Patřím ke generaci těch katolíků, kteří v mladém věku zažili II. vatikánský koncil. Až do omrzení jsme poslouchali a četli, že Církev přestala být „opevněnou tvrzí“, jak ji prezentovaly papežské dokumenty od Syllabu bl. Pia IX. až po encykliku Humani generis Pia XII., a stala se „místem dialogu“. Nebožtík kardinál Miloslav Vlk později Katolickou církev vyzval, aby byla „domem ze skla“, kde je všechno vidět, neboť prý jedině takto lze uskutečnit autentický dialog s křesťany jiných vyznání, s reprezentanty jiných náboženství a také s ateisty, agnostiky atd.
Nynější papež František I. přišel ale s ještě jiným termínem. Církev se údajně musí stát „polní nemocnicí“. A já se ptám: Není tato polní nemocnice, jakou on chce z Církve udělat, právě důsledkem toho, že Církev přestala na II. vatikánském koncilu být hradem, z něhož, jak trefně napsal G. K. Chesterton, lze „elegantně plivat na kolemjdoucí“?
Františkovi předchůdci
Inu, plivat rozhodně nebudeme a nechceme. To však neznamená, že se vzdáváme myšlenky na návrat k té Církvi, která byla nedobytnou pevností, jejíž hradby odolaly útokům nepřátel. Papež bl. Pius IX. vydal r. 1864 svůj Syllabus, v němž jasně a nekompromisně odsoudil hereze liberalismu, německého hegeliánského panteismu a marxistického socialismu. Sv. Pius X. podobným způsobem r. 1907 v encyklice Pascendi a v dekretu Lamentabili pranýřoval lstivé vnitrocírkevní kacířství modernismu, který relativizoval zjevené Boží pravdy a zpochybňoval věrohodnost Písma sv., zvláště zázraky Kristovy.
Taktéž ctihodný sluha Boží Pius XII. r. 1950 odmítl v encyklice Humani generis nauku irenismu, hlásající, že prý nekatolická náboženství a sekulární ideje mohou Církev obohatit, a teze o vzniku člověka z více než jednoho páru. K tomu ještě přistupují četné další dokumenty magisteria těchto i jiných papežů, např. r. 1884 protizednářská encyklika Lva XIII. Humanum genus, r. 1937 protikomunistická encyklika Pia XI. Divini redemptoris a protinacistická Mit brennender Sorge atd.
Mnohé další dokumenty papežského magisteria té doby odsuzují ekumenismus, pokud znamená něco jiného než návrat odloučených křesťanů k jednotě se stolcem sv. Petra, náboženskou svobodu, která klade rovnítko mezi pravdu a blud, a etický relativismus, zvláště pak ve věci nerozlučitelnosti manželství.
Věřící tak měli jistotu – a právě ona znamenala nedobytnou tvrz – co je pravda a co blud. Tak jako mimo Církev není spásy, tak také mimo Církev není pravdy – a pokud se tam vyskytují její zrnka (sv. Tomáš Akvinský), tak nepředstavují nic, co by nebylo možno nalézt v Katolické církvi. Proto právě tehdy, zhruba od druhé poloviny 19. století až do I. světové války je možno pozorovat úžasnou obrodu Katolické církve po spoušti způsobené osvícenstvím, Franouzskou revolucí a naukami liberalismu a socialismu. Kostely byly plné, rovněž tak semináře a řeholní noviciáty.
Čtěte ZDE: Světové křesťanstvo: Vzestup či úpadek? Evangelikálové a Šamani nastupují. Zrůdy v katolických matrikách. Statistika versus evropská realita: Z kostelů markety a bordely. Krvavá perzekuce se přibližuje
Nastal zmatek
K rapidnímu poklesu došlo až po koncilu a tato jízda po nakloněné plošině se zrychluje. Koncil odmítl obraz Církve jako opevněné tvrze. Katolíci podlehli iluzi, že vně jejich hradeb nejsou nepřátelé, pouze „bratři v dialogu“. Zapomněli na slova Ježíšova o pronásledování jeho věrných, které potrvá až do konce světa, a na Apokalypsu, jež popisuje neustálý boj archanděla Michaela s drakem a Krista s Belialem. „Bratři v dialogu“ obratně využili zbourání hradeb a místo přijetí podané ruky začali pustošit za pomoci páté kolony uvnitř samotné Církve.
Nastal věroučný a mravoučný zmatek, katolíci a často ani duchovenstvo nevědí, čemu mají věřit a jakými normami se řídit ve svém chování a jednání. Myšlenková dezorientace a chaos, kdy z úst reprezentantů Církve musíme poslouchat, že i židé, mohamedáni nebo buddhisté jdou správnou cestou k Bohu a budou spaseni na základě svého (falešného!) náboženství, odvádějí katolíky od pravé víry Kristovy a od pravidelné účasti na mši svaté.
A jak se chovají ti, kteří ještě zůstávají? Mnoho jich praktikuje homeopatii nebo se zasvěcuje satanským rituálům reiki či spiritismu, věří v reinkarnaci nebo chodí k věštcům či astrologům, další žijí v nelegitimním vztahu po rozvodu nebo hoví promiskuitnímu, případně homosexuálnímu způsobu života. Ve víře se nevzdělávají a pokud ano, tak jen četbou Katolického týdeníku nebo zmatené neomodernistické literatury, z níž se dozvědí pouze něco o úctě k jiným náboženstvím, ale nic o zjevené pravdě.
Duchovní popraviště
Dnešní katolíci jsou tak duchovně vážně nemocní a zranění. Satanova pátá kolona uvnitř Církve otevřela hradby a zničila pevnost, kterou neomylná a neměnná katolická nauka představovala až do II. vatikánského koncilu. Nepřátelé, tito vyznavači jiných náboženství, kteří prý kráčejí stejnou cestou k Bohu jako katolíci, tito ateisté, kteří jsou údajně „anonymními křesťany“ (Rahner) nebo „nevědomými učedníky Ježíše Krista“ (Teilhard de Chardin), však nezasedli s katolíky k bratrskému dialogu, jak jim bylo po koncilu slibováno, ale pobíjeli je stejně nemilosrdně jako předtím, někdy i fyzicky (v komunistických nebo muslimských zemích), ale hlavně duchovně.
Systematicky ničili katolickou víru poukazem na to, jak je prý „špatná“ a „politicky nekorektní“. Zůstala tak spoušť s duchovně mrtvými nebo těžce zraněnými věřícími. Ti potřebují pomoc, proto se Církev nutně stává „polní nemocnicí“ (i když papež František to řekl v jiném slova smyslu).
Jenže Církev v té podobě, jak se dnes prezentuje, může těžko fungovat jako polní nemocnice k záchraně životů (rozuměj: těch věčných). Spíše by jí slušel termín „ústav duchovní eutanázie“, ne-li přímo „duchovní popraviště“. Místo aby se v ní lidé navraceli k pravé víře Kristově a tím byl zachráněn jejich věčný život, tak jejich nabouranou a zraněnou víru nejrůznější teologové a biskupové dobíjejí svými heterodoxními teoriemi až k smrti (rozuměj: k té věčné v pekle).
Čtěte ZDE: Výkřik na duchovní poušti: Oživme ducha křížových výprav! Evropa přežila díky víře předků. Zrada duchovních autorit a kapitulantský dialog s ďáblem. Vzplanou ještě naše srdce?
Je třeba znovu budovat
Má-li být Církev autentickou polní nemocnicí, tak se nejdříve znovu musí stát opevněnou tvrzí s nedobytnými hradbami Písma svatého a Tradice, s jasnými a jednoznačnými výroky magisteria a s katechismovými definicemi, kterým naslouchaly v tomtéž znění a v tomtéž významu všechny generace katolíků až do II. vatikánského koncilu.
Tomáš Halík několikrát psal, že prý Církev by se měla „omluvit“ za pontifikáty Pia IX. a Pia X., kdy Církev byla opevněnou tvrzí a kategoricky odsuzovala heretické dobové nauky. Reálná zkušenost však každého, kdo používá zdravý rozum, musí vést ke zcela opačnému závěru. Proto mé novoroční přání, adresované především těm katolíkům, kteří nejsou duchovně zraněni, zní:
Budujte znovu Církev jako nedobytnou pevnost! Řiďte se příkladem těch biskupů, kněží a věřících, kteří zůstali věrni a nebojí se nést svou kůži na trh, jako např. tři kazašští biskupové, na jejichž vyjádření DaH před pár dny upozornily! Vzdělávejte se v pravé víře Kristově podle starých katechismů, učte podle nich své děti, spolupracujte s pravověrnými biskupy a kněžími a hlásejte autentickou katolickou nauku ve věci víry a mravů v tom prostředí, kam vás Pán postavil!
Braňte též katolickou morálku ve věci nenarozeného života a rodiny! Čím více nás bude takto spojeno, tím větší šance – i když půjde o běh na dlouhou trať, tj. na generace – že Církev se znovu stane opevněnou a nedobytnou tvrzí, o jejíž hradby si nepřátelé zlámou svá kopí.
To je mé novoroční přání.
Zdroj.
Tagy článku