George Orwell psal svou antiutopii 1984 v roce 1948. Přehodil dvě poslední číslice onoho letopočtu a dal tím název knize, která se stala symbolem totalitní hrozby. Mezi událostmi v onom roce, které inspirovaly Orwella k napsání jeho světoznámého románu, byl také komunistický puč v Československu. Je tedy spojitost mezi 1984 a 1948. Historie se falšovala nejenom v 1984, ale také i o roce 1948.
Prof. Josef Kalvoda na St. Joseph College, Hartford
Proč se nebojovalo?
Často slyšíme, že se v únoru 1948 mělo bojovat. Tato teze však nutně vyvolává dvě otázky: Proti komu se v únoru 1948 mělo bojovat? A proč se nebojovalo?
První otázka se může zdát nadbytečná a netrpělivý čtenář hned odpoví: Přece proti komunistům! Přihlédneme-li však blíže k faktům a událostem, jak se seběhly, musíme dojít k závěru, že tato odpověď je nedostatečná. Komunisté tehdy nebyli sami – měli své spojence. Muselo by se bojovat nejenom proti nim, ale také proti jejich spojencům, proti těm, které už mnoho let předtím Lenin nazval „užitečnými idioty". Protože to není titul lichotivý, budou vždy rozepře o to, kdo mezi ně patřil, či nepatřil.
Otázka, proti komu se mělo v únoru bojovat, není nadbytečná. Bojovat se mělo nejenom proti komunistům, ale i proti jejich spojencům, především proti Benešovi
Domnívám se, že čtenáři jsou obeznámeni s vývojem událostí, které vedly k „Únoru", a nemíním se tedy zabývat všemi důležitými i méně důležitými podrobnostmi, o nichž bylo napsáno několik knih. Byla to především neochota ministra vnitra, komunisty Václava Noska, podrobit se většinovému vládnímu rozhodnutí ve věci přemístění nekomunistických důstojníků Sboru národní bezpečnosti v Praze.
Poněvadž Nosek nechtěl svůj rozkaz odvolat a ponechat dotyčné důstojníky na jejich místech, dvanáct ministrů tří nekomunistických stran – národně socialistické, lidové a slovenské demokratické – podalo 20. února 1948 demisi jako protest proti Noskovu jednání. Ministři těchto stran se patrně domnívali, že se tím vláda stane neschopnou usnášení, že další ministři, či celá vláda podá demisi, aby snad dočasně mohla být vytvořena úřednická vláda, a že by se tak uspíšilo konání nových voleb do parlamentu.
Beneš a Gottwald nerozluční spojenci
V analýzách únorového puče obvykle čteme, že nekomunističtí ministři udělali chybu, že si předem nezajistili podporu ministrů strany sociálně demokratické a Jana Masaryka, který byl bezpartijním ministrem. Stěžejní roli v tomto dramatu, které skončilo komunistickým vítězstvím, hrál ale prezident republiky dr. Eduard Beneš a jeho stanovisko a činy měly největší důležitost. Na čí stranu se během této krize postavil?
Deník Lidová demokracie, tiskový orgán jediné české nesocialistické strany povolené Košickým vládním programem v poválečném Československu, přinesl 22. února 1948 na první straně dlouhý článek pod titulem: „Nebude vláda úřednická, nebude vláda bez komunistů. Prezident republiky k vládní krizi."
Beneš zradil své vlastní straníky a kapituloval před československými komunisty, protože za nimi stál Sovětský svaz a Stalin, jemuž rovněž v roce 1943 slíbil, že bez jeho předchozího souhlasu v zahraniční politice nic neudělá. A přesně tak také jednal
Článek informuje čtenáře, že prezident republiky dr. Beneš přijal v sobotu 21. února náměstka předsedy vlády Františka Tymeše, předsedu československé sociální demokracie Bohumila Laušmana a generálního tajemníka této strany Blažeje Vilíma. V době, kdy u prezidenta dleli zástupci sociální demokracie, přijal kancléř Jaromír Smutný pětapadesátičlennou delegaci, která byla vyslána ze sobotní manifestace na Staroměstském náměstí. Z té pak byla vybrána pětičlenná deputace, kterou přijal prezident republiky.
V odpovědi na požadavky této deputace prezident prohlásil, že mluví „jasně, otevřeně a cílevědomě". Zdůraznil „naprosto otevřeně", že pro něho „úřednická vláda" neexistuje, že žádnou nikdy jmenovat nebude. Dále sdělil, že slyšel od předsedy vlády Klementa Gottwalda, „že prý má být učiněn pokus, aby komunisté byli přinuceni podat demisi." K tomu prohlásil:
Beneš: budoucí vláda nebude bez Gottwalda
„Ani takový pokus já nepřijímám, stejně jako pokus první, a nepřijmu. S něčím podobným ke mně nikdo přijít nesmí. Vaši demisi – pravil jsem kolegovi Gottwaldovi – bych nepřijal. Dále jsem mu řekl: Vy jste ministerský předseda, bez vyslechnutí vašeho stanoviska nic neudělám. (...) Já mluvím jasně, otevřeně a cílevědomě. Musím vésti vládu tak, aby si nikdo nemyslil, že můžeme vyhnat z vlády největší stranu parlamentní. A ještě něco: budoucí vláda nebude nejen bez komunistů, ale nebude ani bez Gottwalda. Gottwald je předseda největší strany, a když bude jmenována nová vláda, tož ji povede Gottwald. To je mně jasno". Dále řekl, že „jestliže pravíte, aby ti nebo oni ve vládě nebyli, to jde ovšem dále. Já jsem s ministry, kteří podali demisi, vůbec ještě nemluvil..."
Už staří Římané se hlásili k zásadě „ať je slyšena i druhá strana". To je také jeden z pilířů moderní spravedlnosti a soudnictví. Podle informace jednoho z abdikujících ministrů strany národně socialistické, Prokopa Drtiny, neřekl tehdy Beneš pravdu. Dne 20. února, v den demise, mluvil s ministrem pošt, Františkem Hálou, který mu „ústně podal demisi jménem svým i jménem náměstka předsedy vlády msgr. Jana Šrámka, jménem ministra zdravotnictví prof. dr. Adolfa Procházky a ministra techniky ing. Jana Kopeckého".
Ministr spravedlnosti Prokop Drtina
Děkuji vám pánové za vaši demisi
Drtina podotýká, že bylo dobře, „že někdo z nás dvanácti demisovaných toho dne s prezidentem Benešem mluvil". Dozvěděl se ještě téhož dne, „že pan prezident konsistornímu radovi Hálovi za demisi poděkoval těmito slovy: Děkuji vám pánové za vaši demisi, prokázali jste tím službu státu" (Drtina, Prokop, Československo můj osud, svazek I., kniha 2, Toronto 1982, s. 514). Prokázali tím ovšem službu socialistickému (komunistickému) státu, který Beneš pomáhal budovat.
Drtina opakuje stejnou informaci i dále (tamtéž, s. 535). Vzpomíná, že o dva dny později mu Hála „mírně a taktně vyčetl", že lidovce při rozhodování o podání demise ujišťoval, „že prezident Beneš nás opustit nemůže". V té době už Hála četl v novinách prezidentovo prohlášení, že nová vláda nebude bez komunistů a bez Gottwalda jako jejího předsedy. Tedy hned jeden den po podání demise řekl prezident republiky všem veřejně a jasně, že je na straně komunistů a Gottwalda. Nekomunističtí ministři, kteří tomu nevěřili, protože tomu věřit nechtěli, měli stále ještě o Benešovi iluze. Přání u nich bylo otcem myšlenky.
Nerozluční spojenci Edvard Beneš a Klement Gottwald
"Rozbili mi Národní frontu"
V pondělí 23. února přijal prezident Beneš nekomunistické ministry v rezignaci. Čtyřem ministrům strany národně socialistické řekl o svých předchozích rozhovorech s Gottwaldem, který prý byl velmi rozezlen a obvinil tyto ministry, že mu „rozbili Národní frontu", že s nimi už spolupracovat nemůže a že „to jsou zrádci" (tamtéž, s. 540). Beneš ale ubezpečil národně socialistické ministry, „že on Gottwaldův diktát nepřijme" a řekl jim spontánně, „že dříve než o vládní krizi rozhodne", bude s nimi ještě mluvit. Toto ujištění pak před jejich odchodem ještě opakoval. Jak je ale známo, bylo to jejich poslední setkání– nikdo z těch čtyř už nikdy v životě s prezidenta nespatřil.
Podle Drtiny řekl Beneš národně socialistickým ministrům 23. února 1948, že Gottwaldův diktát nepřijme a v případě, že by nedošlo k dohodě, „bude postupovat jako za Mnichova". Že udělá totéž, co udělal tehdy, to jest, že bude abdikovat. Nestalo se tak. Ač očividně nerad, Drtina píše: „Celá kapitulace Benešova se všemi důsledky do velké míry ospravedlňuje nedůvěru, již k němu choval Antonín Švehla, a jeho mystifikující chování v únorové krizi staví do nového světla někdejší obviňování z nespolehlivosti jeho jednání, jež proti němu vznášel první československý předseda vlády dr. Karel Kramář" (tamtéž, s. 630).
Beneš ovšem mluvil jinak s ministry strany národně socialistické a jinak s Gottwaldem. Drtina si stěžuje: „To, co dr. Beneš tvrdil Gottwaldovi, o čem z našeho jednání věděl a co nevěděl, je v podstatě lež. Vědomá nepravda, na kterou měl ovšem dr. Beneš právo vůči nepříteli, který již v roce 1932 vmetl v tvář celému československému parlamentu hrozbu, že se jezdí do Moskvy učit, jak T. G. Masarykovi, Edvardu Benešovi, Antonínu Švehlovi, Antonínu Hamplovi, Karlu Kramářovi, J. V. Klofáčovi a Janu Šrámkovi a jim podobným ´zakroutit krkem´!" (tamtéž, s. 638).
Košický vládní program byl programem KSČ
Uvedený citát nelze ponechat bez komentáře. Za prvé, nikdo nemá právo lhát. Je rozdíl mezi mlčením a lhaním. Přisvojuje-li si někdo právo lhát, pak to vyjadřuje jeho morálku – je to morálka Macchiavelliho „Prince". Za druhé, výroky o tom, že si českoslovenští komunisté jezdí do Moskvy pro instrukce a že se jezdí od moskevských soudruhů učit, jak svým kolegům v parlamentě „zakroutit krky", pronesl Gottwald již ve své první parlamentní řeči v roce 1929. Tedy nikoli v roce 1932. Gottwald k výroku o „kroucení krků" tehdy dodal, že je známo, že sovětští komunisté jsou v tom mistry. Za třetí, na Gottwaldovo varování v roce 1929 si měl Drtina vzpomenout, když 27. března 1945 podepisoval v Moskvě Košický vládní program, který byl v podstatě programem komunistické strany na postupné převzetí moci v Československu.
Otázka, proti komu se mělo v únoru bojovat, není nadbytečná. Bojovat se mělo nejenom proti komunistům, ale i proti jejich spojencům, především proti Benešovi. Už v roce 1935 jednal v Moskvě jako ministr zahraničních věcí s vedoucími československých komunistů, na něž byl v té době v Československu vydán zatykač, a slíbil jim, že budou-li pro něho v nadcházejících prezidentských volbách v parlamentu hlasovat, že oni a jejich soudruzi, kteří byli tehdy ve vězení, budou amnestováni. A tak se také stalo.
„Beneš je náš program"
V prosinci 1943 udělal Beneš dohodu s vůdci československých komunistů, mezi nimiž byl i Gottwald a slíbil jim, že budou „nejsilnějším elementem nového režimu" v poválečném Československu a že on tento element bude „vždy držet". Gottwaldovi řekl: „Budu jednati vždy otevřeně. Budete vždy vědět jaké mám názory. Chci abyste i vy měli jako vládnoucí strana svobodu ve svém stanovisku. Jest možné, že se budeme různit v náhledech, ale zásadní linii budeme držet a plnit společně." Navíc Beneš prohlásil: „Budu dělat takovou politiku, abyste mohli být budoucně v každé vládě." (Cesta ke květnu. Vznik lidové demokracie v Československu.Dokumenty o vzniku a vývoji lidové demokracie v Československu do února 1948. Autoři Miloš Klimeš, Petr Lesjuk, Irena Malá, Vilém Prečan. 1. svazek Praha, 1965, s. 55-56)
V Benešově postupu během únorové krize není tedy nic záhadného. Spojil se s komunisty už v prosinci 1943 a jeho počínání v únoru 1948 bylo v souladu se sliby a závazky, které jim dříve dal. Tím se dostáváme ke druhé otázce: Proč se v únoru 1948 nebojovalo?
„Beneš je náš program", bylo jedno z hesel strany národně socialistické. Drtinova odpověď na výše uvedenou otázku nás tedy nepřekvapuje. Píše, že „naděje na vítězství v boji proti nastolení diktatury v Československu byla pouze s Benešem a nebyla reálná bez Beneše" (Drtina, s. 588). Nebojovalo se proto, že pro národní socialisty nebylo reálné bojovat bez Beneše a bojovat proti Benešovi nepřicházelo vůbec v úvahu.
Beneš je mystifikoval. Neřekl jim, že se spojil s komunisty v Moskvě již v prosinci 1943. Lhal vlastním lidem, kteří v něho věřili. Komunisté naproti tomu věděli, že mají Beneše v hrsti a že bude nakonec vždy dělat to, co oni budou chtít. On jim to slíbil a oni mu to neustále připomínali. Beneš zradil své vlastní straníky a kapituloval před československými komunisty, protože za nimi stál Sovětský svaz a Stalin, jemuž rovněž v roce 1943 slíbil, že bez jeho předchozího souhlasu v zahraniční politice nic neudělá. A přesně tak také jednal.
Tagy článku