O Linhartově životě víme jen to, co vypráví jeho životopis sepsaný v 11. století, tedy asi pět set let po jeho smrti. Podle něho pocházel z urozeného franského rodu a žil na dvoře krále Chlodvíka I. Na víru ho obrátil svatý Remigius, biskup remešský, a podle tradice byl pokřtěn spolu s králem o Vánocích 496 a kmotrem mu prý byl Chlodvík. Už tehdy se Linhart vyznačoval soucitem s vězni a zajatci a vyprosil si od krále výsadu, že smí propustit každého vězně, kterého navštíví a uzná za hodna milosti. Biskupský úřad, který mu Chlodvík nabízel, odmítl a odešel do kláštera v Micy u Orléansu, který vedl svatý Maximin. Toužil však po hlubší samotě, a tak se odebral do lesů v Limousinu nedaleko Limoges, kde si postavil celu a živil se zeleninou a lesními plody.
K jeho poustevně se váže příběh, který z něho učinil patrona rodiček. Do nedalekého lesa si jednou vyjel na lov král se svou královnou, která byla v pokročilém stupni těhotenství. Během lovu královna začala rodit. Porod prý neprobíhal dobře, a když už se zdálo, že matka i dítě zemřou, přivolali poustevníka. Na jeho modlitbu královna šťastně porodila syna. Vděčný král mu daroval tolik půdy, kolik dokáže za jednu noc objet na svém oslíkovi. Linhart na darovaném pozemku postavil oratoř zasvěcenou Panně Marii. K němu se brzy přidali učedníci, a dokonce i jejich příbuzní ze severu. Z této komunity pak vyrostlo opatství Noblac, kolem něhož vzniklo městečko, dnes nesoucí světcovo jméno: Saint-Léonard-de-Noblat, asi dvacet kilometrů od Limoges. Legenda praví, že i vězni, kteří Linharta ve svých celách vzývali, najednou viděli, jak z nich padají okovy. Mnozí pak přicházeli do Noblacu a přinášeli mu své řetězy jako dík. Podle tradice Linhart zemřel 6. listopadu 559.
Po jeho smrti následovalo téměř pět století zapomnění. Obrat přišel s první křížovou výpravou. Normanský kníže Bohemund z Antiochie, jeden z jejích vůdců, upadl roku 1100 do zajetí turkických Danišmendovců a své vysvobození roku 1103 připisoval Linhartově přímluvě. Při své cestě po Francii navštívil Noblac a přinesl světci votivní dar. Jeho příkladu následovali i mnozí další a z jejich darů vyrostl románský kolegiátní kostel se slavnou, dvaapadesát metrů vysokou zvonicí. Noblac se současně stal zastávkou na poutní cestě do Santiaga de Compostela, takže dnes je součástí světového dědictví UNESCO. Linhartova úcta se pak rozšířila po celé západní Evropě: jen v Anglii mu bylo zasvěceno sto sedmdesát sedm kostelů.
Zvláštní podobu získala jeho úcta v Bavorsku a Rakousku, kde se stal patronem venkova, koní a dobytka. Podle jednoho výkladu se tak stalo proto, že řetězy, které drží na obrazech, venkované chápali jako řetězy, jimiž se uvazuje dobytek. Kolem 6. listopadu se tam dodnes konají Leonhardiritte a Leonhardifahrten, slavnostní jízdy, při nichž se koně a povozy zdobí a obcházejí kostel k požehnání. Nejznámější z nich, která se koná od roku 1855 v Bad Tölzu, s desítkami vyzdobených spřežení a stovkami koní, byla zapsána do seznamu nehmotného kulturního dědictví. Nejstarší jízda, doložená od roku 1459, se konala v Inchenhofenu, kde bylo od 14. do 18. století zaznamenáno na čtyři tisíce vyslyšených proseb. Ve zdejších kostelech se jako dík obětovaly železné figurky krav, koní a podkov.
Na pravou míru je třeba uvést, že Linhartův příběh má historicky vratké základy. Až do 11. století o něm nemáme žádnou zmínku v literatuře, liturgii ani v zasvěcení kostelů a jeho životopis má spíše povahu vzdělávacího vyprávění než historické zprávy. To však nic neubírá na síle víry, která po staletí utěšovala vězně, ženy před porodem i venkovany, jejichž živobytí záviselo na zdraví dobytka.
Svatý Linhart je patronem sedláků, čeledínů, zámečníků, kovářů, nosičů břemen, bednářů, obchodníků s ovocem, horníků, vězňů a válečných zajatců, ochránce rodiček a přímluvce za šťastný porod, koní a dobytka a je vzýván i proti krádežím. Jeho atributem je opatská berla a řetěz nebo okovy. V Čechách mu bylo zasvěceno přes dvacet kostelů, několik kaplí a soch, často románského původu, například v Nové Vsi u Tachova nebo v Údrči. Nejznámější z nich stojí na Moravě. Románský kostel svatého Linharta v Mušově vznikl ve dvacátých až třicátých letech 13. století a roku 1570 bylo Mušovu uděleno právo výročního trhu právě na Linhartův svátek. Když vznikaly novomlýnské nádrže, byla obec zrušena a roku 1987 zatopena. Zůstal z ní jen kostel, který dnes osamoceně stojí na ostrůvku uprostřed Věstonické nádrže pod Pálavou. Je jediným ostrovním kostelem v republice, je však nepřístupný a chátrá. Podle starousedlíků ho prý před zbouráním uchránil sám svatý Linhart. Jako by i dnes, uprostřed vod, připomínal, že se k němu lidé utíkali v každé nouzi.
Bože, Otče milosrdný, Tys dal svatému Linhartovi srdce otevřené i těm nejubožejším, vězňům, trpícím a všem, kdo jsou v nouzi, a lásku k samotě, v níž hledal Tvou tvář; dej i nám pamatovat na ty, kdo jsou spoutáni okovy viny, nemoci či nespravedlnosti, a osvoboď nás od všeho, co nás odděluje od Tebe, abychom Ti mohli sloužit svobodně jako Tvé děti. Prosíme o to skrze Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť On s Tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen.
