ho závrať. Děsil se představy, jak se jeho syn nechává unášet těmito šovinistickými nesmysly. Nedovolí, aby jeho dítě padlo za oběť nacionalismu, podrývajícího étos globální vesnice. Zvědavost jej nutila číst dál: „Císař pak ještě na paměť české statečnosti nechal králi Vladislavovi vymalovat na korouhev znak stříbrného lva v červeném poli. Tu však, když malíř lva na korouhvi vymaloval s ocasem pod břicho vtisknutým, nějak se to královské znamení Čechům nelíbilo a říkali: „Kde je ocas? Není snad takový lev podobný spíš opici?“ A nechtěli proto znak přijmout. Když to slyšel císař, velice se smál i rozkázal, aby malíř tomu lvu namaloval raději hned ocasy dva, vzhůru zdvižené, aby byli Čechové spokojení. Takové znamení si pak Vladislavovi bojovníci velice pochvalovali a přijali jej za erb královský. Tak bylo slavně zakončeno tažení mediolánské, krále Vladislava a jeho rytířstva.“
Čtěte ZDE: Je čas probudit blanické rytíře: Zanikne náš národ? Minulost nás inspiruje. V sázce je mnoho. Doba potřebuje bojovníky. Známe svoji kulturní identitu? Kontrarevoluční čtení nejen pro děti a mládež
V jiné kapitole se pro změnu dočetl: „Když zaskočené Čechy půlkruhem obklopila lehká kumánská jízda, mohli doufat již jen v pomoc Boží. I počali zpívat píseň svatého Vojtěcha „Hospodine pomiluj ny“ a chorál ke svatému Václavu, ochránci vlasti. Pan Jaroš z Poděhus, purkrabí pražského hradu, který krále do oné bitvy provázel, vynesl při tom zpěvu ze svého stanu starodávný praporec svatého Vojtěcha zavěšený na kopí, jež kdysi patřilo svatému Václavovi, a pozdvihl jej nad hlavy českých bojovníků. Tu počali se plašit koně nepřátel a proti vůli jezdců dávali se na útěk. Muži, kteří stáli v zadních řadách vojska českého, spatřili v tu chvíli na nebi letět ohromného orla nad sníh bělejšího, se zlatě zářící hlavou a krkem, jenž se vznášel nad českými šiky a sledoval posvátnou korouhev, kamkoli se pohnula. A onen podivný orel ještě dále rostl a rostl, dokud rozepjatými perutěmi svými nezakryl celé vojsko české. Tehdy také zázračně se rozzářil hrot svatováclavského kopí, až oči od té záře přecházely. Kumánů, Maďarů i Turků, zmocnila se v onu chvíli převeliká bázeň, neboť spatřili, že Manajim, to je „tábor Boží“, táhne proti nim.“
Malý rytíř
Jakoby nestačilo ono reakční vlastenčení, stránky této podvratné knihy se jen hemžily odkazy na české národní světce a symboly duchovní identity českého národa z doby před Velkou demografickou revolucí. Prudce knihou listoval ve snaze nalézt alespoň jednu pasáž, na které by se dala demonstrovat zbabělá povaha nositelů již dávno vyhubeného čecháčkovství. Tak třeba zde?
„Českým rytířům naopak vrátila se odvaha a rozhodnost. Železní páni, kteří se dosud v beznadějném zmatku sháněli po částech zbroje, zanechali nyní marného počínání, a tak jak každý z nich byl ke spánku připraven, jen zpola oblečení, v košilích a mnozí i bez nich, na své koně se vyšvihli, helmice na hlavy nasadili a v pravicích sevřeli pevná kopí. Zmužile a radostně, v železném, uspořádaném šiku vyrazili do boje, neboť ač ještě před chvílí byli těžce zkrušeni, nyní rychle nabývali jistoty, že dosáhnou vítězství. I zpívali mohutným hlasem ke cti svatých patronů českých. Jako mocná vlna pak rozrazili houfy divokých nepřátel, nezastavitelně se ubírajíce kupředu. Štít vedle štítu, erb vedle erbu, za svým pánem, Přemyslem Otakarem, jehož snadno poznali podle rubíny osázeného červeného štítu s obrazem lva, jenž do dálky zářil svou bělostnou hřívou, a podle orlích křídel upevněných na přilbici, ozdobených drobnými lipovými listy z ryzího zlata. Za králem hnali se železní páni vpřed, drtíce nepřátelské voje, jež mizely pod kopyty koní. Nad řadami bojujících rytířů zářil hrot Václavova kopí, ve větru vlál Vojtěchův praporec a nebe potemnělo, když obrovský orel rozepjal svá ochranná křídla nad vojskem českým.“
Samuelův otec rezignoval. Už aby byl synek doma, bude si s ním muset rázně promluvit. Blížila se šestá hodina a tak naladil Rádio Duhový svět, aby si poslechl pravidelné podvečerní zprávy. Hned ta první stála za to:
„Do vrátnice GenderCampu se vřítil malý chlapec s dřevěným mečíkem a dožadoval se propuštění své matky. Když jej chtěli přivolaní strážníci spoutat, padli k zemi jako podťatí. Žena, stojící opodál, popadla chlapce za ruku a zmizeli neznámo kam. Podle svědectví ochromených strážníků se měl po boku chlapce zjevit mohutný anděl s planoucím mečem, dodávající dítěti pozoruhodnou sílu a rozhodnost“.
Samuelův otec se chvěl po celém těle. Snědý Skandinávec zíral do prázdna, jako by se mu právě zhroutil svět.
Co bude dál?
Kniha hrdinských příběhů, kterou otevíráme, hovoří ke čtenáři jiným jazykem, než suchá dějepisná data, nikoli však jazykem méně pravdivým. Báje a pověsti, jež přináší, jsou nadčasovým podobenstvím o potřebě ušlechtilé mužnosti, odvahy a lásky. V knize se setkáme s historickými i téměř pohádkovými příběhy, které autor sesbíral ze starých literárních pramenů a sestavil do souvislého proudu vyprávění, jež dává vyniknout jejich poselství. Vstupme tedy do světa, v němž hodnoty jako čest, vlast a rodina nebyly prázdnými pojmy a slovo rytíř neoznačovalo jen muže ve zbroji. Volně navazující druhý díl přináší pověsti a legendy z doby křesťanské.
Český rytíř - Hrdinské příběhy z Čech, Moravy a Slezska z dob pohanských (nakl. Olympia)
Český rytíř - Hrdinské příběhy z Čech, Moravy a Slezska z dob křesťanských (nakl. Olympia)
Rozhovor s autorem (Protiproud)
Tagy článku