Svatý Karel Boromejský se narodil 2. října 1538 na hradě Arona na břehu jezera Lago Maggiore jako druhý syn hraběte Gilberta Borromea a Markéty Medicejské, sestry pozdějšího papeže Pia IV. Rod Borromeů patřil k nejmocnějším v Lombardii a jeho heslem bylo jediné slovo: Humilitas, pokora. Karel je později naplnil víc než kdokoli z jeho předků. Matku ztratil v devíti letech. Jako druhorozený syn byl předurčen k církevní dráze a asi ve dvanácti letech přijal tonzuru. Jeho strýc mu tehdy přenechal bohaté opatství svatých Gratiniána a Felina v Aroně, které rod dlouho držel. Chlapec však výnosy z něj věnoval chudým. Vystudoval právo v Pavii a roku 1559 tam získal doktorát z práva občanského i církevního. Mezitím mu roku 1558 zemřel otec a mladý Karel převzal správu rodového jmění.
O Vánocích roku 1559 byl jeho strýc zvolen papežem a přijal jméno Pius IV. Povolal synovce do Říma a v lednu 1560 ho jmenoval kardinálem, přestože Karel ještě ani nebyl knězem. Krátce nato mu svěřil správu milánské arcidiecéze a postavení, které odpovídalo dnešnímu státnímu sekretáři. Papež prý o něm říkal, že je jeho pravým okem. Byl to typický příklad nepotismu, proti němuž se tehdy reformátoři bouřili, Karel však svého postavení nezneužil. Žil střídmě, přiměl římskou kurii nosit černý oděv a v Pavii založil kolej pro chudé studenty, dodnes známou jako Collegio Borromeo. Především se zasloužil o to, aby byl roku 1562 po desetileté přestávce znovu svolán Tridentský koncil. Koncil se několikrát ocitl na pokraji rozpadu a jeho úspěšné dovršení v letech 1562–1563 bylo do značné míry dílem Karlovy energie a diplomacie. Po koncilu se ujal přípravy Římského katechismu, vydaného roku 1566, a podílel se i na obnově misálu a breviáře.
Roku 1562 zemřel Karlův starší bratr Federico a rodina očekávala, že se Karel jako nová hlava rodu vzdá církevní dráhy a ožení se, vždyť mu to naznačoval i sám papež. Karel však v bratrově smrti viděl připomínku marnosti lidských plánů. Roku 1563 se dal tajně vysvětit na kněze a na konci téhož roku přijal biskupské svěcení. Do Milána se však dlouho nedostal, protože ho papež nechtěl pustit z Říma. Teprve po smrti Pia IV. dovolil jeho nástupce, svatý Pius V., aby se Karel roku 1566 usadil ve své diecézi. Stal se tak prvním milánským arcibiskupem po osmdesáti letech, který ve svém sídle skutečně žil.
V Miláně začal s reformou sám od sebe. Velkou část svých příjmů rozdal chudým, žil prostě a postil se. Poté s neúnavnou důsledností uváděl do života tridentské dekrety. Svolával provinční koncily a diecézní synody, osobně navštívil i ty nejzapadlejší farnosti své rozlehlé diecéze až po švýcarská údolí, zakládal semináře pro výchovu kněží a pro děti zřídil Bratrstvo křesťanské nauky, z něhož vyrostly nedělní školy. Roku 1578 založil sdružení světských kněží, oblátů svatého Ambrože, kteří dnes nesou jeho jméno. Z milánské katedrály dal odstranit okázalé náhrobky a ozdoby, neušetřil ani pomníky vlastních příbuzných. Jeho reformy narážely na tvrdý odpor. Vedly ke sporům se španělskými místodržiteli, kteří tehdy Milánu vládli, a ve zkaženém řádu humiliátů vyvolaly přímo nenávist. 26. října 1569 se jeden z humiliátů v přestrojení vmísil mezi arcibiskupovu domácnost při večerní modlitbě a vystřelil na Karla z arkebuzy. Kulka však neprostřelila ani jeho oděv a Karel v modlitbě pokračoval. Řád humiliátů byl roku 1571 zrušen.
Nejvíc ukázal svou velikost v dobách neštěstí. Když roku 1570 postihl Lombardii hlad, živil Karel na vlastní náklady po tři měsíce na tři tisíce lidí denně. Roku 1576 zasáhl Milán mor, který se dodnes nazývá morem svatého Karla. Místodržitel i šlechta z města uprchli, arcibiskup zůstal. Sepsal závěť, chodil do nemocnic mezi nejtěžší případy, prodal nábytek i čalouny, aby měl prostředky pro nemocné, organizoval péči o nakažené a vodil kající průvody, v nichž kráčel bos s provazem kolem krku a s ostatkem Svatého hřebu v rukou. Lidé na to nikdy nezapomněli.
Vyčerpán prací a přísným způsobem života onemocněl na podzim 1584 horečkou a 3. listopadu 1584 v Miláně zemřel. Bylo mu pouhých šestačtyřicet let. Úcta k němu se v Miláně ujala okamžitě. Klement VIII. ho roku 1602 blahořečil a Pavel V. ho už 1. listopadu 1610, šestadvacet let po smrti, svatořečil. Jeho tělo spočívá v kryptě milánského dómu, jeho srdce v římském kostele San Carlo al Corso. Nad Aronou se od roku 1698 tyčí jeho obří měděná socha, lidově nazývaná San Carlone, která byla po dvě staletí největší sochou světa.
Svatý Karel Boromejský je spolu se svatým Ambrožem patronem Milána, dále patronem biskupů, seminaristů, katechetů a duchovních správců a bývá vzýván proti moru a nakažlivým nemocem. V českých zemích jeho úcta podle historiků umění nikdy příliš nezdomácněla, přesto tu zanechala výrazné stopy. Jsou jimi především Milosrdné sestry svatého Karla Boromejského, lidově boromejky. Kongregaci nezaložil sám Karel, jak se někdy myslí, ale vznikla roku 1652 ve francouzském Nancy a jeho jméno nese od roku 1711. Do Prahy přišly sestry roku 1837, roku 1854 založily nemocnici pod Petřínem s kostelem svatého Karla Boromejského. V Čechách jich působilo na dvanáct set. Komunisté nemocnici zestátnili, sestry z ní vyhnali a kostel roku 1962 odsvětili. Boromejky se k lůžkům nemocných vrátily až v létě 1990 a obnovený kostel požehnal roku 1993 kardinál Miloslav Vlk. Svatému Karlovi byl zasvěcen také barokní kostel v pražské Resslově ulici, který roku 1933 převzala pravoslavná církev a dnes jej známe jako katedrálu svatých Cyrila a Metoděje, kde se roku 1942 bránili parašutisté po atentátu na Heydricha. Ve Vídni je mu zasvěcen slavný Karlskirche, který dal postavit císař Karel VI. z vděčnosti za odvrácení moru roku 1713. O kostel po staletí pečuje český řád křižovníků s červenou hvězdou. Jeho jméno nesl i pražský arcibiskup kardinál Karel Boromejský Kašpar.
Bože, Otče všemohoucí, Tys dal svatému Karlu Boromejskému pokoru uprostřed moci a bohatství, odvahu reformovat Tvou církev, sílu být přísný sám k sobě a lásku, která se nezalekla ani moru; dej i nám, abychom nehledali vlastní prospěch a ve zkouškách zůstali věrně tam, kde nás potřebují. Prosíme o to skrze Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť On s Tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen.
