I v naší zemi si už kdejaká skupina stěžuje na diskriminaci. Ani homosexuálové nejsou spokojeni se svým registrovaným partnerstvím.
Údajně diskriminovaní
Novým projevem diskriminace je prý, že nemohou mít shodná příjmení. Jejich exkluzivní právo na základě antropologických znaků vede k tomu, že dva kamarádi se musí prohlásit za homosexuály, aby se dostali do privilegované skupiny a získali stejné právo (třeba vzájemně po sobě dědit). Neměla by se homosexualita vědecky prokazovat?
Aby se náhodou nestalo, že toto exkluzivní právo by využívali lidé, kteří danou sexuální orientaci nemají, a přiživují se na právech této privilegované skupiny. Asi totéž, jako kdyby vozíčkáři na bezbariérové přístupy nedovolili vjezd matce s kočárkem, protože tato zařízení jsou jen pro ně.
Dovedu si představit, že se lidé budou mazat různými krémy, aby dosáhli požadované barvy pleti a získali shodná práva s exkluzivní skupinou
Stále jsou prý diskriminovány také etnické skupiny. Zatím snad jen díky přirozenému českému konzervatizmu, se u nás neprosadily afirmační zákony jako v USA, které by definovaly antropologické znaky a udělovaly exkluzivní práva lidem, kteří mají poněkud jinou barvu kůže nebo ploský nos.
Nedovedu si představit, že by se měřila nějak „barevnost“ kůže, snad nějakým speciálním přístrojem nebo barevným sklíčkem, aby se potom odlišili lidé, kteří si exkluzivní právo zaslouží nebo ne. V takovém případě si naopak dovedu představit, jak se budou lidé mazat různými krémy, aby dosáhli požadované barvy pleti a získali shodná práva s exkluzivní skupinou: Třeba nějakou speciální podporu nebo přednostní přístup k neplacenému vzdělání.
Snaha o rovné odměňování a rovný přístup k pracovním místům je sice legitimním projevem nespokojenosti s postavením ženy, avšak směrovaným na špatnou adresu.
U kvót pro zaměstnávání žen a mužů je zatím těžší pro muže stát se ženou (nebo opačně), aby byl snadnější přístup k nějakému právě volnému pracovnímu místu zafixovanému kvótou. Snaha feministek o rovné odměňování v zaměstnání a rovný přístup k pracovním místům je sice legitimním projevem nespokojenosti s postavením ženy, avšak směrovaným na špatnou adresu.
Pokud si naše společenství váží pouze peněz a jiné hodnoty opustilo, stává se matka outsiderem a přítěží, nikoliv podstatným a vysoce hodnoceným prvkem, jak to vnímala kontinuální společnost.
Proč by měli zaměstnavatelé řešit, zda nějaká žena má dítě, stará se o něj, a nemůže se tedy tolik věnovat zaměstnání, zatímco muž nebo bezdětná žena ano. To je věc celé společnosti a veřejného zájmu. Otázka zní: Měla by mít matka prvořadé postavení a výhody ve zcela jiné oblasti? Asi ano. To však není věc zaměstnavatelů.
Redukcí skutečného poslání ženy se stává feminismus jednou z agend nepřirozenosti
Pokud si naše společenství váží pouze peněz a jiné hodnoty opustilo, stává se matka outsiderem a přítěží, nikoliv podstatným a vysoce hodnoceným prvkem, jak to vnímala kontinuální společnost. Potom se nelze divit feministickým požadavkům, které ovšem podstatné problémy neřeší, odvádějí od nich pozornost, protože podporují spíše bezdětné kariérně orientované ženy. Touto redukcí skutečného poslání ženy se stává feminismus jednou z agend nepřirozenosti a postupného zániku naší civilizace.
Vpravdě diskriminovaní
Naproti tomu jsou zcela jistě diskriminované rodiny a vůbec lidé vychovávající děti. Oni přece zajišťují budoucnost národa, nemluvě o tom, že jejich děti budou živit v důchodu armádu bezdětných a zajišťovat celou funkci společnosti (třeba zdravotnictví).
Bez nich naše společnost zanikne, nebo bude pohlcena jinou. Přesto mají ti, kdo chtějí být skutečnými rodiči, jen vysokou pracovní a finanční zátěž a nevýhody. Vlastně se divím, že se daleko hlasitěji nehlásí o svá práva. Je to snad způsobeno tím, že stále ještě panuje přesvědčení, že rodinu založí každý, že každý se o to snaží, a svobodní lidé se snad jednou ožení nebo provdají a zplodí děti.
Co už dávno není pravda
To ale už dávno přece není pravda. 40% žen je bezdětných a předpokládá se, že jimi zůstanou. Průměrná fertilita je 1,2 dítěte na jednu ženu (možná se přechodně zvyšuje na 1,3), což samo o sobě dokládá, že děti a rodina nejsou na předním místě společenského hodnotového žebříčku. Opravdové problémy jsou tak odsouvány na vedlejší kolej, mluvit o nich je politicky nekorektní, zatímco ideologické „diskriminační“ nesmysly vytvářejí nepřirozené prostředí, které se vysvětluje dalšími nesmysly.
Podle tohoto zhoubného individualistického názoru jsou děti nějakou zábavou zbloudilých konzervativců, kteří ještě podlehli zaostalým instinktům, nedůstojným moderního člověka
Pokud by si rodič stěžoval, že jeho práce vykonávaná pro společnost je nezhodnocena, že je diskriminován proti bezdětným, kteří pro budoucnost národa nedělají tu nejpodstatnější a nejnutnější činnost, dostane se mu odpovědi: „Děti jsi mít nemusel, je to tvoje svobodné rozhodnutí“. Podle tohoto zhoubného individualistického názoru jsou vlastně děti jen nějakou zábavou zbloudilých konzervativců, kteří ještě podlehli zaostalým instinktům, nedůstojným moderního člověka, nebo snad opomněli vzít antikoncepci a nechtělo se jim jít na potrat.
Dítě je tedy na úrovni věci, kterou je možno si „pořídit“, asi jako vilu nebo zájezd na Havaj.
Společenská morální pravidla, od kterých se odvíjí nejen obecné přesvědčení, ale i zákony státu, definují individuální svobodu a rovnost jako měřítka všech hodnot. Na základě toho homosexuál práva získává, protože za svoji homosexualitu nemůže, proto musí být na základě pošetilého ideálu rovnosti „zrovnoprávněn“.
Když zdravý rodič nemá žádnou odchylku, a pokud „si udělá“ dítě, potom je to jeho svobodné rozhodnutí a nese si sám za něj odpovědnost, podobně jako kdyby se naboural v autě. Má přece možnost potratu. Ten jeho „znerovnoprávnění“ snadno napraví. Dítě je tedy na úrovni věci, kterou je možno si „pořídit“, asi jako vilu nebo zájezd na Havaj. V rámci tohoto myšlenkového rámce dítě už není nutností, absolutně nezastupitelným pokračováním života a existence společnosti, ale libůstkou.
Ideje svobody a rovnosti přestaly být nástroji dobrého a kontinuálního života, ale staly se účelem samy o sobě
Pomoc rodinám s dětmi není odměnou za jejich práci, kterou dělají pro společnost, ale je to jen charita, jakýsi altruizmus k lidem, kteří nějak zapomněli na správné chování v moderní společnosti a podlehli zaostalým instinktům, nebo se vrhli nerozvážně do obtížného podniku, na který zcela nestačí. Pokud to někdo chápe jinak, potom není „v obraze“.
Nerozumí společnosti založené na pokrokových idejích svobody a rovnosti – které ovšem už přestaly být nástroji dobrého a kontinuálního života, ale staly se účelem samy o sobě.
Tato skupina vynakládá vysoké soukromé úsilí z vlastních zdrojů na vytvoření hodnot, které si nakonec přivlastní celá společnost
Rodiny a lidé s dětmi jsou tedy diskriminováni současnou ideologií a od ní odvozenými pravidly života. V rámci této diskriminace vynakládá tato skupina vysoké soukromé úsilí z vlastních zdrojů na vytvoření hodnot, které si nakonec přivlastní celá společnost víceméně bez náhrady.
Bezperspektivní vzpoura
Vzpoura proti diskriminaci rodičovství se projevuje tím, že nerodí děti. To je ovšem kontraproduktivní řešení, když vzbouřenec raději zničí sám sebe, než aby bojoval proti nepříteli. Mnozí vzbouřenci se mylně domnívají, že „někdo“ pro to něco udělá.
Nepochopení, že odvěké přirozené zákony byly rozvráceny člověkem a jejich pravidla neplatí, má někdy tuhý kořínek.
Pravicový liberalizmus ve smyslu známého von Hayekova „spontánního řádu“ (všechno vyřeší trh, všechno se vyřeší samovolným vývojem) je v této otázce naprosto bezradný. Na jedné straně protagonisté pravicového liberalizmu prohlašují, že musí být svoboda jednotlivce, osobní zodpovědnost, otevřená společnost a individuální přístup. Když to přináší kromě nesporných příznivých hospodářských výsledků a svobodné kreativity také na druhé straně propad natality a celkovou degeneraci společnosti, stojí v údivu nad tím, že takto pojatý spontánní řád nejen nefunguje, ale dokonce spontánně vede společnost do záhuby. Nepochopení, že odvěké přirozené zákony byly rozvráceny člověkem a jejich pravidla neplatí, má někdy tuhý kořínek.
Když už se téměř podařilo odnaučit koně žrát, kůň chcípl
Stejně se však mýlí levicoví liberálové. Jako nositelé modernistického relativismu a protagonisté pošetilé rovnosti všeho se vším, vytvářejí agendy feminismu a rovnosti sexuálních orientací, případně rovnosti ras, která ve skutečnosti zakládá nezasloužená práva exkluzivních skupin.
Propad natality je vůbec nezajímá, dokonce rozklad rodiny vítají jako konečné vítězství nad poslední baštou nesvobody a mužské nadvlády. Můžeme je označit za hlavní apologety zhoubného trendu vymírání a snižování kvality populace. Václava Havla lze do značné míry považovat za šiřitele tohoto směru u nás. Připadají mi jako ve vtipu o cikánovi, který chtěl odnaučit koně zlozvyku žrát. Když se mu to už téměř podařilo, kůň chcípl.
Když uvážíme, že máme patrně nejvíce prostředků v historii a přesto nejméně dětí, je jasně vidět, že marxistický blud je naprosto „mimo mísu“
Socialisté se snaží v rámci svojí doktríny řešit věci státními zásahy a přerozdělováním. Žijí ve scestném přesvědčení, že dostatek materiálních prostředků k přerozdělování vše vyřeší. Jde o starý marxistický blud, že od materiálních prostředků je odvozen společenský vývoj.
Když uvážíme, že máme patrně nejvíce prostředků z celé historii lidstva a přesto nejméně dětí, je jasně vidět, že tato idea je naprosto „mimo mísu“. Socialisté „rodičovské vzbouřence“ pacifikují finančními odměnami. Tím ovšem vytvářejí naprosto deformované prostředí, ve kterém se děti rodí pro peníze, státní dávky a jiné druhy společenské korupce.
Návrat a domov
Jediným fungujícím řešením by mohl být pouze návrat k předchozímu stavu. K dobám, kdy rodiny existovaly s dostatečnou fertilitou. Je to nejnáročnější řešení. Je to onen návrat k rodině, k obci, k občanské společnosti, k národu a ke státu, který souhrnně nazývám návratem k domovu.
Vyjádřil jsem se o tom šířeji v knihách Návrat k domovu a Nadčasový humanismus. Velmi zkráceně: Jde o zcela zásadně jiný přístup, ve kterém není jednotlivec na předním místě, ale panuje rovnováha společenských a individuálních zájmů. Plnění společenských povinností je nepřímo odměňováno. Základem je přenesení sociální pomoci do rodiny a obce. Děti přestanou být sociální záležitostí, ale samozřejmostí, kterou ovšem společnost podporuje všemi svými idejemi a možnost
Tagy článku