Na první pohled se může zdát zvláštní, že celá církev slaví výročí posvěcení jediné stavby, Lateránská bazilika však není kostel jako kterýkoli jiný. Právě zde stojí katedra, biskupský stolec papeže jako římského biskupa. Svatopetrská bazilika ve Vatikánu je sice slavnější, vlastní katedrálou Svatého otce však zůstává Laterán a každý nový papež se ujímá římského stolce právě zde. Zatím poslední papež Lev XIV. tak učinil 25. května 2025.
Jméno baziliky připomíná starořímský rod Lateránů, jemuž pozemek na pahorku Caelius kdysi patřil, než ho zkonfiskoval císař Nero. Po vydání milánského ediktu roku 313, který křesťanům přinesl svobodu vyznání, daroval císař Konstantin tento majetek římské církvi a vyrostla zde první velká křesťanská bazilika v Římě. Podle tradice ji 9. listopadu 324 posvětil papež Silvestr I. a zasvětil Kristu Spasiteli; historikové sice upozorňují, že přesné datum doloženo není, na podstatě svátku to však nic nemění. Po staletích katakomb a pronásledování dostali křesťané Věčného města chrám, v němž se mohli shromažďovat veřejně a beze strachu.
Historie baziliky byla dramatická. Byla vydrancována, roku 896 ji téměř zničilo zemětřesení a ve 14. století za avignonského zajetí papežů ji zachvátily dva ničivé požáry. Pokaždé však byla obnovena a k původnímu zasvěcení přibyli svatý Jan Křtitel a svatý Jan Evangelista. Od 4. do 14. století sídlili papežové v přilehlém Lateránském paláci a v bazilice zasedalo pět všeobecných koncilů. Váže se k ní i krásná legenda: papeži Inocencovi III. se prý zdálo, že se bazilika naklání a hrozí zřícením, a jakýsi chudý muž ji podpírá vlastními rameny. Když pak před ním stanul prostý bratr z Assisi se žádostí o schválení své řehole, papež v něm poznal muže ze svého snu – svatého Františka.
Svátek Posvěcení Lateránské baziliky vypovídá o tom, že církev není abstraktní myšlenka, ale viditelné společenství s pevným základem, které přečkalo zemětřesení, požáry, drancování i vyhnanství. Zároveň nám připomíná slova apoštola Pavla: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Boží Duch ve vás přebývá?“ Kamenné chrámy plní své poslání jen tehdy, jsou-li také svatyněmi duší, které do nich vstupují. Kdo slaví posvěcení mateřského chrámu, vyznává zároveň svou jednotu s Petrovým stolcem a s církví všech dob.
Bože, Ty jsi dal svému lidu v Římě chrám, který přes všechny zkoušky staletí tu stojí jako matka a hlava všech kostelů; dej, ať i my, živé kameny Tvé církve, zůstáváme pevně spojeni s Petrovým stolcem, ať jsou naše srdce čistým příbytkem Tvého Ducha a ať Ti v každém chrámu vzdáváme důstojnou chválu, dokud nevstoupíme do nebeského Jeruzaléma. Prosíme o to skrze Tvého syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
