Postní doba má být kajícím časem, který nás vybízí k pokání. Tak, jako se bez víry nemůžeme líbit Bohu, nevejde nikdo z nás v nebeskou blaženost bez toho, že by předtím očistil svoji duši od všech jejích poskvrn. Cest, jak tohoto cíle dosáhnout, je vícero, v postním čase jsme pak voláni především ke třem – k vroucnější a pravidelnější modlitbě, půstu a almužně. Z těchto tří prostředků k našemu posvěcení se dnes nejméně hovoří o tom třetím – almužně. Proč je tomu tak?
Možná i proto, že konání skutků tělesného milosrdenství, mezi něž almužna spadá, převzal na svá bedra sekulární stát a různé charitativní organizace, včetně těch, zřízených Církví. Je samozřejmě v pořádku, že materiální pomoc bližním má dnes svoje pevné institucionální zázemí, má to však i některé stinné stránky. Moderní stát se svojí stále nabobtnalejší administrativou sice prostřednictvím daní a sociálních dávek zmenšuje materiální nerovnost ve společnosti, současně však vytváří nezdravé pouto závislosti na státní mašinérii.
Protože platí, že nic není zadarmo, postupem času se ze zaopatřovatelského státu, v němž většina výdajů jde směrem na důchody a sociální dávky, stává stát terapeutický a převýchovný. Žebráků je dnes možná méně, než dříve, totéž však neplatí pro nevolníky státu, který od Církve přebírá nejen organizovanou pomoc bližním, ale i péči o duši. Ačkoli se marxisty ovládaný stát vždy oháněl starostí o chudé a svou legitimitu odvozoval od příslibu materiálního povznesení proletariátu, lidé v nouzi pro ně byla jen abstraktní politická kategorie (tak jako jsou abstraktní kategorií pro dnešní humanisty tzv. uprchlíci), sloužící jako prostředek k uchopení moci.
Praktický projev lásky
Navíc sexuální revolucí, kterou výrazně urychlil a prohloubil soudobý stát liberální, dochází k destrukci té největší pojistky proti bídě, kterou je zázemí přirozené a funkční rodiny. Děti, rodící se mimo manželství, časté rozvody, tlak na předčasnou sexualizaci dětí či LGBT+ zmatení, to vše tvoří ničivou směs, která se ve společnosti projevuje nejen na kvalitě života duchovního, ale i hmotného.
SEJDEME SE V PONDĚLÍ, NEPODVOLENÍ!
Protiproud TV v pondělí 4. 3. 2024 od 18:00 vysílá v přímém přenosu pravidelnou poradu šéfredaktora Protiproudu Petra Hájka s věrnými čtenáři a diváky, při níž diskutuje, odpovídá na dotazy, názory a dopisy "tvrdého jádra" nepodvolených
Do rozhovoru můžete vstupovat prostřednictvím chatu, a to i s předstihem před zahájením vysílání.
Katolík by se tedy neměl spokojit s myšlenkou, že své skutky tělesného milosrdenství koná tak, že svému pečovatelskému státu odevzdává daně, či tím, že čas od času přispěje na nějakou mediálně privilegovanou sbírku. A protože postní čas je vhodnou příležitostí vrátit se k osvědčenému modelu pomoci bližnímu, kterému osobně vidíme do tváře (pokud ji všem nemá skrytou státem vyžadovanou rouškou), zkusme se zamyslet nad tím, jak lze tuto praxi v našich životech obnovit.
Ještě před tím si však připomeňme, co o almužně a její povinnosti soudí Písmo svaté a Církev. Almužna je praktickým projevem lásky, tedy prvního přikázání. Kristus slibuje věčné zavržení těm, kteří uzavřou své srdce před potřebami – i těmi materiálními – svých bližních: „Odejděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného… neboť lačněl jsem a nedali jste mi jíst, žíznil jsem a nedali jste mi pít… vpravdě pravím vám: pokud jste to neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste neučinili“. (Mt 25, 41 a dále).
Dvě podmínky
Apoštol sv. Jan ve svém prvním listu nedvojznačně poznamenává, že „když si někdo žije dobře a vidí svého bratra v nouzi, ale odepře mu milosrdenství, jak v sobě může mít Boží lásku? Nemilujme pouhými slovy, drazí, ale opravdovými skutky“ (1 Jan 3, 17). Ze slov Písma je tedy zcela zřejmé, že poskytování almužny není jen pouhou radou či doporučením, jak lépe žít, ale mravní příkaz, který váže ve svědomí.
NEPŘEHLÉDNĚTE:
Jak si uchovat zdraví a zlepšit vyhlídky na plný život - navzdory pokusům Schwabů, Gatesů a Big Pharmy o opak - o selhávajícím "fialovém" zdravotnímu systému ani nemluvě?
SLEDUJTE: Zdraví bez chemie: Elixír života jménem C 60? Šance i pro oběti vakcinace. Proč zemřel vynálezce PCR testů? Výpověď lékařky o zázračném uzdravení. Vražda je součástí systému. Dosažitelná pomoc pro každého. Nejprve musíme přežít!
Některé zásadní odpovědi najdete v rozhovoru Petra Hájka s ing. Jiřím Černotou - nejen na téma jednoho takřka zázračného prostředku na posílení těla i ducha a dosažení praktické dlouhověkosti
Vždyť opomenutí almužny může vyústit až ve ztrátu věčnosti! Příkaz udělit almužnu však předpokládá dvě okolnosti – možnost jejího udělení, čili nadbytek na straně dávajícího, a pak naprostý nedostatek ze strany nuzného. Nejsou-li obě okolnosti splněny, má almužna toliko povahu doporučení, nikoli příkazu.
Mluvíme-li o nadbytku, myslíme tím prostředky, které dávající či jeho rodina k zajištění vlastního důstojného života nepotřebují a s největší pravděpodobností ani potřebovat nebudou. Bylo by jistě nesprávné na základě nějaké horlivé snahy pomoci cizím, a tím uvrhnout vlastní členy rodiny do tíživé materiální situace. Bylo by to podobně falešné, jako když pokrokoví humanitáři zachraňují uprchlíky na moři, zatímco se jejich vlastní děti utápějí ve vážných problémech.
Pohlédnout bližnímu tváří v tvář
Jak již bylo řečeno, institucionalizované tělesné milosrdenství, ať už je jeho vykonavatelem stát, neziskový či církevní subjekt, by se pro nás nemělo stát překážkou ke zcela osobní pomoci, tedy almužně tváří v tvář. Globální projekt Velkého resetu, poháněný záhadnou pandemií viru, který je tak nebezpečný, že se o jeho přítomnosti v těle musíme ujišťovat neustálým testováním, pomalu ale jistě povede i k dramatickému poklesu životní úrovně nižší a střední třídy.
Mnozí z nás již dnes vědí o někom, kdo v důsledku nesmyslných plošných karantén přišel o práci či živnost, na níž byla jeho rodina hmotně závislá. Někteří z těchto nešťastníků možná skončí na ulici, zvyšujíce tak počet žebráků, posedávajících před dveřmi našich kostelů. Letošní postní čas – ale klidně i celý církevní rok – je tak pro nás příležitostí podat pomocnou ruku těm, kteří to nejvíce potřebují.
Sledujte ZDE: Zázrak uložený do medu: Cesta tam (do Číny) a zase zpátky. Tisíce let a tisíce zkušeností v extraktu. Jsou to záhadné organismy: Ani rostlina, ani živočich. Dřevo kazí, životy zachraňují. Energie a imunita. Zdraví patří do našich rukou!
Osobně, bez zprostředkování profesionální charitativní agenturou, která z nemalé části našich milodarů živí svůj aparát. Osobní setkání a důvěrný rozhovor je pro člověka, který je na mizině, často stejně důležitý, jako peníze. A my máme příležitost zjistit, jaké jsou skutečné potřeby tohoto bližního, a zda mu můžeme pomoci i jinak, než jen finančně. Zprostředkovat brigádu či práci, pomoc nějakého zařízení, či občasnou donášku stravy či poskytnutí jiných základních životních potřeb.
Kdo nepracuje, ať nejí
Často se setkáváme s námitkou, že almužnou jen podporujeme flákače a pijany. Tak tomu v některých případech opravdu je, a zde opravdu není na místě takové lidi penězi obdarovávat. Ostatně i sv. Pavel v listu Soluňanům říká, že „kdo nechce pracovat, ať nejí“. Pokud si však nejsme jisti, zda poskytnuté peníze opravdu zneužijí, pak je vždy lepší se mýlit na straně lásky, než spravedlnosti.
Jde-li o způsob, jakým má být almužna dávána, pak je třeba pamatovat na slova Páně: „Když dáváš almužnu, netrub před sebou, jako činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby byli ctěni od lidí; vpravdě pravím vám, vzali odplatu svou. Ale když ty dáváš almužnu, ať neví tvá levice, co činí tvá pravice, aby byla almužna tvá ve skrytosti. A Otec tvůj, který vidí ve skrytosti, odplatí tobě“. (Mt 6, 2 a dále).
Významný český teolog Reginald Dacík O.P. ve své Mravouce poznamenává, že „dává-li někdo almužnu jen proto, aby byl viděn a chválen, stává se za jiných okolností dobrý skutek špatným“.
Jak vidno, i ten, kdo se malé části svého jmění vzdává ve prospěch druhých, nemusí si tím ještě ukládat poklad v nebi.
Zdroj.
Tagy článku