Svatý Martin z Tours se narodil kolem roku 316 v Savarii v římské Panonii, dnešním maďarském Szombathely, v pohanské rodině vojenského tribuna, a dětství prožil v italské Pavii. Už jako desetiletý se proti vůli rodičů přihlásil mezi katechumeny, otec ho však v patnácti letech přiměl vstoupit do armády. Jako mladý jezdec sloužil v galském Amiensu, kde se odehrála nejslavnější událost jeho života: jednoho mrazivého zimního dne potkal u městské brány polonahého žebráka, mečem rozťal svůj vojenský plášť a polovinu mu daroval. Následující noci se mu ve snu zjevil Kristus oděný onou polovinou pláště a řekl andělům, že ho tím pláštěm přikryl Martin, dosud pouhý katechumen. Martin brzy nato přijal křest.
Ani v armádě nežil jako voják, ale spíše jako mnich. Před tažením proti Alamanům odmítl přijmout vojenskou odměnu a požádal o propuštění, neboť chtěl být vojákem Kristovým. Odešel do Poitiers k svatému biskupu Hilariovi a s jeho souhlasem žil jako poustevník a hlásal evangelium venkovanům. Brzy se k němu přidali další, a tak vznikl klášter v Ligugé, nejstarší známý klášter západní Evropy. Roku 371 si ho lid z Tours vyžádal za biskupa. Podle legendy se před touto poctou skryl v husím chlívku, ale husy ho svým kejháním prozradily – odtud pochází tradice svatomartinské husy. I jako biskup žil prostě, v klášteře Marmoutier na protějším břehu Loiry, odkud vysílal misionáře na galský venkov. Když se pak v Trevíru jednalo o popravě bludařů, Martin se jich odvážně u císaře zastával, protože odmítal, aby se spory o víru řešily mečem.
Zemřel 8. listopadu 397 v Candes, kam se vydal urovnat spor mezi duchovními. Ač tehdy už nemocný, modlil se prý, že pokud ho jeho lid ještě potřebuje, nezříká se práce. Jeho tělo bylo po Loiře převezeno do Tours a pohřbeno 11. listopadu. Přestože byl pozdní podzim, podle legendy podél řeky rozkvetly v květiny. Proto se teplému listopadovému počasí dodnes říká „svatomartinské léto“. Martin byl prvním světcem západní církve, který nezemřel mučednickou smrtí, a jeho hrob v Tours se stal jedním z nejvýznamnějších poutních míst středověku. Franští králové střežili jeho plášť – francouzsky la cape – jako vzácnou relikvii a podle komnaty, v níž byl uchováván, dostaly jméno všechny kaple a kaplani. O jeho životě víme neobvykle mnoho díky jeho žáku Sulpiciu Severovi, který ho osobně znal a sepsal jeho biografii ještě za Martinova života.
Příběh svatého Martina připomíná, že skutečná velikost se nerodí z moci a slávy, ale z ochoty rozdělit se s tím, kdo je v nouzi, a že v každém chudém k nám přichází sám Kristus.
Je patronem Francie, vojáků, jezdců, kovářů, tkalců, koželuhů, krečších, hoteliérů, chudáků, žebráků, vězňů, pastýřů a vinařů i hostinských a kupodivu také abstinentů. V české lidové tradici říkáme, že Martin přijíždí na bílém koni – přináší první sníh.
Bože, Ty jsi svatého Martina naučil vidět v polonahém žebrákovi tvář Tvého Syna a rozdělit se i o to poslední, co měl; dej, ať i my po jeho příkladu dovedeme otevřít srdce těm, kdo trpí zimou, hladem či opuštěností, ať jako věrní vojáci Kristovi neutíkáme před službou, kterou nám svěřuješ, a ať se jednou i nás Tvůj Syn ujme se slovy, že jsme jej oděli. Prosíme o to skrze Tvého syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
