Dnes si připomínáme památku svatého Mikuláše I., papeže, kterého dějiny nazývají Velikým. Tímto titulem byli poctěni jen nejvýznamnější nástupci svatého Petra. Narodil se v Římě ve vznešené rodině, jeho otec Theodor zastával úřad papežského defensora, a dostalo se mu vynikajícího vzdělání. Už v mládí vstoupil do služeb církve a vynikal zbožností, dobrotou, učeností i výmluvností. Papež Sergius II. ho vysvětil na podjáhna a Lev IV. na jáhna. Na Petrův stolec byl zvolen 24. dubna 858 a ještě téhož dne vysvěcen a uveden do úřadu v bazilice svatého Petra za přítomnosti císaře Ludvíka II. Nastoupil v době skutečně temné: říše Karla Velikého se rozpadla, křesťanské země ohrožovali nepřátelé ze severu i z východu, křesťanská mravnost byla v opovržení a mnozí biskupové žili světsky a nehodně svého úřadu.
Mikuláš se těmto poměrům postavil s neochvějnou pevností. Pokáral ravennského arcibiskupa Jana, který utiskoval své kněze i lid a padělal listiny, a přiměl ho k podřízení. Nejtěžší boj však sváděl o nerozlučitelnost manželství. Lotrinský král Lothar II. zapudil svou zákonnou manželku Theutbergu, aby se mohl oženit s milenkou Waldradou, a místní biskupové mu na synodách v Cáchách a v Metách přitakali. Papežští legáti se dokonce dali podplatit. Mikuláš však jejich rozhodnutí zrušil a sesadil arcibiskupy z Kolína a Trevíru, kteří králi přisluhovali. Když pak do Říma vtáhlo vojsko, aby papeže zastrašilo, strávil dva dny v bazilice svatého Petra bez jídla, ale neustoupil. Stejně pevně se postavil i na Východě. Když byl v Konstantinopoli protiprávně sesazen patriarcha Ignatios a na jeho místo dosazen Fotios, papež odmítl novou volbu uznat a Fotia roku 863 exkomunikoval.
Mikuláš přitom nebyl jen přísným soudcem, ale i dobrotivým otcem a pastýřem. Podporoval misie na severu Evropy a svatému Ansgarovi svěřil úřad papežského legáta pro Dány, Švédy a Slovany. Když se bulharský kníže Boris obrátil na Řím se sto šesti otázkami o víře a křesťanském životě, odpověděl mu podrobným listem, z něhož promlouvá upřímná snaha vést nově pokřtěný národ ke skutečně křesťanskému životu. S naší zemí ho spojuje i to, že pozval do Říma svaté Konstantina a Metoděje, zemřel však 13. listopadu 867 – dříve, než soluňští bratři do Věčného města dorazili. Přijal je pak jeho nástupce Hadrián II. V Římě obnovoval kostely, podporoval řeholní život a sám žil v duchu přísné askeze a hluboké zbožnosti. Římané si ho velmi vážili a hned po smrti ho uctívali jako světce. Pohřben byl podle svého přání v předsíni svatopetrské baziliky.
Příběh svatého Mikuláše Velikého vypovídá o tom, že pravda a Boží zákon nepodléhají vůli mocných a že dobrý pastýř nesmí mlčet. V době, kdy i biskupové ustupovali králům, on hájil důstojnost instituce manželství a práva slabých – zapuzené manželky, utiskovaných kněží i chudého lidu.
Svatého Mikuláše I. můžeme vzývat jako přímluvce za manželství a rodiny a za manželství v krizi, za ty, kdo jsou nuceni ustoupit mocným a mlčet, za papeže, biskupy a kněze, aby byli věrní svému poslání a nepodléhali světské moci, za utiskované a bezbranné.
Bože, Ty jsi svatého papeže Mikuláše vyzbrojil odvahou, aby v těžkých časech hájil Tvůj zákon proti svévoli mocných a chránil posvátnost manželství; dej, ať i my stojíme pevně v pravdě, ať se zastáváme slabých a opuštěných a ať zůstáváme věrni Kristově církvi. Prosíme o to skrze Tvého syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
