Díky "občanským aktivistům“ arabského jara (jak jsou eufemisticky nazývány bandy extrémistů a hrdlořezů) a „díky“ naší politické a humanitární podpoře těmto aktivistům“ (zahrnující roztomilé pozornosti od embarga zákonných vlád přes dodávky protileteckých a protitankových zbraní „aktivistům“ až po otevřenou vojenskou intervenci našich spojenců) se daří „demokratizovat diktátorské režimy“ v arabských zemích.
Lidskoprávní think-tanky
To vše se odehrává pod rouškou bizarního principu, zavlečeného do mezinárodních vztahů lidskoprávními think-tanky pod názvem „R2P“, neboli „Responsibility to Protect“. Funguje to jednoduše: v cílové zemi se (zpravidla prostřednictvím sociálních sítí a mainstreamových molochů typu CNN nebo al-Arabiya) vytvoří buďto virtuální, nebo skutečná skupinka „občanských aktivistů“, požadujících změnu společenských poměrů. Těm poté podle potřeby začnou sekundovat zahraniční, zpravidla dobře honorovaní, vybavení a vyzbrojení bojovníci, představující tzv. „opoziční síly“.
Ty se potom nazvou „brigádami“ a „prapory“, aby budily dojem pravidelné armády, nikoli gangů teroristů a vrahů. V okamžiku, kdy dotyčný stát začne (celkem logicky) bránit své obyvatele a jeho infrastrukturu proti útokům těchto teroristů, je prohlášen za „zločinný“ a „porušující lidská práva“. Responsibility to Protect, neboli „odpovědnost bránit „občanské aktivisty“ a (zahraniční) „opoziční síly“ proti „zvůli a brutalitě“ zákonných vlád může nastoupit. Bráníme přece slabšího, šíříme tím nádherné ideály euro-americké civilizace, vzniklé díky humanistům na pozadí krvavých orgií typu Velké francouzské revoluce.
Zářivé výsledky tzv. „arabského jara“
V následujícím rozboru zářivých výsledků tzv. „arabského jara“ sice tento scénář není výlučným ze všech použitých (týká se hlavně Libye a Sýrie), je však co do své cyničnosti a licoměrnosti právě tím klasickým učebnicovým příkladem, který nastavuje křivé zrcadlo erozi našich mravních hodnot a právního povědomí takřka v přímém přenosu, navíc s efekty, jejichž hrůzu ještě ani neumíme domyslet.
Podívejme se tedy na konkrétní výsledky této frašky, rozehrané politiky, zpravodajskými službami a médii velkých zemí euroatlantického světa a na roztomilé protagonisty tohoto dění, podporované našimi spojenci. Vždycky, když si tyto výsledky rekapituluji, vzpomenu si na výrok neodolatelného idiota v masce konzervativního politika, tehdejšího amerického prezidenta George Walkera Bushe, který v roce 2003 (tedy v samých počátcích tohoto představení) prohlásil: „Diktátoři jako Saddám Husajn přece nebudou určovat cenu pohonných hmot na Vaší čerpací stanici“. Jak pravdivé – tyto pohonné hmoty jsou dnes, 12 let po zahájení „války proti terorismu“ (jíž je „arabské jaro“ jenom přímým pokračováním jinými prostředky), o 30-50 % dražší a rozhodují o ní (stejně jako před rokem 2003), velké nadnárodní ropné společnosti (především americké, britské, francouzské a italské).
Tunisko
V říjnových volbách 2011 získalo Islamistické hnutí Ennahda téměř 40 % hlasů do ústavodárného shromáždění a po uzavření koalice s republikány z CPR získali absolutní většinu v Parlamentu. Předsedou vlády by jmenován 14. prosince 2011 její generální tajemník Hamádi Džebali, jehož výrok o brzkém „osvobození Jeruzaléma a nastolení chalífátu“ jistě potěšil jak Izrael, tak jeho západní spojence. Abychom si trochu přiblížili kořeny, je potřeba připomenout, že zakázaná strana Ennahda, která dříve připravovala převrat a vraždu presidenta Ben Alího, byla v lednu 2011 legalizována. Je přímou pokračovatelkou „Strany islámské tendence“ (Harakat al-Ittijah al-Islami), která se zformovala počátkem 80. let v dobách islámské revoluce v Íránu.
Jeden z vůdců opozice proti Ben Alímu a předseda sekulární opoziční strany Demokratické vlastenecké hnutí Šukrí Belaid, kritik saláfistů (označovaný naším mainsteamem jako „levičák“) byl zavražděn 6. února 2013 neznámými útočníky. Následné protesty způsobily pád vlády premiéra Džebaliho a hlubokou vnitropolitickou krizi, která nadále trvá.
Závěr - první pokusný králík, na kterém byla použita kombinace protestů „občanských aktivistů“ a palácového převratu. Prezident Ben Alí vyklidil pole velmi rychle a architekti „arabského jara“ si hlasitě oddychli: „ono to funguje!“.
Maroko
Islamistická Justice and Development Party v listopadových volbách 2011 se ziskem mandátů o 120 % vyšším než v posledních zvítězila a novým předsedou vlády byl designován její předseda Abelillah Benkirane. Dosud vládnoucím monarchistům ze strany Istiqal nezbylo než uzavřít s JDP koalici. Tzv. „občanské strany“ dosáhly marginálních zisků.
Závěr - Maroko, nechtěná oběť „arabského jara“. Hluboký úpadek královské autority v Maroku následující po smrti krále Hassana II je sice primárním hybatelem politické krize, avšak bez mocného impulzu, který islamistům udělilo tzv. „arabské jaro“, by nebyli islamisté schopni uchopit tímto způsobem politickou moc v zemi.
Egypt
V parlamentních volbách v říjnu-prosinci 2011 přesvědčivě zvítězila islamistická Freedom and Justice Party se ziskem 47 % mandátů před další islamistickou stranou El-Núr se ziskem 25 % mandátů. Více než dvoutřetinová většina v Parlamentu jim pohodlně stačí na likvidaci základních občanských institutů a svobod. V červnu 2012 byl zvolen Presidentem republiky předseda FJP Mohammed Morsí a významnou roli hraje i předseda saláfistického El-Núru Emad El-Dín Abdel Ghafúr. Zejména saláfisté jsou přitom známi svými striktními názory na islámské uspořádání společnosti.
Americká diplomacie si byla od počátku vědoma, že bez podpory nebo alespoň neutrality silné a disciplinované egyptské armády nebude schopna odstranit presidenta Mubaraka. Proto původní plán vsadil na letitý rozpor mezi příslušníky vzdušných sil, protežovanými Mubarakem, a opomíjeným, avšak početně i bojově nejvýznamnějším pozemním vojskem. Jediná protiváha islamistů, silné egyptské ozbrojené síly, byla postupně Američany zainteresována na „výměně stráží“, poté zbavena svých nejvyšších představitelů, kteří byli nahrazeni Morsího loyalisty, a podřízena vlivu islamistů.
Závěr - násilí a konfrontace, které byly určujícími elementy „arabského jara“, v Egyptě stále dominují společnosti. Pokračující represe proti koptským křesťanům, zastrašování sekulárních politických stran a kruhů a budování nových opor moci jsou každodenními jevy. Morsí se už dnes chová v upevňování své osobní moci tak, jak by si to médii proklínaný a souzený Mubarak (který bránil Egypt i západní svět 30 let před nástupem islamismu) nikdy nedovolil. Katastrofální propad egyptské ekonomiky způsobí přitom pouze další radikalizaci chudých vrstev společnosti a jeho další islamizaci.
Libye
Prozatímní vláda a Národní přechodná rada spravovaly zemi od převratu v říjnu 2011 do srpna 2012. V tomto období se z Libye stal v podstatě padlý stát, neboť reálně neexistuje žádná centrální státní správa. Předseda přechodné rady Mustafa Abdul Džalíl již ohlásil zrušení všech zákonů odporujících Koránu a vybudování nového právního řádu na bázi islámského práva šaríja.
Volby v červenci 2012 přitom pouze řešily ustavení tzv. Všeobecného národního shromáždění, 80členného orgánu, který má vybrat předsedu vlády a teprve připravit parlamentní volby v r. 2013. Jásání západního tisku nad „vítězstvím sekulární National Forces Alliance“ není zrovna na místě. Pouze díky odlišnému charakteru Libye jako kmenové konfederace a důsledné protiislamistické politice Kaddáfího, jakož i velmi zvláštnímu volebnímu klíči je možno přisuzovat zásluhu na tom, že islamistická Justice and Construction Party skončila „až“ druhá. NFA přitom získala pouze 39 křesel a sama v sobě (jako koalice 58 stran a hnutí) obsahuje islamistické strany, které jsou ve skutečnosti radikálnější než JCP.
Závěr - hlavním heslem NFA se stala „decentralizace“, tedy předem připravený scénář rozdělení Libye na Kyrenaiku s ropnými nalezišti na plošině Syrte a s terminály v přístavech Haríga, Benghází, Brega a Ras Lanúf, na Tripolisko s částí nalezišť Syrte, offshore plošinami a terminály v Sidra a Zawíja a na vnitrozemský Fezzan s velkými nalezišti Ghadames a Murzúk, avšak bez přístupu k moři a tedy možnosti vlastního exportu.
Jemen
Další příklad padlého státu. Centrální oblast kolem hlavního města Sana’a spravuje prozatímní vláda, ale separatistická hnutí ovládají v podstatě celý sever (Hútí), jih a východ (Ansár al-Šaríja) země.
Závěr - nejbližší volby jsou plánovány na rok 2014 a vzhledem ke katastrofální ekonomické situaci země a velmi silnému postavení islamistických skupin (podporovaných vydatně Saúdskou Arábií) se dá očekávat jednoznačné vítězství islamistů na severu země. Pokračující separatistické tendence přitom nabízejí i možnost rozdělení země stejně jako v případě libyjského scénáře.
Sýrie
Nejsmutnější obrázek poskytuje právě nejkulturnější a nejrozmanitější z postižených zemí, které byly „arabským jarem“ zasaženy. Sekulární a nábožensky heterogenní Sýrie byla napadena de facto náboženskou občanskou válkou, kde jsou většinoví sunnité hnáni proti menšinám skupinkami domácích i zahraničních radikálů, používajících opět islám jako alternativu k současné vládě Bašára Asáda. Syrian National Council a různé ozbrojené skupiny, souhrnně nazývané Free Syrian Army dotlačily zemi na pokraj zhroucení.
Hospodářské sankce Spojených států, Kanady a Evropské Unie ochromily hospodářství a stát je schopen stěží plnit své základní úlohy. Neustálé napadání pohraničních oblastí teroristy a vnitřních oblastí kriminálními bojůvkami vede k totálnímu otřesení víry obyvatelstva v právo a pořádek. Při podrobném pohledu na mapu s vyznačením aktivity rebelů je evidentní, že k hlavní infiltraci a proliferaci dochází z Turecka, severního Libanonu, Jordánska a iráckého údolí Eufratu.
Závěr - pro pokračující nesouhlas Číny a Ruska s jakýmkoli použitím síly zvnějšku směřuje vývoj v Sýrii pravděpodobně k hledání záminky k jednostranné akci, inspirované „obavami o osud Izraele“ na základě „úniku“ chemických anebo biologických zbraní z centrálních skladů do „rukou teroristů“ (ať už půjde o únik skutečný, mediální nebo dokonce našimi spojenci řízený).
Konečným cílem je potom rozdělení země na část severní, tedy Alepskou (závislou na Turecku) a jižní Damašskou (ovládanou Saúdskou Arábií) se dvěma zónami pro muslimské minority a křesťany, tedy aláwitské hory a drúzský Haurán s jejich křesťanskými menšinami, obě zcela izolované, odtržené od zdrojů a tedy závislé.
„Arabské jaro“ neudělalo svět bezpečnějším
Tak jak se Vám to teď jeví, přátelé? Jak se Vám líbí ti sympaťáci, kteří nahradili Ben Alího, Mubaraka, Kaddáfího a Sáleha? Vypadá to snad jako vítězství „našich hrdinných zbraní“? Nebo snad na to, že Vám snad v nejbližší době zlevní na stojanu pohonné hmoty, jak Vám sliboval George Walker Bush v roce 2003? Obávám se, že ani na jedno z uvedeného. Zato si však můžeme být jisti vlnami zoufalých migrantů, útoky extrémistů vyzbrojených našimi vlastními spojenci, zdražováním (neboť každá válka, i ta nepřímá v rámci R2P něco stojí). „Arabské jaro“ neudělalo svět ani bezpečnějším ani lepším místem.
Ale všechno je vlastně v pořádku, neboť jak by řekla velká česká rodačka Madeleine Albright: „domnívám se, že cena v podobě tisíců mrtvých iráckých dětí za odstranění Saddáma Husajna a demokratizaci Iráku stála. „Pravá humanistka a demokratka“, chtělo by se dodat. Představte si, že by tak mluvila o Vašich dětech. I když, možná se jich to už taky tak nějak začíná týkat. Možná víc, než si myslíte.
Tagy článku