Tak tohle píše sv. Pavel o sobě (a platí to nejen pro něho), když šířil evangelium a narážel na odpor a protivenství. Proč tohle zmiňovat na Protiproudu, když se tu přece (primárně) šíření evangelia nevěnujeme, nýbrž spíše kulturním a politickým záležitostem? Připomínáme si také slova Kristova řečená jeho učedníkům: "Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně" (Mat 5,11), kterými jim slibuje nebeskou odměnu za to, že musí vystát urážky a pronásledování. Nedivme se pomluvám; vždyť "celý svět leží v moci zlého ducha" (1 Jan 5,19) a v Jan 8,44 čteme: „ďábel je lhář a otec lži“.
K větší slávě Boží
Důvodem je, že veškerá lidská činnost, tedy pokud člověk jedná ze svobodné vůle, má nějaký vztah k poslednímu cíli člověka, kterým je dosažení spásy. Některé z těchto činností samy o sobě nejsou dobré ani špatné, ale svou kvalitu dostávají z úmyslu, se kterým jsou konány. To se může týkat i nejvšednějších lidských činností nutných pro život, jak vybízí sv. Pavel: "Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží" (1 Kor 10,31). To bylo i heslem sv. Ignáce z Loyoly: "Omnes ad maiorem Dei gloriam", tedy vše k větší slávě Boží.
sv. Ignác z Loyoly
Politika jako ctnost
Tak tedy i politika může být provozována jako ctnost zaměřená na obnovení spravedlivého řádu ve světě, zatímco jiní v ní usilují kvůli svému sebeprosazení, své slávě, moci nad jinými, příležitosti vydělat bez práce peníze a z dalších špatných či aspoň sobeckých motivů. V politice je však běžné, že máme odpůrce; někdy i takové, že by nás nejraději zničili.
Katechismy nám doporučují konat skutky milosrdenství, tělesné i duchovní. Skutky milosrdenství jsou činy lásky, kterými pomáháme svému bližnímu v jeho tělesných nebo duchovních potřebách. Mezi ty duchovní náleží: neznalé těšit, pochybujícím radit, hřešící kárat, zarmoucené těšit. Je to sice poučení týkající se náboženské oblasti, ale analogicky platí i pro jiné oblasti, které mají k ní vztah (např. některé poltické názory jsou neslučitelné s vírou). Kdo usiluje o obecné dobro, může svou činnost chápat jako svůj úkol, který není odtržen od křesťanského života, ale je projevem ctnosti spravedlnosti a skutkem duchovního milosrdenství. Taková činnost je záslužná pro nebe. Myslím, že se to týká mnohých poučení (např. o životním stylu či závadných ideologií) na Protiproudu.
Veřejného mínění je třeba spíše nedbat
Pro to, abychom si nic nedělali z řečí, které druzí o nás vedou, je ještě jeden důvod. Chvála nebo pohana, které se nám může od lidí dostávat, je vzhledem k nám něco zcela vnějšího a navíc může být neoprávněná. Na nás nic nemění, přímo na nás nepůsobí, nic k nám nepřidává nebo neubírá. Pokud by u nás došlo k nějaké změně po vyslovení chvály nebo hany, je to způsobeno pouze naší reakcí na to. Taková chvála či pohana, pokud je veřejná, může sice ovlivnit jiné lidi, ale koho se týká, ten se jí nemění.
Není tedy třeba se jí znepokojovat. Zbavení se závislosti na mínění druhých lidí osvobozuje. Neustupuje se, netaktizuje se, podle potřeby lze vůči odpůrcům přitvrdit. Veřejného mínění je třeba spíše nedbat, neboť je vytvářeno většinou lidí hloupých, nedobrých a snadno manipulovatelných. A tak je skoro vždy nesprávné ve věcech, které mají nějaký morální či metafysický rozměr. Je též snadno manipulovatelné. A i kdyby tomu tak nebylo, tak v prostředí liberální demokracie, kde má každý (hlupák i vzdělanec, člověk ctnostný i ničema) jeden rovný hlas, těžko vzejde něco dobré z voleb.
Pokora jako ctnost
Na oprávněné pokárání máme reagovat s pokorou a vděčností, na neoprávněné podle povahy věci a okolností s tichostí, ale mnohdy i obranou proti němu, někdy dokonce spojenou s útokem proti pomlouvači a protivníku. Na chválu vždy s pokorou; neoprávněnou chválu můžeme podle okolností bud ignorovat nebo se pokusit korigovat.
Pokoru vymezuje sv. Tomáš Akvinský jako ctnost, která mírní a brzdí ducha, aby nemírně nespěl k vysokým věcem (STh II-II q. 161 a. 1 co.), aby si nezřízeně nežádal vlastní vynikání. K pokoře tedy patří, aby nikdo necílil k věcem, které jsou nad něj. Ale to vyžaduje, aby nejprve poznal své meze a síly. A proto poznání vlastního nedostatku patří k pokoře jako jakési pravidlo, které řídí jeho žádosti. (viz II-II q. 161 a. 2 co.)
Svatý Tomáš Akvinský
Mnozí nepokorní lidé milují světskou slávu a dokonce vedou s drzostí jim vlastní lživé chlubivé řeči. Sv. Pavel může s klidným svědomím napsat: "Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných" (1 Sol 2,5-6),
Mínění druhých, nejsou-li to lidé vzdělaní v příslušné oblasti a dobří, máme spíše nedbat, někdy až pohrdat, ne však z pýchy, a neupadat do přilnutí k marnosti světa.
Většině lidí však z různých důvodů záleží na tom, co si jiní o nich myslí, říkají či píší, např. kvůli jejich pýše, která miluje chválu a trápí se kvůli pohaně; kvůli jejich profesní kariéře, o které se domnívají, že jí některé řečí škodí; kvůli touze po popularitě, což je druh pýchy; kvůli politickém vlivu a případné kandidatuře ve volbách.
Tagy článku