Svatý Martin de Porres se narodil 9. prosince 1579 v Limě, hlavním městě španělského místokrálovství Peru. Byl nemanželským synem španělského šlechtice Juana de Porres, rytíře jednoho z velkých španělských rytířských řádů, a Any Velázquezové, propuštěné otrokyně afrického původu z Panamy. Pokřtili ho v kostele svatého Šebestiána, u téže křtitelnice, u níž byla o několik let později pokřtěna svatá Růžena z Limy, a biřmoval ho limský arcibiskup svatý Turibius z Mongroveja. Po matce zdědil tmavou pleť, a otec, který v tom viděl pro svůj stav ponížení, opustil rodinu krátce poté, co se roku 1581 narodila Martinova sestra Juana. Matka živila děti praním prádla. Když bylo Martinovi osm let, otec se přece jen rozhodl postarat o jeho vzdělání a vzal obě děti s sebou do Guayaquilu v dnešním Ekvádoru. Po návratu do Limy chodil Martin dva roky do školy a poté se vyučil u ranhojiče a lazebníka Marcela de Rivery. Naučil se stříhat vlasy, pouštět žilou, ošetřovat rány a připravovat léky z bylin. V té době už trávil dlouhé hodiny v noci na modlitbách.
Roku 1594, v patnácti letech, zaklepal na bránu dominikánského kláštera Panny Marie Růžencové v Limě. Tehdejší zákony nedovolovaly lidem afrického či indiánského původu skládat řeholní sliby, a tak byl přijat jako takzvaný donado, laický pomocník, který za střechu nad hlavou a jídlo vykonával nejnižší práce. Zametal chodby, pomáhal v kuchyni a staral se o úklid. Koště se tak spolu s křížem stalo jeho celoživotním průvodcem a vysloužilo mu přezdívku Fray Escoba, bratr Koště. Převor Juan de Lorenzana se rozhodl zákon ignorovat a nabídl Martinovi, aby se stal řádným bratrem. Martin se zdráhal, protože se pokládal za nehodného, ale z poslušnosti nakonec přijal. Řeholní sliby složil 2. června 1603 jako řádový bratr, knězem se nikdy nestal. Ne všichni z asi tří set obyvatel kláštera s jeho přijetím souhlasili. Jeden novic ho nazval mulatským psem, jiní se mu vysmívali pro nemanželský původ. Martin odpovídal úsměvem a sám o sobě mluvil jako o ubohém otrokovi.
Jako lazebník, ošetřovatel a almužník kláštera se brzy stal oporou celé Limy. Nemocné sbíral přímo na ulici. Jednou uložil do vlastní postele žebráka pokrytého vředy, a když mu to spolubratr vyčetl, odpověděl, že soucit má přednost před čistotou. Za epidemie mu provinciál zakázal přivádět nakažené do kláštera. Martin v tom přesto pokračoval, a když byl pokárán, omluvil se, že nevěděl, že příkaz poslušnosti má přednost před příkazem lásky. Převor mu pak dal volnost jednat podle svého srdce. Na statku své sestry Juany zřídil útulek pro nemocné a chudé, v Limě založil domov pro sirotky a opuštěné děti a navštěvoval otroky na haciendě Limatambo. Když se klášter jednou ocitl v dluzích a převor se chystal prodat cenné předměty, Martin mu navrhl, ať místo nich prodá do otroctví jeho, protože je jen ubohý mulat a majetek řádu. Převor to samozřejmě odmítl. Martin byl přítelem svaté Růženy z Limy i svého spolubratra svatého Jana Macíase. Radili se s ním chudí i bohatí, šlechtici i preláti.
S Martinem je spojeno mnoho vyprávění. Nejoblíbenější se týkají zvířat: když myši v klášteře okusovaly prádlo a bratři chtěli klást pasti, Martin se s nimi prý dohodl, odvedl je do zahrady a slíbil, že je bude každý den krmit. Proto bývá zobrazován s koštětem a se psem, kočkou a myší, které spolu v míru jedí z jedné misky. Svědkové v kanonizačním procesu vypovídali o zázračných uzdraveních, o vznášení při modlitbě i o bilokaci. Kupec z Limy, který těžce onemocněl v Mexiku, prý zvolal, kéž by tu byl bratr Martin, a vzápětí ho spatřil vstoupit do pokoje, ačkoli Martin Limu nikdy neopustil. Představení mu nakonec zakázali konat cokoli mimořádného bez jejich svolení.
Na počátku roku 1639 Martin onemocněl. Umíral 3. listopadu 1639 a požádal spolubratry, aby zpívali Krédo, a tak zemřel za jejich zpěvu. U jeho lůžka poklekl i místokrál, hrabě z Chinchónu, a prosil o požehnání. Na pohřeb přišli arcibiskup i představitelé města a šlechtici se přeli o čest nést jeho rakev. Klement XIII. vyhlásil roku 1763 dekret o jeho hrdinských ctnostech a Řehoř XVI. ho 29. října 1837 blahořečil. Ke svatořečení došlo až po dvou zázracích ve 20. století: roku 1948 se v Paraguayi náhle uzdravila osmdesátidevítiletá Dorotea Caballero Escalante, umírající na neprůchodnost střev, a roku 1956 se na Tenerife uzdravil chlapec Antonio Cabrera Pérez-Camacho, jemuž po úrazu hrozila amputace nohy. Papež Jan XXIII. svatořečil Martina 6. května 1962 a v homilii vyzdvihl jeho hlubokou pokoru: omlouval chyby druhých, odpouštěl i ta nejhorší příkoří a sám sebe považoval za horšího než ostatní. Jeho ostatky spočívají v limské bazilice svatého Dominika vedle ostatků svaté Růženy.
Na pravou míru je třeba uvést dvě věci, které se často opakují. Martin bývá označován za prvního černého světce, ale není tomu tak. Už roku 1807 svatořečil Pius VII. Benedikta Černého (zvaného též Mouřenín), sicilského františkána, syna afrických otroků, a světci afrického původu se uctívali už od starověku. Martin je prvním svatým černé pleti z obou Amerik. Na obrazech bývá také vydáván za kněze, ačkoli jím nebyl; bratra od kněží v dominikánském hábitu odlišuje černý škapulíř a kápě.
Svatý Martin de Porres je patronem lidí smíšeného původu, lazebníků, holičů, zdravotníků a právníků a také ochránců zvířat. Bývá vzýván za nemocné a v beznadějných případech. Jeho atributy jsou koště, kříž, růženec a pes, kočka a myš u jedné misky. V liturgickém kalendáři má nezávaznou památku. V českých zemích se jeho úcta nemohla příliš rozvinout: svatořečen byl roku 1962, kdy byla církev v Československu tvrdě pronásledována, a o novém světci z dalekého Peru se u nás mohlo psát jen sporadicky. Jeho poselství je však srozumitelné všude, kde někdo dělá obyčejnou a nenápadnou práci s láskou.
Bože, Otče milosrdný, Tys vedl svatého Martina de Porres cestou pokory a služby k nebeské slávě a dal jsi mu srdce, které nepohrdlo nikým, ani posledním žebrákem, ani nejmenším tvorem; dej i nám nepohrdat obyčejnou prací, snášet příkoří bez hořkosti a sloužit bližním tam, kam nás postavíš, abychom se s ním jednou radovali v Tvém království. Prosíme o to skrze Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť On s Tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Amen.
