Eugenio Scalfari, neoddiskutovatelná autorita italského sekulárního myšlení, se 9. října ve významném listu La Repubblica, jejímž je zakladatelem, vrátil k údajné „revoluci“ tohoto pontifikátu slovy Františkových výroků, které pocházejí z jeho častých rozhovorů s papežem:
„Papež František zrušil místa, kam se měla údajně odebrat duše po smrti: peklo, očistec, nebe. Zastává názor, že duše ovládané zlem, které nečinily pokání, přestanou existovat, zatímco ti, kteří se osvobodili od zlého, budou přijati do věčné blaženosti, kde patří na Boha.“
Hned nato poznamenává:
„Poslední soud, který patří k tradici církve, tudíž ztrácí smysl. Zůstává pouhou iluzí, která dala v dějinách umění vzniknout nádherným obrazům. Ničím jiným.“
Všechno spaseno?
Lze vážně pochybovat o tom, že se papež František skutečně chce zbavit „posledních věcí“, jak to popisuje Scalfari. V jeho kázáních nicméně skutečně je něco, co prakticky vede k zamlžení posledního soudu a protikladného osudu spasených a zatracených.
Ve středu 11. října papež František při generální audienci na Svatopetrském náměstí řekl, že soudu není třeba se bát, protože „na konci našeho příběhu stojí milosrdný Ježíš“, a tedy „všechno bude spaseno. Všechno.“ V textu, který dostali novináři akreditovaní u Svatého stolce, bylo poslední slovo vytištěno tučně.
Na jiné generální audienci před několika měsíci, ve středu 23. srpna, František vykreslil zcela a naprosto uklidňující obraz konce dějin jako „obrovského stanu, kde Bůh všechny lidi přijme, aby s nimi definitivně přebýval.“ Toto přirovnání není jeho vlastní, nýbrž bylo vzato z 21. kapitoly Zjevení sv. Jana. František se však pečlivě vyhnul citování Ježíšových slov, jimiž text pokračuje: „Kdo zvítězí, dostane toto údělem, i budu mu Bohem a on mi bude synem. Ale úděl bázlivců a nevěřících, poskvrněných a vrahů, smilníků a čarodějů, modlářů a všech lhářů je v jezeře, které hoří ohněm a sírou; to je ona druhá smrt.“
Při modlitbě Anděl Páně v neděli 15. října František v promluvě o podobenství o svatební hostině (Matouš 22,1-14), které se ten den četlo při všech Mších, opět pečlivě vynechal nejznepokojivější pasáží, například „král se rozhněval, poslal svá vojska a zahubil ty vrahy a město jim zapálil“, nebo [král] „spatřil člověka, který nebyl oděn do svatebního roucha“, a proto nařídil svým služebníkům: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte jej do temnot venku. Tam bude pláč a skřípání zuby.“
Čtěte ZDE: František: Antipastýř ve službách nepřítele? Probuďme se z narkózy! Totální demoralizace je na obzoru. Kapitální blud a urážka všeho svatého. Zvrácenost a zrada, jež historie nepamatuje. Nad propastí
Pomstychtivá ruka
Předcházející neděli, 8. října, se téhož selektivního zacházení dostalo podobenství o zlých vinařích (Matouš 21,33-43). Papež ve výkladu tohoto podobenství při modlitbě Anděl Páně vynechal, co pán vinice učiní vinařům, kteří zabili jeho služebníky a nakonec i jeho syna: „Zle zahubí zlé.“ Tím spíše necitoval Ježíšova závěrečná slova, v nichž o sobě mluví jako o „kameni úhelném“: „A kdo padne na ten kámen, rozrazí se; na koho pak padne, toho rozdrtí.“ Papež František namísto toho vytrvale hájil Boha před nařčením, že by snad mohl být pomstychtivý, téměř jako by chtěl zmírnit přemíru „spravedlnosti“ v tomto podobenství: „Tady je velká novost křesťanství: Bůh, ač zklamán našimi pochybeními a hříchy, neruší svoje slovo, nezastavuje se a především se nemstí! Bratři a sestry, Bůh se nemstí! Bůh miluje, nemstí se a očekává nás, aby nám odpustil a objal nás.“
V promluvě na svátek Seslání Ducha svatého 4. června tohoto roku František – jak činí často – polemizoval s „těmi, kteří odsuzují“. Když citoval slova zmrtvýchvstalého Pána Ježíše k apoštolům a implicitně k jejich nástupcům v Církvi (Jan 20,22-23), úmyslně jich polovinu vypustil: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny,“ přičemž už neřekl, co následuje: „Komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“ Skutečnost, že toto osekání bylo záměrné, dokazuje jeho opakování; přesně tatáž slova František vynechal už předtím, 23. dubna při Regina caeli první neděli po Velikonocích.
Také 12. května při návštěvě Fatimy František ukázal, že chce Pána Ježíše osvobodit od jeho pověsti neoblomného soudce na konci časů. Za tím účelem varoval před následujícím falešným obrazem Panny Marie: „Maria, která podle subjektivních senzibilit zadržuje pomstychtivou ruku Boží připravenou trestat, Maria lepší než Kristus, jenž je považován za nelítostného Soudce“.
Čtěte ZDE: Papež František: Apoštol islámu a nepřítel křesťanství. Muslimské hordy musí do Evropy, i když nás chtějí vyvraždit. Kde je v rozporu se svými předchůdci, africkými biskupy, naukou i zdravým rozumem?
Ohlušující ticho
Nutno dodat, že volnost, s níž papež František osekává a překrucuje slova Písma svatého, se netýká jen všeobecného soudu. Ohlušující je například i ticho, do něhož vždy halí Ježíšovo odsouzení cizoložství (Matouš 19,2-11 a paralelní pasáže).
Překvapivou shodou okolností bylo toto odsouzení obsaženo v úryvku z evangelia, který se četl ve všech kostelích světa právě v tu neděli, kdy začínalo druhé zasedání biskupské synody o rodině, 4. října 2015. Avšak ani v promluvě, ani před modlitbou Anděl Páně ten den o tom papež neučinil sebemenší zmínku, stejně jako při modlitbě Anděl Páně v neděli 2. února 2017, kdy se toto evangelium četlo opět.
A nejen to. Ježíšovy výroky proti cizoložství se vůbec neobjevují ani na dvou stovkách stran posynodální exhortace Amoris laetitia. Právě tak v ní nenajdeme ani strašlivá slova odsouzení homosexuality z první kapitoly listu svatého Pavla Římanům, která se rovněž četla – další shoda okolností – při Mších ve všední den druhý týden synody v roce 2015. Popravdě řečeno tato slova v misálu nejsou. V každém případě je však necitoval ani papež, ani nikdo jiný v synodních diskusích o měnícím se paradigmatu postoje k homosexualitě:
„Proto je Bůh vydal hanebným vášním. Vždyť jejich ženy zaměnily přirozené obcování za protipřirozené. A podobně i muži upustili od přirozeného užívání ženy a ve svých žádostech vzpláli k sobě navzájem, když muž s mužem páchal nestoudnost. I dostali sami na sobě odplatu, jaká patřila jejich poblouzení. A poněvadž neuznali za hodno míti poznání Boha, vydal je Bůh v nesprávné smýšlení, takže činili, co se nesluší; byli plni všeliké nespravedlnosti, nepravosti, lakoty, zloby, plni závisti, vražednosti, nesváru, lsti, špatnosti, byli našeptavači, utrhači, nenáviděči Boha, posměvači, byli nadutí, domýšliví, vynalézaví ve zlém, rodičů neposlušní, nerozumní, nestálí, nelítostní, nemilosrdní. A oni, ačkoliv poznali Boží ustanovení, že ti, kdož se dopouštějí takových věcí, zasluhují smrt, nejenže sami je činí, nýbrž i souhlasí s jinými, kteří je dělají.“ (Římanům 1,26-32).
Čtěte ZDE: Napomenutí papeže: Nelze již mlčet k likvidaci víry a Církve. Na čem pracují vatikánští ajťáci? Hrůza probouzí odvahu. Je papež přesvědčený heretik? Vrchol ignorance a pohrdání. Luther se v pekle nemůže smát
Zločinci a oběti
Papež František si navíc občas dovoluje přepisovat slova Písma svatého podle svého. Například v promluvě v domě svaté Marty 4. září 2014 papež v jednu chvíli vložil svatému Pavlovi do úst tato pohoršlivá slova: „Chlubím se pouze svými hříchy“, a na závěr vyzval přítomné věřící, aby se „chlubili“ vlastními hříchy a ukřižovaným Kristem.
V žádném z Pavlových listů však takovýto výraz nenajdeme. Sám apoštol o sobě říká: „Je-li už třeba se chlubit, budu se chlubit svými slabostmi“ (2 Korinťanům 11,30), a to poté, co vyjmenoval všechny těžkosti svého života – věznění, bičování, ztroskotání lodi. Nebo: „Sám sebou se však chlubit nebudu, leda svými slabostmi“ (2 Korinťanům 12,5). A dále: „A řekl mi: Má milost ti stačí; neboť moc se zdokonaluje v slabosti. Velmi rád se budu tedy chlubiti svými slabostmi, aby se nade mnou rozprostřela moc Kristova” (2 Korinťanům 12,9), načež následují další zmínky o příkořích, pronásledováních a tísních, jež snášel.
Vrátíme-li se k poslednímu soudu, už papež Benedikt XVI. připouštěl, že „v moderní době myšlenka posledního soudu ustoupila do pozadí“. V encyklice Spe salvi, kterou napsal zcela sám, energicky potvrdil, že poslední soud je „rozhodujícím obrazem naděje“. Je to obraz, který „vzbuzuje odpovědnost“, protože „milost nevylučuje spravedlnost“, ale naopak „v otázce spravedlnosti nacházíme vlastní, v každém případě nejsilnější důkaz pro víru ve věčný život“, protože „ve spojení s nemožností toho, že by nespravedlnosti v dějinách mělo patřit poslední slovo, se nutnost Kristova návratu a nového života jeví jako zcela přesvědčivá.“
A dále:
„Milost nevylučuje spravedlnost, nedělá z nespravedlnosti spravedlnost, ani není gumou, která vše vymaže, takže by nakonec bylo zcela lhostejné, co a jak kdo na zemi učinil. Proti takovému druhu nebe a milosti se velmi ostře a právem ohrazoval např. Dostojevskij ve svých Bratřích Karamazových.
Zločinci nebudou při hostině na věčnosti sedět nerozděleně vedle svých obětí, jako by se nic nestalo.“
Zdroj.
Tagy článku