Dušičky nemají keltské kořeny. Omyl však opakují i česká média

Oporu v Písmu má tento svátek na několika místech, nejvýmluvněji ve Starém zákoně. Druhá kniha makabejská, z níž se tento den čte jedno z prvních čtení, vypráví, jak Juda Makabejský po bitvě našel pod šaty padlých židovských bojovníků amulety jamnijských model, které Zákon zapovídal. Pomodlil se se svými muži, aby jim byl ten hřích zcela odpuštěn, vybral mezi vojáky na dva tisíce drachem stříbra a poslal je do Jeruzaléma, aby tam za padlé přinesli oběť za hřích. Pisatel jeho čin chválí jako šlechetný a zbožný a připojuje rozhodující zdůvodnění: kdyby Juda nedoufal, že padlí vstanou z mrtvých, bylo by zbytečné a pošetilé modlit se za ně. Je to nejstarší biblický doklad o tom, že se živí přimlouvají za spásu zemřelých, a zároveň svědectví, že modlitba za mrtvé vyrůstá z víry ve vzkříšení. Kniha Moudrosti k tomu dodává útěchu, že duše spravedlivých jsou v Boží ruce. Nový zákon modlitbu za zemřelé výslovně nepřikazuje, nabízí však místa, z nichž církev vyvodila nauku o očišťování po smrti. Apoštol Pavel píše, že ten, jehož dílo neobstojí, bude zachráněn, „ale jako skrze oheň“. Kristus mluví o hříchu, který nebude odpuštěn „ani v tomto věku, ani v budoucím“, a svatý Řehoř Veliký z toho usoudil, že jiné viny lze odpustit i na onom světě. Ve Druhém listu Timoteovi vyprošuje Pavel svému věrnému příteli Onesiforovi milosrdenství „v onen den“, a to slovy, která napovídají, že Onesiforus již není mezi živými. Zjevení Janovo připomíná, že do nebeského Jeruzaléma nevejde nic nečistého, a Soluňanům Pavel klade na srdce, aby se pro zesnulé nermoutili jako pro ty, kdo nemají naději. Z těchto kořenů vyrůstá závěr apoštolského Kréda: „věřím ve svatých obcování, hříchů odpuštění, vzkříšení těla a život věčný“. Společenství církve nekončí u hrobu. Jako se my obracíme k oslaveným v nebi, mohou zemřelí, kteří se dosud očišťují, spoléhat také na nás.

Modlitba za zemřelé je mnohem starší než samotný svátek a křesťané ji převzali od Židů. Nápisy v římských katakombách prosí o pokoj a občerstvení pro duše zesnulých. Tertulián na přelomu 2. a 3. století píše o obětech, které se za zemřelé přinášejí o výročí jejich smrti, a vdovu, jež se nemodlí za zesnulého muže, přirovnává k ženě, která se s ním rozvedla. Svatý Cyril Jeruzalémský kolem roku 350 učí, že duším, za něž se modlíme při svaté oběti, to přináší velký užitek. Svatý Jan Zlatoústý připomíná, že zemřelým nepomůžeme pláčem, ale modlitbou a almužnou. Nejdojemnější svědectví zanechal svatý Augustin ve Vyznáních: jeho matka Monika ho na smrtelném loži v Ostii prosila, ať její tělo pochovají kdekoli, jen ať na ni pamatují u Pánova oltáře. Křesťanský Východ dodnes slaví zádušní soboty před Velkým půstem a před Letnicemi a arménská církev vzpomíná na zemřelé v pondělí po Velikonocích. Na Západě se první zmínka o dni věnovaném všem zemřelým objevuje v řeholi připisované svatému Isidorovi Sevillskému († 636), která ho kladla na pondělí po Letnicích, tedy na den po tehdejší slavnosti Všech svatých. V Sasku se podle kronikáře Widukinda z Corvey modlili za zemřelé 1. října.

Rozhodující krok učinil roku 998 svatý Odilo, pátý opat burgundského benediktinského opatství v Cluny. Nařídil všem klášterům své kongregace, aby 1. listopadu po nešporách zvonily umíráček a modlily se oficium za zemřelé a aby nazítří všichni kněží sloužili mši za duše v očistci. Kdo o mši za zesnulého žádal, měl zároveň dát almužnu chudým, a tak Odilo spojil modlitbu za mrtvé se skutky milosrdenství. Volbou dne po Všech svatých vytvořil dvojici svátků, jež k sobě od té doby neodmyslitelně patří. Díky rozvětvené clunyjské síti se zvyk brzy rozšířil do Francie, Německa, Anglie a Španělska. Řím ho přijal až ve 13. století, podle jiných pramenů až ve 14. Ve 14. století začali dominikáni v Aragonii sloužit v tento den tři mše. Papež Benedikt XIV. roku 1748 toto právo potvrdil pro Španělsko, Portugalsko a Latinskou Ameriku a Benedikt XV. je konstitucí Incruentum altaris z 10. srpna 1915 rozšířil na celou církev. Stalo se tak uprostřed první světové války, kdy denně padaly tisíce mužů a v mnoha zničených kostelech se už nedalo sloužit. Jedna mše smí být sloužena na úmysl dárce, druhá za všechny věrné zemřelé a třetí na úmysl Svatého otce.

I kolem Dušiček panuje rozšířený omyl, který rády opakují i české sdělovací prostředky, totiž že svátek vychází z keltské tradice a že jím církev chtěla překrýt pohanské obřady spojené se Samhainem. Jak jsme připomněli včera, keltský původ listopadového data Všech svatých přesvědčivě vyvrátil historik Ronald Hutton. Dušičky jsou s tímto datem svázány prostě proto, že Odilo chtěl, aby modlitba za zesnulé následovala hned po radosti ze svatých. Kořeny modlitby za mrtvé nejsou keltské, ale židovské a raně křesťanské. Často se také tvrdí, že se Dušičky slaví od roku 835; tento letopočet však patří slavnosti Všech svatých. Existuje lidová představa, že duše v noci před svátkem zemřelých vystupují z očistce a vracejí se domů, odkud pochází zvyk nechávat svíci v okně a přikládat do kamen. To je však zbožná pověra, nikoli učení církve. Zemřelým neposlouží světlo v okně, ale modlitba.

Liturgicky má Vzpomínka na všechny věrné zemřelé zvláštní postavení. V tabulce liturgických dnů stojí na roveň slavnostem, a připadne-li na neděli, má přednost před nedělní liturgií. Liturgickou barvou je fialová, případně černá. Lekcionář nabízí bohatý výběr čtení, od makabejského příběhu přes Jóbovo vyznání „Vím, že můj vykupitel žije“ až po Kristova slova u Lazarova hrobu „Já jsem vzkříšení a život“. Od poledne 1. listopadu a po celý den 2. listopadu mohou věřící za obvyklých podmínek získat plnomocné odpustky přivlastnitelné duším v očistci návštěvou kostela spojenou s modlitbou Otčenáše a Vyznání víry. Možnost získat je návštěvou hřbitova, o níž jsme psali včera, trvá až do 8. listopadu.

Dušičky patří k nejživějším českým tradicím. I lidé, kteří do kostela nechodí, v těchto dnech uklízejí hroby svých blízkých, kladou na ně věnce a zapalují svíce. Už samo slovo, zdrobnělina „dušičky“ prozrazuje, s jakou láskou náš národ na své zemřelé myslel. Dříve se k tomuto dni peklo pečivo zvané dušičky, zkřížené tyčinky z chlebového těsta, a rozdávalo se žebrákům, pocestným a chudým u kostela. Byl to věrný ozvuk Odilova spojení modlitby s almužnou. K Dušičkám patří i pomníky padlým v tisících českých obcí, na nichž jsou vytesána jména mužů, kvůli nimž papež Benedikt XV. dovolil sloužit tři mše. A patří k nim i hroby, k nimž už nikdo nechodí. Právě na ty, za něž se nemodlí nikdo jiný, pamatuje církev tento den zvlášť.

Bože, Otče milosrdný, Ty jsi Pánem živých i mrtvých a nikoho, kdo v Tebe doufal, nezůstane zapomenut; shlédni na naše zesnulé, na naše rodiče a příbuzné, přátele a dobrodince, na padlé ve válkách i na ty, za něž se už nikdo nemodlí; očisti je od všeho, co je dosud dělí od Tvé tváře, dej jim odpočinutí věčné a světlo věčné ať jim svítí; a nám dej, abychom nezapomínali na ty, kdo nás předešli, a žili tak, abychom se s nimi jednou shledali v Tvém království. Prosíme o to skrze Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť On s Tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Amen.