Adventní doba je tak trochu popelkou mezi lit. obdobími – jak ji prožít? Sháněním dárků? Nebo „konáním dobrých skutků“? Odříkáním si dobrot (pokud nejsou v adventním kalendáři)? Nebo máme lamentovat nad konzumismem dnešní doby a naříkat, jak je to dneska „strašné“, že se myslí jen na tržby?
Historický nástin
Adventní doba má dvojí původ, který lze ještě dnes rozeznat: římský a galský. Od 5. století se v době přípravy na Vánoce, která trvala jeden až tři týdny, v Římě zdůrazňuje Boží vtělení. Tím byl dán mariánský charakter a zdůrazněn význam matky Páně v dějinách Božího lidu. V Galii se liturgie od 6. století pod vlivem galsko-irského mnišství vyvíjí poněkud jinak než v Římě. Šestitýdenní příprava tu začínala v den svatého Martina a měla eschatologický ráz, který byl dán zdůrazněním posledního soudu, a tím i konce času. Ve středověku se obojí pojetí propojuje, ale teprve roku 1570 římský zvyk čtyř adventních nedělí převládl na celém Západě. Tak si dnes církev připomíná dvojí příchod Páně: příchod k lidem před dvěma tisíci lety a druhý příchod na konci časů. (Převzato z K. Richter, Liturgie a život, s. 136)
Čtěte ZDE: Bez Adventu nejsou Vánoce: Jestli v nadcházejících dnech někde smýčit, tak jsou to především kouty našich duší
Boží příchod kdysi a v budoucnosti
V novém lekcionáři lze snadno rozeznat dva adventní úseky; oba mají samostatný význam, jak to ostatně vyjadřuje pět zvláštních prefací pro tuto dobu. Od počátku adventu až do 16.12. mají texty eschatologický charakter: „My v modlitbách a bdění čekáme, že i na nás splní své sliby, až přijde, aby zjevil svou slávu.“ (adv. preface I.) Dalším tématem je čekání na Pána kdysi a nyní (II.). V době od 17. do 24. prosince se pozornost soustřeďuje na blízkost Páně. Tyto poslední dny před Vánocemi mají zvláštní texty jak pro mši, tak pro modlitbu breviáře. (Převzato z K. Richter, Liturgie a život, s. 136-137)
Jádro adventu se tak dá vyjádřit jednoduchou větou: On přišel, proto přichází a... přijde. Právě proto, že Bůh přišel a stal se člověkem, může přicházet i teď do „všech stínů i světel“, do všech rozměrů našeho života – a čím víc vnímáme jeho blízkost, tím víc toužíme po jeho nové a intenzivnější přítomnosti, proto voláme: „Přijď, Pane Ježíši“. Čím víc jsme prožili, jak je Pán dobrý, tím víc chceme zakoušet jeho dobrotu. Tato naše touha se definitivně naplní až při setkání s Pánem tváří v tvář.
Čtěte ZDE: Dějiny novověku jako "čekání na Godota“. Otázka zní jinak: Umíme vůbec čekat?
Radost z očekávání a jistota příchodu
Na rozdíl od dřívějška není už dnes advent jen dobou kající, je to spíš doba radostného očekávání. To, že se o nedělích nezpívá Gloria, má jiný důvod než v době postní: andělský zpěv pastýřům „Sláva na výsostech“ má o Vánocích zaznít jako nové poselství.
Boží slovo doby adventní reaguje na očekávání a hledání člověka a jasně pojmenovává to, co člověk cítí ve svém srdci a ve své mysli, i když to nedokáže jasně pojmenovat; zve člověka, aby neochaboval ve svém očekávání, a zvěstuje mu, že se jeho očekávání naplňuje.
Jako bdělá stráž nás Boží slovo ujišťuje, že nečekáme na žádného Godota, který nikdy nepřijde, ale na někoho, kdo již přichází. Na naši otázku: „Strážce, kolik zbývá z noci?“ odpovídá: „Přichází jitro…“ (Iz 21,11-12). Tento „mezičas“, který nás dělí od příchodu Pána, je naplněn radostným rozechvěním, tak dobře známým snoubence z Písně písní: „Hlas mého miláčka! Právě přichází, běží po horách, skáče po pahorcích… Hle – už stojí u naší zdi…“ (Pís 2,8-9; 21. prosince). „Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. V něm se raduje naše srdce“ (Ž 32; 21. prosince).
Příprava
Tento radostný čas se vyznačuje přípravou srdce: je třeba připravit cestu přicházejícímu Pánu, oddělit zrno od plev, vykonat očistnou koupel… Tato příprava je spjatá s čekáním, neboli jedná se o obrácení kvůli blížícímu se Pánu. „Hlas volá: Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná!“ (Iz 40,3-5; II. neděle B). „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 3,2).
Učitelé a vzory přípravy
Boží slovo nám předkládá slova a činy učitelů a vzorů adventního očekávání: Izaiáše (evangelista SZ), Jana Křtitele (připravuje cestu přicházejícímu), Panny Marie (připravenost, ochota přijmout Boží slovo a Slovo) a sv. Josefa („stojí po boku“ Panny Marie, je rovněž vzorem ochotného přijetí „překvapujícího Božího plánu“).
Spiritualita adventu
Advent patří mezi „silná“ období (spolu s postní dobou). Proč silná? Protože nás vybízejí k větší bdělosti: „Probuď se, spáči!“ (Ef 5,14) Je to bdělost a vnímavost vůči Bohu a jeho slovu. Advent nás vybízí k obrácení – jistě, obrácení je stejné vždycky, ale v adventní době se přece jen jedná o obrácení jiné než v době postní. Především není tak velký důraz na askezi, pak je kladen mnohem větší akcent na radostnost.
Dále je tu jiná motivace: Pán přichází – jednak na konci věků, jednak v liturgické slavení o Vánocích. Kvůli němu se připravuji, bdím, odstraňuji vše „hlučné a nadbytečné“. Proto se snažím žit v duchu „akustické ekologie“... neposlouchám „banálnosti“, abych poslouchal to podstatné. Slyším, abych se přiblížil k tomu, který se blíží. A dnešní člověk je bohužel přehlcen hlukem i přemírou slov, a tak mu hrozí různé „neduhy“ staré i nové, jako například „nomofobie“. Jak vypadá typický nomofobik?
I když se nám nedaří a nedařilo prožít advent, zkusme udělat určitý krok. Zkusme třeba něco nového, co jsme doposud „nevyzkoušeli“. A s pevným přesvědčením, že Pán touží po nás mnohem víc a vroucněji než my po jeho blízkosti.
Jde o jedince, který s mobilem tráví více času než s kýmkoli nebo čímkoli jiným. Má ho u sebe sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně. Nedokáže bez něj žít. Tvrdí, že ho nepřetržitě potřebuje k práci, pro spojení s rodinou a přáteli. Jeho psychiku proto spolehlivě rozhodí nejen ztráta přístroje, ale třeba to, že mu v krajině z displeje zmizí několik čárek zaznamenávajících sílu signálu, vybije se mu baterie či si mobil prostě zapomene doma.
Jakoukoli podobnou komplikaci doprovází silný stres. Postižený znervózní, začne se potit, cítí se nejistý, propadá zoufalství. A zatímco u jiných stresových událostí – návštěva u zubaře, první den v práci nebo sňatek – úzkost za nějakou dobu odejde, nomofobiky provází nepřetržitě.
Totéž může platit o internetu, Outlooku, televizi, mp3 přehrávači...
Co může naplnit „adventní ticho“?
Modlitba (tichá, spontánní) u adventního věnce.
Modlitba „přijď, Pane Ježíši“. Tuto modlitbu můžeme jednoduše pomalu opakovat, a tím se nořit čím dál víc do jejích slov, čím dál víc roznítit touhu po Ježíšově blízkosti. Tuto modlitbu můžeme obměnit a rozšířit (vložit do ní své touhy a těžkosti), třeba ve světle slov sv. Bernarda: „Přijď, Pane Ježíši, ty, kterého národy očekávají, a potěš nás svou blízkostí. Přijď ty, lesku Boží nádhery, ty, sílo a moudrosti Boží: Proměň noc našeho života v den a dej světlo našim očím.“
Modlitba touhy, např. Ž 63; Ž 42; Ž 85,9 („Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin Bůh“; Pís 3,1-5 („Noc co noc hledala jsem toho, kterého miluje má duše...“).
Využít okamžiky čekání (na zastávce...) k adventnímu čekání – modlitbou touhy po Boží blízkosti.
Účast na rorátní mši.
Přemýšlení a modlitba nad biblickými texty z liturgie.
Vánoční přípravy a shánění dárků... prožít „ne jako nutné zlo nebo povinnost“, ale jako dar lásky pro ty, které chci obdarovat. A tato láska mě „bude střežit“ od nervozity, vzteku a netrpělivosti (při čekání v obchodech, při přípravách doma...). Nejdůležitější není kvantita darů, ale kvalita našich vztahů – to je tím nejcennějším darem.
I když se nám nedaří a nedařilo prožít advent, zkusme udělat určitý krok. Zkusme třeba něco nového, co jsme doposud „nevyzkoušeli“. A s pevným přesvědčením, že Pán touží po nás mnohem víc a vroucněji než my po jeho blízkosti.
Benediktinky
Tagy článku