Vláda na krajany kašle: Brusel by to prý mohl brát jako projev nedůvěry nové ukrajinské „vládě.“ Zoufalé volání Čechů o pomoc nikoho nezajímá, je ale realitou
Tomáš Kaláb komentuje pokrytectví vlády ve vztahu k volyňským Čechům a redakce Protiproud připomíná další aspekty tohoto skandálního rozhodnutí našich mocenských elit
Lubomír Zaorálek, ministr zahraničí v Babišově (oficiálně Sobotkově) vládě, vyrobil snad vůbec největší skandál v celém svém dosavadním ostudném vystupování a jednání během ukrajinské krize: Na jeho doporučení se vláda odmítla zabývat žádostí části volyňských Čechů o repatriaci z území, na němž po státním převratu jsou naši krajané vystaveni akutnímu nebezpečí.
„Pomozte nám!“
„Divoké situace využívají organizované bandy, které loupí. V současné době se bojíme opouštět své domovy," píše se v otevřeném dopise, který před čtrnácti dny poslala Bohuslavu Sobotkovi Ema Snidevičová, předsedkyně Spolku volyňských Čechů v oblasti města Žitomir na severozápadě Ukrajiny.
Naši krajané se oprávněně obávají násilí ze strany ozbrojených band. V zemi nefunguje policie a nedodržují se žádné zákony, pouze zákon silnějšího. Většina rodin má ještě v paměti, jak Banderovci vypalovali české vesnice. A vědí, že k odkazu nacistických tlup se dnes otevřeně hlásí „vítězové z Majdanu“ – Pravý sektor i strana Svoboda, která v pučistické kyjevské vládě získala pět křesel – včetně ministerstva vnitra a obrany.
Čtěte ZDE: Pyramida lží o Ukrajině má další trhliny. Důkazů přibývá: Tymošenková hrozí zabíjením Rusů. Paul Craig Roberts: „USA to celé od počátku řídí“. Informační válka pokračuje
Čtěte ZDE: Demonstrace, o které veřejnost nesmí vědět: Na Václavském náměstí se sešli novodobí disidenti. Zemánek: „Potřebujeme silné Rusko – nejen jako protiváhu Bruselu!“
Pro koho jsou milióny z našich daní?
Posílat letadla pro zraněné přátele pana Pánka – to jde naší vládě hned. Vždyť jsou to spolubojovníci domněle charitativní, ve skutečnosti čistě zpravodajské organizace „Člověk v tísni“, placené kromě jiného ministerstvem zahraničí. Stejně tak expresně „zasílat“ desítky miliónů korun jako „kapesné“ pučistické vládě. Ala postarat se o několik desítek či stovek našich krajanů, kteří v nouzi žádají svou starou vlast o pomoc – nad tím soudruh ministr mávne rukou.
Nelze přece vytvářet dojem, že Jaceňukova vláda, s níž EU podepsala „asociační dohodu“, ve skutečnosti neexistuje. Že státní převrat se sice zdařil, ale země je po něm v rozvratu. Vždyť by to mohlo nepřímo potvrzovat i důvodnost volání krymských Rusů a pomoc, jichž se jim vzápětí dostalo.
Je to něco naprosto nevídaného a ohavného. Americká vláda je schopna jít do války, aby dostala své ohrožené občany zpět do Spojených států. Ruská vláda provedla nyní totéž v přímém přenosu. Takzvaně česká vláda se k Čechům volajícím o pomoc demonstrativně obrátila zády. V Bruselu ji za to jistě pochválí.
Ukrajinští pučisté právě zastavili vysílání čtyř ruských televizních stanic. Další důkaz o tom, že teror proti jiným národnostem se na Ukrajině už rozjíždí na plné obrátky. Jaký div, že naši krajané chtějí domů.
Jenže nikoho nezajímají. Média se tváří, jako by se to k nim ani nedoneslo. Ti zoufalí lidé, kteří nás (mimochodem překvapivě dobrou češtinou) právě úpěnlivě prosí o pomoc, zůstávají po skandálním Zaorálkově odmítnutí dále jen zcela osamělými diváky v „koncertu“ velmocí.
Tomáš Kaláb připomíná jejich „zapomenutý“ osud:
Odešli dávno. Ve druhé polovině 19. století šli někteří hledat novou půdu, nové možnosti, někteří viděli v carském Rusku národnostně bližší zemi, než Slovanům nepříliš přátelské Rakousko-Uhersko. Prožili si tam po několik generací nesmírně těžké doby. Po necelém půlstoletí Světovou válku následovanou bolševickou revolucí, která zásadně postihla osudy jejich i jejich domova.
Dvacet let bolševického režimu vystřídalo nezměrné utrpení během Druhé světové války, kdy byly nacisty a jejich ukrajinskými pomahači vypáleny celé české vesnice. Pro mnohé to byl impuls k poválečnému návratu do země svých předků, kde ovšem s hrůzou zjišťovali, že to, co v jejich očích naprosto zkrachovalo, se v Československu právě prezentuje jako pokrokový výdobytek a meta, které je třeba dosáhnout (typická scéna ze seriálu Zdivočelá země, kde se navrátilci z Volyně snaží vysvětlit, co znamená kolektivizace zemědělství v praxi).
Další se rozhodli vrátit do Čech po pádu komunistického režimu právem doufajíce, že v demokratické společnosti jim bude konečně lépe. Nemohli samozřejmě tušit, jakým směrem se bude západní Evropa ubírat. Nicméně určitá část našich krajanů, přes všechny peripetie, stále zůstala na území mezitím už samostatné Ukrajiny.
Ta se ovšem v posledních měsících změnila k nepoznání. Před pamětníky začaly jako strašné stíny vyvstávat dávno zapomenuté výjevy ukrajinského teroru, o nichž doufali, že navždy zůstaly zasuté v jejich paměti. Pro mnohé poslední kapka k rozhodnutí navrátit se do staré vlasti. Naivně doufali, že se k nim, jako k Čechům, vláda jejich mateřské země postaví vstřícně a všemožně jim ulehčí jejich i tak nelehké životní rozhodnutí.
Jaké je však bylo jejich překvapení, když evropsko-český ministr zahraničí Zaorálek vyslal k „posouzení jejich situace“ zcela formální misi. Diplomaté navštívili krajany okolo poledního, zjistili, že jejich domy ještě nejsou vypálené, že jsou ještě naživu a při relativně dobrém zdraví, tudíž netřeba panikařit. Ještě by v Bruselu mohli pomoc při repatriaci brát jako nedůvěru k novému „demokratickému“ ukrajinskému vedení, což přece soudruh Zaorálek nemůže dopustit! Vždyť jde vlastně jen o ekonomické a sociální důvody...
Strašné! Kdejaké imigranty z Afriky a Asie vítáme s otevřenou náručí, přičemž jde v naprosté většině o jednoznačně ekonomickou migraci, ač u nás zatím méně patrnou, než v západní Evropě. Nebo o Afghánce, Iráčany, Syřany či Libyjce, v jejichž zemích „západní demokracie“ kvůli svým mocenským zájmům zažehly zničující požáry občanských válek. Zatímco pro naše lidi, pro Čechy, pro krajany v nouzi pochopení nemáme. Existuje lepší důkaz, že ti, kdo u nás aktuálně drží moc, jsou vládou protektorátní, nikoli českou?
Tagy článku