Homosexuální skandály provázející Církev již desítky let jsou pochopitelně vždy vděčným terčem ateistických médií a všech nepřátelských táborů. Někdy jsou proto ještě více zveličovány či karikovány. Ve většině případů jsou ovšem produktem liberalizace a modernistického proudu, jejž Církev nastoupila zejména v 60. letech 20. století po II. Vatikánském koncilu. Od té doby zásadně polevila - či se přímo vytratila - pravověrnost, disciplína a přísný dohled nad možnými sklony osob duchovního stavu. Naopak se vyloženě proaktivně začaly preferovat osoby smýšlející liberálně a - jak ukazuje následující text - nakonec i ti s vyloženě perverzními sklony.
Je jistě paradoxní, že nejhlasitějšími kritiky těchto nešvarů v Církvi jsou ti, kteří Církev dlouhodobě kritizují pro její "strnulost" a "nepřizpůsobení se potřebám doby" - a vynucují si její další liberalizaci. Příčinu vidí úplně na opačném pólu, než je realita, a vnucují tento pohled široké veřejnosti.
Následující text je starý 17 let. Lze si jen obtížně představit, jaká je situace dnes, kdy se těmto věcem dostává krytí již i z nejvyšších míst církevní hierarchie. Rovněž si neradno představovat, jak to vypadá v různých dalších místech světa a jaké plody budou katolíci ještě sklízet.
K problému proto nelze mlčet. Je však třeba neustále zdůrazňovat, že to není katolická nauka a tradice, co k těmto nešvarům vede. Je tomu právě naopak. Je to rozvrácená církevní hierarchie a všichni ti, kdo na tomto rozvratu mají podíl a nadále o něj usilují zcela falešnou kritikou údajného "dogmatismu, strnulosti, klerikalismu....". Netřeba jmenovat takovéto významné představitele mezi českými mediálními kněžskými celebritami. A o roli současného - z Božího dopuštění - papeže nemluvě.
Stephan Beier: Pravověrní nemají šanci
Je to možné, že americké kněžské semináře jsou semeništěm nevěry, nemravnosti a homosexuality? Je nedostatek kněží důsledkem společenského vývoje, nebo výsledkem vnitrocírkevních zlořádů a cílevědomých útoků na celibátní kněžství?
Právě takto zní obžaloba, kterou obsahuje kniha Michala S. Roseho „Goodbye! Good Men“: „Biskupové odpovědní za výchovu kněží dávají často špatný příklad svým nápadným pohrdáním onou sexuální morálkou, jasně hlásanou Církví, které slíbili věrnou službu. Je to pohoršení nevýslovných rozměrů, určitě stokrát horší než vše, co dosud média o Církvi odhalila.“ Ten, kdo vznáší tuto žalobu, není nějaký církevní kritik, odpadlý kněz nebo zkrachovalý řeholník, nýbrž věřící katolík, ženatý otec čtyř dětí a aktivní a podnikavý novinář.
Čtěte ZDE: Skandál jaký tu ještě nebyl: Proč papež kryje sexuální excesy prelátů? Nastala apokalyptická krize víry. Homomafie v Církvi: Zločinci v sutaně mají pré. Papež rezignoval na nauku a mravy. Příčina je zcela jasná
Subkultura seminářů
Při svém pokusu vnést světlo do skandálů v amerických kněžských seminářích nebere M. S. Rose žádné ohledy, neboť jde o to, „aby každý mimo subkulturu těchto seminářů mohl pochopit, co tak zostřilo krizi kněžských povolání v této (a nejen v této) zemi“. Rose si nestanoví žádné teoretické teze. Dokládá v nejvlastnějším slova smyslu svá neslýchaná tvrzení množstvím konkrétních příkladů, citátů, osudů jednotlivců. Americký novinář jmenuje koně i jezdce: oběti a pachatele, kněžské semináře a jejich odpovědné vedoucí, vše zcela konkrétními jmény. Vypráví konkrétní příklady, některé jsou tak otřesné, že se čtenáři tají dech.
Tak např. Timotthy O’Keefe má v úmyslu vstoupit do jednoho starého řádu, ale na závěr vstupního rozhovoru mu představený kláštera řekne: „Time, jestliže nevěříš v kněžské svěcení žen, pak se do našeho řádu nehodíš.“ Je tu psycholog, který po odmítnutí jednoho kandidáta řekl rektorovi semináře: „Kdyby měl podobný test podstoupit papež, byl by pravděpodobně označen za rigorózního a netolerantního.“ Je tu citován jeden kněz, který analyzuje „heterosexuální exodus z kněžských seminářů“ v důsledku „dominantního postavení homosexuální kultury“: „Kandidáti kněžského stavu, kteří jsou heterosexuální, jsou zastrašováni, že seminář je instituce, jejíž etos je přednostně určován homosexuální kulturou.“
Teror a diskriminace
Rose odhaluje homosexuální struktury, které krutě terorizují ty, kteří zastupují katolickou sexuální morálku. Na celých stránkách vypočítává příklady odmítnutých kandidátů, kteří neobstáli vzhledem ke svým pravověrným názorům v oblasti sexuální mravnosti u psychologického testu: „Sexuálně nedozrálý“ nebo „dogmatický“ zní výsledné hodnocení. Kdo se hlásí pozitivně ke kněžskému celibátu a odmítá uznat homosexualitu jako normální, s tím se zde jedná, jako by měl znaky sexuální zvrácenosti, uzavírá Rose. Existuje zde zcela zjevná „diskriminace pravověrných mužů“ odpovědnými vedoucími mnoha seminářů. Homosexuální zvrácenosti jsou na četných seminářích zcela běžné, soudí autor a uvádí jména špiček z těchto institucí jako aktéry homosexuální scény.
Nevěřící, mimo Církev stojící a dokonce Církvi nepřátelští psychologové cílevědomě vyřazují pravověrné kandidáty. Rose dokumentuje takřka systematické postupy proti modlitbě růžence a eucharistické zbožnosti. V Chicagu bylo seminaristům sděleno, že je zakázáno během mše klečet a přijímat do úst. Kdo nechce tyto zákazy respektovat, musí odejít. „Dobří mužové, pravověrní a loyální ke katolické církvi jsou odmítáni jako neschopní pro kněžský stav,“ píše Rose.
Čtěte ZDE: Příčina sexuálních skandálů: Reforma Církve a liturgie. Všechno zlo dostalo zelenou? Pilná práce liberálních reformátorů přinesla zkažené plody. Zrcadlo liturgické perverze v mravech prelátů? Jednou bude zlořád vymýcen
Věrně sloužit
Autor by byl pouze zručný kritik Církve, kdyby publikoval svá šokující zjištění bez lásky k Církvi, aniž by ukazoval východisko. Opravdu z každé stránky je cítit, že Rose vytáhl do boje nikoliv proti Církvi, ale z lásky k ní proti zlořádům uvnitř této Církve. Úbytek kněží a následný nedostatek povolání není něco přirozeného, ale je to výsledek cílevědomé práce těch, kteří nechtějí akceptovat nauku Církve o kněžství, tak zní jeho soud.
Jako nosný sloup pro protimodel, tedy pro pravověrné a zbožné kandidáty pro atraktivní semináře doporučuje tento novinář každodenní účast na mši svaté, častou svatou zpověď, denní zpytování svědomí, dobré duchovní vedení a duchovní četbu Bible a jiných duchovních spisů, dny duchovní obnovy a mariánskou úctu.
I přes skličující výsledky své sondy je autor přesvědčen, že je možné obrátit tento trend. Biskupové sice dobře vědí, co je třeba dělat, aby se kněžský stav stal přitažlivý pro mladé muže, ale část episkopátu není schopna a ochotna poučit se z vlastních chyb, stěžuje si Rose. „Jsou neschopní přiznat, že úbytek povolání není přirozený jev, nýbrž krize vyvolaná lidmi, kteří propagují vymření celibátního kněžství a programy, které jsou v rozporu s posláním katolické církve a nechtějí připustit ty kandidáty, kteří se představují s ochotou sloužit věrně Církvi.“
Rose se omezuje při svém šetření výlučně na USA. Ale některé případy jsou tak úděsné a tak četné, že se musíme oprávněně ptát, jak je tomu v jiných západních zemích. V New Yorku je nyní jeden sedmapadesátiletý obchodník, dřívější student teologie, který podává žalobu na svou diecézi, že prováděla nábor pro homosexualitu. Jeho argumentace zní: „Výuka v semináři byla v rozporu s autentickou katolickou teologií a vytváří podmínky, za kterých jsou sexuální skandály zcela přirozeným průvodním jevem.“
Zdroj.
Tagy článku