Je to již více než rok, kdy kontroverzní dohoda ACTA, jejíž hlavním cílem bylo regulovat internet, po bouřlivých protestech nakonec neprošla Evropským parlamentem. Nešlo o první pokus získat kontrolu nad posledním relativně svobodným médiem. A zcela určitě také ne o poslední.
Nedávno odhalil „WikiLeaks“ střípky nové smlouvy, která jako obvykle přejímá restriktivní ambice své neúspěšné předchůdkyně. Právě díky tomuto serveru a následné aktivitě uživatelů internetu po celém světě, se podařilo poslední dohodu zastavit. Ukazuje se na tom, jak důležité je rychlé předávání informací. Politici nemají tento typ protestů rádi, zvlášť když jsou dostatečně hlasité.
Máme tedy naději, že i v tomto případě „lid“ porazí „korporátní snahy“ vlastnit a zničit svobodný internet? V čem spočívají tendence zasahování do podstaty internetu? Má snad toto médium nějaké „vady“, které je nutné odstranit? Nikoli. Problém se jmenuje „opačná strana barikády“.
Nová dohoda, staré ambice
Nová „stará“ dohoda se nazývá „Transpacifická dohoda o partnerství (TPP, Trans-Pacific Partnership Agreement)“ a již od roku 2008 ji potají vyjednávají Spojené státy s dalšími jedenácti zeměmi pacifického pobřeží. Samozřejmě ani Evropa nesmí zůstat pozadu, a proto se připravuje i „Dohoda o transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP)“, která by měla do věci zatáhnout náš kontinent. Jak jinak než skrze „Evropský svaz socialistických republik“.
Co mají „dohody“ obsahovat? Nic, co by tu už jednou, dvakrát nebo třikrát nebylo. Když se to zkrátka nepovede poprvé, podruhé, potřetí, tak se to trpělivě zkouší zas a znovu, dokud se všichni konzumenti neposunou do stavu mentální letargie, v němž jen mávnou rukou a přestanou odhánět „mouchy“. Jen pro připomenutí: Za prosazení původní dohody ACTA u nás velice lobboval bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, tak populární mezi „internetovou“ mládeží. Dokonalé!
Klasický prodej fyzických nosičů by neměl být jedinou, ani dominantní možností, ale rovnocennou alternativou pro mnohem levnější online distribuci.
A tak se znovu korporace snaží proniknout do politiky a uzákonit omezení svobody uživatelů sítě údajně jen proto, aby byl zachován „status quo“. Místo toho, aby se konečně řešil problém autorských práv, odpovídající současné digitální realitě, snaží se jej „zabetonovat“ na úroveň poloviny minulého století. Současně s tím by uživatelé měli být pod stálou kontrolou poskytovatelů připojení. Protože nyní by právě poskytovatelé zodpovídali za případné „prohřešky“ svých zákazníků. A tak by se mohlo začít stávat, že vám zčistajasna nebude fungovat připojení, protože jste včera poslali kamarádovi odkaz na neautorizovanou kopii filmu „Krteček a kalhotky“.
Často opomíjená revoluce
Internet změnil svět. Tato změna je „všeprostupující“, „všeobjímající“ a také „všeovlivňující“. Což souvisí i s dosavadní pojetím autorského práva. Protože obrovské nahrávací společnosti „zaspaly“ dobu, a nebyly doposud schopny přizpůsobit se, vznikl na internetu mimotržní, alternativní a doposud nevídaný způsob dobrovolného šíření dat - sdílení.
Je to důsledek zejména přemrštěných a nemravných cen, které si společnosti účtují za svá díla. Je to však krádež? Jsem přesvědčen, že není. Jelikož krádež je odcizení, a zde vlastník o nic nepřichází. Určitě ale jde o porušení autorských práv tak, jak je dosud známe. Ovšem je správné „ohýbat“ současný stav internetu, aby vyhovoval starému pojetí autorských práv?
Čtěte také: Tip na dárek: Co si tak koupit k Vánocům domácího špeha? Velkého Bratra v obchodních podmínkách neodhalíte
Bylo snad v 18. – 19. století řešením ničení nových strojů (dříve „Ludisté“, dnes „lobbisté“), které nahrazovaly pracovní síly? Naopak. Lidé se vždy přizpůsobovali novým technologiím, ať už to byl vynález lokomotivy, šicích strojů a nebo v současné digitální éře – internetu. Tak přichází také nutnost adaptace starých konceptů, které měly smysl možná ve 20. století. Nahrávací společnosti mohou být ještě vděčny, že zatím nezkrachovaly úplně.
Nová technologie, nové pojetí byznysu
Internet zásadně ovlivnil umělecký průmysl, showbyznys. Muzikanti více spoléhají na koncerty, než na prodej nosičů. Změnil se směr propagace. Dříve byly koncerty reklamou na „cédéčka“, dnes jsou ony „cédéčka“ reklamou na koncerty. To následně přináší i rozkvět festivalů a koncertů.
Návštěva kin již není jedinou možností, jak vidět nový film, ale především kulturním podnikem. Přidanou hodnotou je také větší zážitek plynoucí z technologického vybavení sálů. Ovšem je třeba se zamyslet i nad tím, zda – paralelně s příchodem filmu do kin – by nebylo zajímavé provozovat i nějaká levnější „online promítání“. Existuje nemalá skupina diváků, kteří do kina běžně nechodí a raději si počkají, až je film, v dostatečně dobré kvalitě, ke stažení „online“. Tito lidé by jistě neváhali a dali přednost „online promítání“, které by bylo samozřejmě levnější. Takovou službu by mohla zavést sama kina, takže by neplatil případný argument, že jim klesnou zisky, možná právě naopak.
Klasický prodej fyzických nosičů by neměl být jedinou, ani dominantní možností, ale rovnocennou alternativou pro mnohem levnější online distribuci. V současné době již nemají smysl ani klasické půjčovny filmů, jasně vedou online půjčovny. Někdo má sice možná stále ještě lepší pocit, když vlastní fyzický nosič, ale jen tato „výhoda“ nestačí pro podstatně vyšší cenu. Buď je potřeba radikálně zlevnit, nebo nabídnout něco navíc. Trh se prostě zásadně mění. A kdo si to uvědomí včas a přizpůsobí se, zvítězí.
Boj mezi lobbisty a „piráty“
Zatím se tu vede boj mezi lobbisty a „piráty“. Jako konzumenti můžeme vyhrát kdekterou jednotlivou bitvu, ale pokud nebudeme ostražití, stačí jednou prohrát a může být po válce. Je zcela zásadní, aby se právo a nahrávací společnosti přizpůsobily realitě, kterou „online svět“ představuje, nikoli on jim.
Proto všechny ty opakované pokusy o implementaci zákonů, které by v podstatě redefinovaly smysl internetu. Doprovází to odstrašující „pirátské“ kauzy s tvrdou kriminální rétorikou Známé jsou i absurdní pokuty za distribuci „pirátsky“ natočených filmů. Postupně přibývají i zásahy proti různým serverům, jenž umožňují uživatelům sdílet data. Přes to, že mají v obchodních podmínkách, že za nahraná data nenesou zodpovědnost, a že jsou neautorizované kopie souborů po nahlášení smazány.
To jsou všechno fronty na kterých se současná válka o svobodný internet odehrává. A nesouvisí jen s bojem „Hollywoodu“ proti „pirátům“, kteří mu berou zisky. Především je součástí obecné snahy kontrolovat dosud málo „regulované“ médium, které internet představuje. Médium, které je ze své podstaty největším nepřítelem všech nesvobod. Brzy nemusí být.
Tagy článku