Spor o Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský a několik dalších staročeských literárních textů zaměstnává téměř sto let české historiky a literáty. Probíhal v několika vlnách, přičemž každé období přicházelo s novými pohledy. Základní dilema však trvá.
Rukopisy jako doklad české středověké vzdělanosti
Spor o pravost začal krátce poté, co v roce 1817 došlo k objevu Rukopisu královédvorského a o rok později Rukopisu zelenohorského. S nimi byla objevena ještě dvě díla menšího rozsahu a významu (Píseň vyšehradská a Milostná píseň krále Václava), jichž se spor týkal velmi okrajově.
Prvotní souboj se vedl pouze o Rukopis zelenohorský, který vznikl asi v 8. století a ústním podáním se zachoval do 13. století, kdy byl zapsán na pergamen. Rukopis královédvorský obsahuje zpěvy z různých dob 9. – 13. století. Zapsán byl asi ve 14. století. Počátek bitvy o Rukopisy nelze nijak datovat, obecně se za něj označuje vystoupení Josefa Dobrovského, když roku 1824 prohlásil Rukopis zelenohorský za padělek a za jeho autora označil Václava Hanku. Proti Dobrovského názorům se však postavila nová generace, jejíž názory reprezentoval Pavel Josef Šafařík a především pak František Palacký, kteří tato díla považovali vždy za pravá. Dobrovského názor se ocitl prakticky osamocený, Rukopisy byly považovány za pravé a na české scéně se o jejich pravosti nějakou dobu přestalo pochybovat.
Postupem času se však objevovali i kritici. Ti však často docházeli spíše k názoru, že jde o dílo sepsané později, nikoli však o podvrh. Přímo za podvrh označil RKZ roku 1858 v pražském německém týdeníku Tagesbote aus Böhmen knihovník Anton Zeidler.
Masaryk kontra Mareš
Roku 1886 se Realisté rozhodli vyvolat debatu o pravdivosti Rukopisů. V únoru vyšel z podnětu Tomáše Garrigua Masaryka článek předního českého filologa Jana Gebauera – Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Masaryk pak v březnu téhož roku RKZ napadl ze sociologického hlediska. Na obranu Rukopisů vystoupil v Národních listech Julius Grégr. K němu se přidal František Ladislav Rieger, Alois Pravoslav Trojan, Václav Vladivoj Tomek a filolog Martin Hattala, kteří vystupovali především v Osvětě a Hlasu národa.
Ve dvacátých a třicátých letech 20. století byl velkým zastáncem pravosti Rukopisů jeden z nacionalistických vůdců profesor František Mareš, jehož boj o Rukopisy probíhal i v politické rovině. Mimo řady kvalifikovaných připomínek vyslovil i předpoklad, že odpůrci Rukopisů spolupracovali s vládou ve Vídni, která podle něj pravosti Rukopisů nepřála.
Tolik redakce PP. Následuje text Jiřího Urbana:
Strašidlo RKZ
Když se po listopadu 1989 objevily první publikace rukopisné obrany, zareagoval Mojmír Otruba v Literárních novinách článkem „Pravé kontra nepravé Rukopisy - a co dál“. Tedy „co dál“ je otázka, kterou Otruba postrašil mnohé vypravěče a opisovače a vyzval ke společnému bojkotu.
O tom, že jakákoli diskuse o Rukopisech byla a je v našich podmínkách obtížná, svědčí i případ Karla Krejčího, profesora Karlovy univerzity, který v roce 1974 publikoval článek Některé nedořešené otázky kolem Rukopisů, v němž předložil hypotézu, že Rukopisy nepocházejí z doby národního obrození, ale jsou z doby barokní.
Krejčího názor nebylo možno sprovodit ze světa vyloučením ze společnosti slušných lidí, tedy nastoupilo totální ticho. Tentokrát Dr. Otruba, s prstem vysoce zdviženým, klasifikoval úhrnem názory obránců jako víru, „která může sloužit neřádstvu všemožného druhu“.
Jinak se postupovalo za podobné situace v šedesátých letech minulého století. Tehdy se s uvolněním poměrů hlásili ke slovu dlouho umlčovaní obránci Rukopisů.
Mnozí se obrátili přímo na ČSAV se žádostí o prozkoumání hmotné stránky děl moderními metodami. Po slibném začátku přišlo oznámení, že se žádné zkoumání na půdě Akademie věd nemůže konat, protože dr. Otruba z Ústavu pro českou literaturu a dr. Kočí z Historického ústavu ČSAV ujistili, že „otázka pravosti Rukopisů je jednoznačně vysvětlena a podle novodobých výsledků jazykovědného i sociologického zkoumání se skutečně jedná o falza“.
Ivanov a "zkoumání", které nikam nevedlo
Na scéně se pak hned objevuje spisovatel Ivanov. Ten navázal přátelské kontakty s mnohými obránci a zajistil chemické zkoumání na půdě Kriminalistického ústavu. Nadšení obránců bylo nesmírné, jako i důvěra v úsilí spisovatele, jehož seriál v Literárních novinách se zprvu vyznačoval velice objektivizujícím tónem.
Pak přišla literatura faktu, v níž byly k dispozici citace z „protokolů o chemických zkouškách“ zjevující „smutnou pravdu“. Spolu s tím i vysvětlení proč starší chemici Bělohoubek a Šafařík došli k závěru o velkém stáří děl. Podle spisovatele Ivanova tito chemici zkoumali iniciály, které jsou skutečně staré, neboť Královédvorský rukopis je palimpsest. Tak se do písmene potvrdila hypotéza spisovatele Ivanova, která stála na začátku zkoumání a jíž byla podřízena všechna pozorování.
Po roce 1989 se RKZ staly horkým bramborem
Skutečná pravda ale je, že staří chemici stanovili stáří RK zkoumáním inkoustového písma a naopak nálezům v iniciálách (berlínská modř) pro datování oprávněně nepřikládali žádný význam. V současné době přinesl dr. Sršeň z Národního muzea informace o novodobé restauraci iniciál, což by vysvětlilo nálezy „mladších“ barev. Nicméně dle Ivanova – a těch, co mu uvěřili – vrazila chemie poslední hřebík do rakve Rukopisů.
V souladu s výstrahou Dr. Otruby vyzněl souhlasně verdikt komise prof. Hlaváčka, která po listopadovém převratu zkoumala materiály tzv. Ivanovova týmu. Komise vydala rezultát, dle něhož se nedoporučuje diskutovat o těchto materiálech, protože by rozvířené diskuse mohlo být zneužito obránci Rukopisů.
Materiály Ivanovova týmu pak vyšly tiskem ve Sborníku Národního muzea ve značně zkrácené podobě.
Absenci fotodokumentace vysvětlují autoři nedostatkem finančních prostředků. Zároveň v úvodu přiznávají, že chemie nebyla rozhodující disciplínou při utváření závěrů o stáří Rukopisů. Nepřiznávají ale, že příslušné dokumenty nejsou skutečné protokoly, ač to lze nahlédnout již ze skutečnosti, že chybějí jakékoli časové údaje o zkoumání obou děl. Kdy opravdu skončilo, je stále tajemství!
Tyto skutečnosti ovšem nejsou na překážku, aby řada našich publicistů šířila mýty, že padělání Rukopisů byla prokázáno chemickou analýzou a dál a dál chrlili tlustospisy o romantických a prolhaných buditelích.
Tagy článku