Jestliže smích opravdu léčí, pak není divu, že mezirasové vztahy v USA jsou ve špatném zdravotním stavu.
Rasový humor je nežádoucí
Před mnoha lety jsem strávil docela dost času s jedním přítelem ze Zambie. Ten si jednoho dne povšiml, že Amerika se k humoru založenému na odlišnostech lidských ras chová poněkud divně, zatímco v jeho zemi takovéto vtipy rozhodně nebyly považovány za nevkusné.
Své zjištění označil jako příspěvek k multikulturnímu porozumění. To nám však nebránilo, abychom takovéto vtipy v našem vztahu příležitostně nepoužívali, stejně jako jiné způsoby žertování, aniž by snad někdo z nás přemýšlel o tom, že toho druhého bude žalovat pro rasismus.
Jakýkoliv druh humoru může být nevinný nebo zraňující
Přesvědčení, že rasový humor je již ze své podstaty škodlivý, je naprostým nesmyslem. Jakýkoliv druh humoru může být nevinný nebo zraňující, dobromyslný nebo malicherný, a rozdíly jsou obvykle zcela zřejmé, což platí i pro většinu dalších druhů našeho vyjadřování.
Politické komentáře, hudba nebo umění jako celek mohou sloužit k vyjasnění nebo ke zmatení, k poučení nebo k zatemnění problému, stejně jako střelné zbraně mohou být použity k ochraně nevinných životů nebo k jejich ukončení. Nejde o nástroj samotný, jde o úmysl toho, kdo jej používá.
A jak používáme vtipy? Když máte přítele, který je tlustý, hubený, blonďatý, plešatý, kudrnatý nebo má jakoukoliv jinou odlišující charakteristiku, zřejmě to mezi vámi bude zdrojem vtipů, což platí především mezi muži. Zlehčování našich odlišností je zkrátka běžnou součástí lidské interakce – a je to také naše síla. Koneckonců měli bychom snad být neschopni smát se sami sobě?
Zlehčování našich odlišností je zkrátka běžnou součástí lidské interakce
To nás vede k důležitému bodu. Jakého člověka do takového druhu humoru nevztáhnete? Cizince. Před tím, než si začneme dělat žerty jeden z druhého, musí mezi námi vzniknout určitá míra důvěrnosti. Musíme zbořit tu zeď, která nás odděluje.
Bílí ani černí si ze sebe nesmějí dělat legraci
Nyní, když si bílí a černí ze sebe nesmějí či by si neměli dělat legraci kvůli svým nejvíce patrným fyzickým odlišnostem, nejsou tím v jistém smyslu odsouzeni k tomu, aby pro sebe navzájem zůstali cizinci? Pokud mezi nimi nezboříme tuto hrozivou zeď, opravdové přátelství nemůže vzniknout.
Platonické vztahy jsou jako vztahy romantické, neboť jejich úroveň závisí na důvěrnosti. Čím více si mohou dva lidé vzájemně obnažit svá nitra, beze strachu ze zrady nebo odmítnutí, tím blíže si jsou. Přivádí nás to ke kruté realitě, která platí obecně, i když jistě existují výjimky: Bílí a černí nemohou být přátelé.
Existují nechvalně známé dvojité standardy, kdy černí mohou veřejně říkat vtipy o bílých, zatímco opačně je to zakázáno.
Toto tvrzení není vyjádřením mého přání, ale pouze konstatováním faktu. Naše společnost to zapříčinila prosazováním tzv. politické korektnosti, která vystavěla mezi černými a bílými takovou bariéru, o které se obhájcům pohraničních kontrol může jenom zdát. Tak dlouho, dokud bude tato bariéra existovat, se odlišné rasy k sobě nebudou moci přiblížit. Jejich běžní příslušníci tak nikdy nebudou mít opravdové přátele z jiných rasových skupin.
A to není vše. Existují nechvalně známé dvojité standardy, kdy černí mohou veřejně říkat vtipy o bílých, zatímco opačně je to zakázáno. Jaký druh vztahu to odráží, pokud si pouze jedna z jeho stran může z té druhé dělat legraci, zatímco ta druhá smí pouze sedět a mlčky to snášet? Jedná se o vztah nadřízenosti a podřízenosti. Je to vztah, který existoval mezi faraonem a jeho služebníky. Dvorní šašek mohl předstírat blázna, ale neodvážil se dělat si legraci z krále, jinak by jeho tělo a hlava skončily na odlišné adrese.
Pro bílé vtipálky profesní likvidace
Moderní verze tohoto smutného konce pro „neuctivé“ bílé vtipálky je profesní likvidace. V roce 2007 moderátor a spisoval Don Imus použil celkem mírný vtip o černošských vysokoškolačkách hrajících basketbal a přišel o svůj pořad v rádiu.
V roce 1997 si golfista Fuzzy Zoeller nevinně zavtipkoval na účet Tigera Woodse, který jako šampion golfového turnaje měl vybírat menu pro slavnostní večeři, a přišel o sponzorský kontrakt se dvěma společnostmi. Jak Imus, tak Zoeller, následně učinili povinné ponížené omluvy, ale nestačilo to k tomu, aby profesionální bojovníci proti rasismu přestali požadovat jejich hlavu.
Je to jako začít křičet hoří v přeplněném divadle… i když v divadle opravdu hoří.
A ačkoliv je to trochu mimo téma, ještě horší je, že tato bariéra se rozšiřuje i do oblasti vážných komentářů. Nedávno jsem komentoval článek „Bělochem ve Philadelphii“ (http://www.phillymag.com/articles/white-philly/), ve kterém jeho autor, Robert Huber, opatrně přináší celkem vlažné příklady zkušeností se soužitím s černochy.
Huber však nedokázal chodit mezi vejci dostatečně opatrně nato, aby se uchránil před philadelphskými rasovými králi, kteří z něj chtějí udělat omeletu.
Starosta Michael Nutter postoupil tuto věc Philadelphskému výboru pro lidské vztahy s doporučením, aby autor článku dostal důtku, a naznačil, že publikace takového článku je to samé, jako začít křičet hoří v přeplněném divadle… i když v divadle opravdu hoří. Ale vypadá to, že bílí před požárem varovat nemohou, dokonce ani tehdy, když všechny černé subkultury jsou již v jednom plameni.
Když bílí servilně ustupují v otázce rasy, černí v tom často cítí nepoctivost, neboť chápou, že jednají s lidmi, kteří se buď příliš bojí, nebo příliš přetvařují, než aby se chovali upřímně.
Stejně jako Imus a Zoeller, se Huber a jeho vydavatel, Tom McGrath, během panelové diskuse o jejich článku hluboce a poníženě omlouvali svými rasovým pánům. Ale appeasement je vždy sebevražedná taktika, vztahy mezi černými a bílými nevyjímaje.
Není tomu tak jen proto, že lidé, kteří jsou na vás naštvaní, budou vždy chtít další kus masa, ale i pro další důležitý důvod: Nikdo nerespektuje rohožku. Nebo si myslíte, že jste si někdy získali respekt nebo dokonce přátelství od jiných lidí tím, že jste jim dovolili, aby si o vás čistili boty?
A navíc když bílí servilně ustupují v otázce rasy, černí v tom často cítí nepoctivost, neboť chápou, že jednají s lidmi, kteří se buď příliš bojí, nebo příliš přetvařují, než aby se chovali upřímně. A to jen podporuje náhled na bělochy, se kterým mnoho černých vyrůstá, totiž že se jim nikdy nedá věřit. Černí se mohou domnívat, že jednají pouze s falešnými a ustrašenými lidmi, a nikdo si nezaslouží tak málo respektu, jako právě oni.
Dokud bodou bílí trestáni
Bohužel se nic nezmění tak dlouho, dokud bílí budou za svoji upřímnost trestáni opovržením, ostrakizací a profesní likvidací. Bílí zůstanou za svými zdmi a budou stále více rozhněvaní, černí zůstanou za svými zdmi a budou i nadále naštvaní a izolovaní. Zdi se mohou postupem času ještě zvyšovat, ovšem jen dokud čas nevyprší. Až se tyto zdi jednou zřítí, buďte na pozoru, protože drsná realita se stane bolestně jasnou a černobílou.
Tagy článku