Nedávno mi byly položeny takovéto otázky: „Když jste komentoval krizi v době sv. Ludvíka Grignion z Montfortu (1673 – 1716), zmiňoval jste, že věřící měli dva prostředky, podle nichž se mohli řídit, když čelili odchylným naukám: 1. Srovnání těchto nauk s pravdami, které Církev vždy učila; 2. Rozlišování duchů.
Který z nich, aniž bychom popřeli možnost použití obou těchto prostředků, považujete za nejpříhodnější pro použití dnešními věřící pro svou orientaci, když čelí současné pokoncilní krizi? Mohl byste pak lépe vysvětlit, co je rozlišování duchů a jeho omezení? Také s ohledem na charismatiky uvnitř Církve.“
To by byl program na celý seminární kurz... Alespoň několik stručných poznámek. Pojďme na ně.
Co je rozlišování duchů?
Jde o působení milosti u člověka, prostřednictvím něhož je člověk schopen lépe vnímat, co je poháněno dobrým duchem a co je poháněno zlým duchem.
Duše má cit pro nadpřirozené působení, které je dobré, které hovoří z ctnosti, svatosti a pravé Víry; vnímá to a je jím vedena. Naopak, existuje-li něco zlého, duše má určitý instinkt, také daný skrze milost, který ji přiměje vnímat, že je tu něco špatného, a proto to odsouvá stranou. Naše každodenní zkušenost to názorně předvádí mnoha způsoby.
Vybavuji si velice krásnou příhodu ze života jednoho velkého světce, jehož jméno je bohužel v Brazílii zřídka slyšet. Možná, že v USA, Evropě, španělsky hovořící Americe se o něm mluví víc: Je to sv. Klement Maria Hofbauer (1751–1830), velký apoštol německy hovořícího světa v 19. století.
Byl z velmi skromné a velmi chudé rodiny z Tasovic na Moravě. Našel si práci při roznášce chleba v pekařství ve Vídni. Ve svém volném čase navštěvoval teologické přednášky na Vídeňské univerzitě. Tento pekařský poslíček, který měl vášeň pro teologii, je malým mistrovským dílem milosti.
Ti, kteří univerzitu vedli, dovolili tomuto hochovi, bezvýznamnému mladému muži, navštěvovat přednášky. Jednoho dne se účastnil přednášky proslulého vídeňského profesora teologie. Vídeň byla tehdy jedním z hlavních měst evropské kultury, umění a vědy.
Čtěte ZDE: Zhouba křesťanstva: Přizpůsobení se světu. Rozbití komunit, kompromisy a ústupky. Jsme tam, kde nás ďábel chtěl mít. Kdo má strach z Pravdy? Poničenou katedrálu musíme obnovit takovou, jaká původně byla
Duše i rozum
Když tedy jednoho dne tento mladý muž poslouchal přednášku onoho proslulého profesora, jenž řekl něco mylného, přerušil jej: „Dovolte mi vznést námitku.“ „Jakou?“ „Nesouhlasím s tím, co říkáte, z těchto důvodů....“ A vyložil své argumenty.
V aule nastalo všeobecné pobouření: pekař – méně než to, pouhý poslíček – se odváží nesouhlasit s velkým teologem!
Mladík se však nenechal vyvést z klidu. Pevně se držel svého názoru a po nějaké době byl chybný výklad mistra teologie odsouzen celou Církví. Klement, budoucí sv. Klement Maria Hofbauer, si prostě jako první uvědomil, že je tu něco špatně. Bylo to dílo jeho rozumu, bylo to však i dílo rozlišování duchů. Uviděl ve svém učiteli něco špatného, něco mylného, něco, čím svatý Klement vycítil herezi.
Někdy člověk může vnímat zlého ducha i u člověka stojícího zády, nebo třeba jen díky tomu, jak si onen člověk bere deštník.
Jak bránit svou víru?
Je zjevné, že víra je v současné krizi Církve těžce zkoušena. Jak může člověk bránit svou víru v této zkoušce?
Za prvé, tradičními prostředky. Musí studovat oficiální dokumenty vzniklé před krizí; musí k těmto dokumentům plně přilnout do té míry, že souhlasí s původní autentickou naukou Církve, a tento souhlas musí vyjadřovat. A musí porovnávat současnou nauku s minulou neporušenou naukou, jak je poznamenáno již v úvodní otázce.
Za druhé, vždy musí věnovat pozornost instinktu, který jej varuje, když je něco špatně.
Za třetí, musí hledat takové kněze a biskupy, kteří jsou ještě věrní tradiční nauce. Musí je hledat, a pak se jimi nechat formovat. Také se může obracet – čistě jako na ozvěnu autentické nauky, spíše nežli na její skutečný prvek – o dobrou radu na laiky, o nichž ví, že je jejich nauka neporušená a jimž důvěřuje.
Za čtvrté, se musí modlit a prosit Pannu Marii, aby jej chránila.
Jedna věc je však jistá: Pokušení nikdy nebude větší, než milost, kterou člověk obdrží. A pokud se začne vymlouvat, pak je na vině on, protože Bůh nikoho nenechává napospas zmatení. Vzmužme se tedy a netřesme se a nechvějme.
Čtěte ZDE: Ďáblův husarský kousek: Peklo prý buď neexistuje, nebo je prázdné. Popření Kristovy nauky. Půl století ve lži. Vzpomeňme na Fatimu! Záměrná duchovní i mravní zkáza? O to víc je třeba bojovat za ničenou Boží Pravdu
Není to tak složité
Existuje jedno kritérium, které je určující: Když vidíme, že nějaký proud myšlení je nakloněn věcem, které jsou, pokud jde o ctnost, nepřípustné, je velmi nepravděpodobné, že je jeho nauka z teologického hlediska dobrá.
Pokud existuje náboženský proud, který se nazývá katolický, a já si uvědomuji si, že dělá mravní ústupky – například v módě, která odporuje křesťanské ctnosti, nebo ústupky při porušování tradičních křesťanských zásad – pak bych se jej měl vyvarovat.
Tomu, kdo systematicky chybuje v mravech, by se nemělo věřit, protože mravy jsou základem Zjevení. Pokud chybuje v mravech, pak bude i chybně vykládat Zjevení ve věcech mravů, a je pro něj snadné chybovat i v dalších záležitostech jako je Svatá Trojice, mše nebo kterákoliv jiná dogmatická věc.
Zdroj.
Tagy článku