Vznik Československa bývá často líčen jako příběh tří mužů: Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. Jejich zásluhy nelze popírat. Zvláště Masaryk a Beneš sehráli významnou úlohu při získávání zahraniční podpory pro československou samostatnost.
Bylo by však historickou nespravedlností, kdybychom kvůli tomu zastínili domácí odboj, české politiky, kteří riskovali život, i muže, jenž stál v čele domácí politické reprezentace a stal se prvním předsedou československé vlády. Tím mužem byl Karel Kramář.
Právě jeho příběh nám připomíná, že republika nevznikla pouze díky diplomatickým jednáním v Paříži, projevům v zahraničí a podpoře vítězných mocností. Vznikla také díky politické odvaze doma, díky organizované práci odbojářů a díky lidem, kteří za myšlenku samostatného státu zaplatili vězením, odsouzením k smrti nebo celoživotními následky.
A připomíná nám ještě jednu důležitou věc: mezi českými představami o budoucnosti vlasti existovaly zásadní rozdíly. Nebyla to jen otázka, zda chceme samostatnost. Šlo také o to, jaký stát má vzniknout, na jakých hodnotách má stát a komu bude jeho budoucnost skutečně patřit.
Když v létě roku 1914 vypukla první světová válka, nikdo nemohl s jistotou vědět, jak skončí. Rakousko-Uhersko bylo stále velmocí, jeho armáda bojovala na několika frontách a české země zůstávaly součástí habsburské monarchie. Myšlenka samostatného státu však nezanikla. Naopak, v podmínkách válečné krize se začala proměňovat v konkrétní politický program.
Domácí odboj
Zásadní úlohu sehrála tajná odbojová organizace Mafie. Její členové udržovali spojení mezi domácími odpůrci monarchie a zahraničním odbojem, shromažďovali informace, organizovali konspirační činnost a pomáhali vytvářet podmínky pro budoucí samostatnost. Mezi významné osobnosti domácího odboje patřili Karel Kramář, Alois Rašín, Přemysl Šámal a další politici.
Domácí odboj nebyl pouhým pomocným sborem zahraniční emigrace. Měl vlastní politickou odpovědnost, vlastní kontakty a vlastní představy o budoucím uspořádání státu. Jeho význam spočíval mimo jiné v tom, že myšlenka samostatnosti nezůstala jen programem několika mužů v zahraničí. Udržovala se také mezi lidmi, kteří žili pod dohledem rakouských úřadů a museli počítat s tvrdými tresty.
Karel Kramář patřil k nejvýznamnějším představitelům této domácí politické práce. Byl zkušeným poslancem, vůdcem mladočeského politického prostředí a dlouholetým zastáncem českých národních zájmů. Jeho politické smýšlení vyrůstalo z přesvědčení, že český národ má právo na vlastní státní existenci a že jeho budoucnost nelze svěřit pouhým slibům cizích mocností.
NENECHTE SI UJÍT: SVATOŠ VÍ, JAK TO JE!
Rozhovor Petra Hájka s Michalem Svatošem sledujte již dnes, ve středu 28. října od 18:00 hodin! Při výročí obnovené samostatnosti českého státu jsme v podobné situaci jako před vypuknutím První světové války, která ji paradoxně umožnila.
Západní Evropa se opět pokouší zvednout eskalaci s Ruskem nad únosnou mez. Nakolik je v této situaci reálná schůzka tří velmocí USA, Ruska a Číny, ze které mají evropští válečníci panický strach? Sejde se Velká trojka v polovině listopadu v Číně? A co se stane po sérii voleb, které mohou vše proměnit? Co si o tom myslí významný analytik?
Budeme vědět již dnes v 18:00 hodin - nebo kdykoliv poté!
V roce 1915 byl Kramář zatčen a souzen za velezradu. Spolu s dalšími českými politiky byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl později změněn na dlouholeté vězení. Teprve v roce 1917 ho amnestie císaře Karla I. přivedla zpět do veřejného života.
Představme si, co tento osud znamenal. Zatímco se v zahraničí vedla diplomatická jednání a formulovaly programy budoucího státu, domácí odpůrci monarchie byli vystaveni represím a nejistotě. Kramář nebyl člověkem, který by svou politickou kariéru budoval v bezpečí zahraničního exilu. Za svůj postoj zaplatil osobní svobodou a čelil možnosti popravy.
Tím samozřejmě nechci zmenšovat význam zahraničního odboje. Chci pouze připomenout, že československá samostatnost měla dvě vzájemně se doplňující opory: zahraniční diplomatický a vojenský zápas a domácí politický odpor proti monarchii. Jedna bez druhé by měla mnohem obtížnější cestu k úspěchu.
Právě domácí odboj nám připomíná, že stát není jen výsledkem rozhodnutí zahraničních konferencí. Je také výsledkem odvahy lidí, kteří jsou ochotni přijmout odpovědnost za vlastní národ.
Kramář vs Masaryk
Karel Kramář a Tomáš Garrigue Masaryk nebyli dvěma představiteli jedné totožné politické myšlenky. Oba usilovali o zásadní změnu poměrů, jejich politické kořeny, hodnotové důrazy i představy o budoucnosti se zásadně lišily. Zatímco Masaryk by napojen na mezinárodní zednářské hnutí, Kramář věřil v nacionalismus a v sílu vlastního národa, který by si měl vládnout bez ohledu na podřízenost nadnárodním strukturám, kterým Masaryk s Benešem oddaně sloužili.
Masaryk se postupně stal pomocí řady intrik, organizovaných hlavně Benešem, hlavní mezinárodní autoritou československého odbojového hnutí. Dokázal oslovovat západní politické zednářské elity ke kterým měl ideově blízko, vysvětlovat české a slovenské požadavky a prosazovat představu nového státu v době, kdy výsledek války ještě nebyl jistý.
Beneš, který byl členem zednářských lóží mimo jiné byl přímo napojen na největší lóži na evropském kontinentě – francouzský Grand Orient, se stal významným organizátorem zahraničního odboje a diplomacie, neboť myšlenka vzniku Československa byla nadnárodním zednářským strukturám jejichž hlavním nepřítelem bylo vždy Rusko, stejně jako dnes, blízká.
Kramář představoval jiný typ politika. Byl spjat s domácím politickým prostředím, s tradicí českého národního hnutí a s představou silného, suverénního státu, který nebude pouze přejímat politické direktivy nadnárodních struktur a vykonávat slepě jejich vůli.
Panslovanství vs. Západ
Jeho dřívější představa budoucího uspořádání střední Evropy a slovanské spolupráce se od Masarykovy orientace na západní demokracie podstatně lišila. Kramář dlouho uvažoval o monarchistické podobě nového státu a o širším slovanském uspořádání, včetně úzké spolupráce s carským Ruskem, zatímco vývoj nakonec vedl k republice pevněji orientované na západní mocnosti. Kramář republikánskou formu státu nakonec přijal a postavil se do čela jeho první vlády.
TŘI V TOM: MED, HOUBY - A ŽIVÁ VODA!
Před kamerami Protiproudu předvedla česko-slovenská dvojice Daniel Fiala a MUDr. Bronislav Čiko objev "živé vody" - a dále tak rozšířili možnosti sebeobrany nepodvolených.
Jak funguje? Co je její podstatou? Stojí za to se na to podívat! K objednávkám medu v nadcházejícím podzimu proto doporučujeme přidat i tuto podivuhodnou tekutinu - již patentovanou - a pomoci tak sobě i Protiproudu.
V červenci 1918 se Karel Kramář postavil do čela Národního výboru, klíčového orgánu domácí české politické reprezentace. V říjnu se pak přiblížil okamžik, kdy se rozpad monarchie stal skutečnou možností.
Dne 28. října 1918 vyhlásili představitelé Národního výboru v Praze samostatný československý stát. Mezi takzvanými muži 28. října byli Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár.
Převzít úřady a zajistit pořádek
Tito muži převzali odpovědnost v okamžiku, kdy se dosavadní státní moc hroutila a nikdo nemohl s jistotou zaručit, že se Rakousko-Uhersko rozpadne pokojně nebo že nová republika bude okamžitě uznána všemi, kdo ji měli respektovat.
Pražské události byly vyvrcholením dlouhodobé politické práce, ale také rychlým a do značné míry spontánním převratem. Bylo třeba převzít úřady, zajistit pořádek, zabránit chaosu a zajistit, aby se samostatnost nestala jen krátkým okamžikem nadšení.
Kramář v té době nebyl v Praze. Účastnil se ženevských jednání, kde se setkávali představitelé domácího a zahraničního odboje. Tato jednání pomáhala vyjasnit vztahy mezi nově vznikající domácí politickou mocí a československou reprezentací v zahraničí. Dne 14. listopadu 1918 byl Kramář zvolen prvním předsedou československé vlády.
Jeho politická role byla tedy nezpochybnitelná. Byl předsedou Národního výboru, představitelem domácího odboje a prvním ministerským předsedou nového státu. Přesto se v pozdějším veřejném obrazu vzniku republiky často neoprávněně ocital ve stínu Masaryka a Beneše.
Zápas s Němci
Samostatnost nebyla 28. října 1918 pro Československo automaticky zajištěna. Rozpad monarchie otevřel otázku, kdo bude ovládat její území a kudy povedou hranice nových států. Zvláště složitá byla situace v českém pohraničí, kde žily početné německy mluvící komunity. Podle sčítání z roku 1910 žilo v českých zemích přibližně 3,25 milionu Němců. Mnozí z jejich politických představitelů odmítali začlenění pohraničních oblastí do nového Československa a požadovali jejich připojení k Německému Rakousku.
Na přelomu října a listopadu 1918 byly vyhlášeny německé provincie, které usilovaly o odtržení od českých zemí. Jejich představitelé argumentovali národnostním principem a sebeurčením. Československá reprezentace naproti tomu hájila historické hranice zemí Koruny české, hospodářskou soudržnost zemí i potřebu životaschopného státu.
Vznikl tak zásadní rozpor. Kdo má rozhodnout o příslušnosti území, kde žijí vedle sebe různé národy? Má být rozhodující jazyková většina v jednotlivých oblastech, nebo historická státní příslušnost zemí, jejichž součástí tyto oblasti po staletí byly?
JASNÁ VOLBA PRO NEPODVOLENÉ: ZDE!
Jak se bránit nejen následkům nebezpečných vakcín a mnoha chemických farmak označovaných za léky za využití čistě přírodních metod bez použití chemie? Jak připravit organismus na na zátěž v podzimních a zimních měsících a přicházejících krizích?
Jak na to? Jestli jste neviděli, určitě si pusťte. Jiří Černota totiž dorazil ze své kouzelné ostravské "chýše", takže o všech podstatných aktuálních možnostech sebeobrany nepodvolených jsme na Protiproud TV hovořili v pátek. "Pan Bewit" byl velkolepý -jako vždy!
Vytvořte si bezplatný účet BEWIT, kterým se dostanete k výrazným slevám s kompletní nabídkou na e-shopu firmy BEWIT.
A stále platí, že tím současně pomůžete nejen sobě, ale také přispějete na existenci Protiproudu. Díky, nepodvolená rodino!
Nová republika hájila své hranice také vojenskou silou. Do pohraničí nastupovaly československé jednotky, které musely v některých místech čelit ozbrojenému odporu německých domobran a dalších vojenských skupin. Boje o Most, Chomutov, Liberec a další města ukazují, že přechod k nové státní moci nebyl všude pokojný.
A právě zde se znovu ukázal význam domácí politické reprezentace. Nestačilo získat uznání zahraničních mocností. Bylo nutné převzít odpovědnost za pořádek, bezpečnost a správu země. Bylo nutné jednat rychle, protože mocenské vakuum mohlo ohrozit samotné základy nového státu.
Armádu jsme sice měli, vznikla o tři roky dříve než republika, jenže většina Československých legií byla uvězněna tisíce kilometrů daleko na sibiřských pláních. Domů se zatím vraceli jen naši vojáci ze západní fronty. Z nich se podařilo pracně sestavit tři neúplné pluky a vojáci bez většího secvičení okamžitě rukovali do války s Němci o naše území.
Boje o česká města
Proti nim stál v každém městě a oblasti Volkswehr, vycvičené jednotky německé domobrany a narychlo utvářené jednotky německých navrátilců z fronty. Západočeské a severní pohraničí obsazoval 30. Vysokomýtský, 35. Plzeňský a 38. Pražský pluk.
První boje byly svedeny o Most. Byly hodně krvavé a trvaly tři dny. Od 27. do 29. listopadu. Vlastně to byla pouliční válka, bojovalo se o každý dům a dobře vyzbrojené německé milice se vzdaly teprve po nasazení dvou děl československé armády.
Prudký boj svedli naši vojáci také o Postoloprty. Tato skupina se pak probojovala údolím Ohře pravou větví 7. prosince do Teplic, 10. prosince do Litoměřic a Ústí nad Labem. Druhá skupina bojovala až do 16. prosince o Chomutov. Mezi 8. až 12. prosincem se probojovala lázeňskými městy a 16. prosince, po výhrůžce nasazením děl, dobyla Cheb.
Ještě déle se bojovalo o městečka v Krušných horách. Kraslice například kapitulovaly až 7. ledna! Severní voj svedl boje o nejtvrdší jádro Sudet. Proti Liberci musel být nasazen obrněný vlak. Hlavní město Sudeťáků padlo teprve 15. prosince, o den později se vzdal Trutnov. Pohraničí jižních Čech se podařilo obsadit rovněž až v půli prosince.
K dobytí německých bašt na jihu Moravy byla sestavena Slovácká brigáda. K obsazení severních částí nové republiky vzniklo těleso za pomoci Sokolů a menších vojenských skupin. I zde docházelo k rozhořčeným bojům. O Opavu se bojovalo do 20. listopadu, Bludov a Krnovsko byly obsazeny až 27. listopadu. Šumperk se vzdal až 15.prosince po nasazení děl, ale boje tady skončily až koncem roku.
Bitvy o Jižní Moravu
Skutečnou válku musela vybojovat Slovácká brigáda o jižní hranice Moravy, kde se do bojů proti ní zapojily i jednotky z Rakouska. Po celý měsíc byli naši vojáci v regulérní válce. Některá městečka několikrát vystřídala vládce – Slavonice, Miroslav, okolí Mikulova. Nejhorší situace byla zřejmě ve Znojmě. Naše jednotky musely být posíleny i obrněným vlakem a dělostřelectvem, zatímco z Rakouska přispěchal místním Němcům naproti Mariwehr (námořníci) v počtu až půl tisíce vycvičených mužů a s nimi ještě několik menších jednotek a tři dělostřelecké baterie. Jaký div, že boje zde skončily až 22. prosince.
AKADEMIE PP: VZKŘÍŠENÁ PAMĚŤ NÁRODA
Pro každého, kdo nechce být mystifikován. Pro jeho rodinu. Pro děti. Ale i pro ty, kdo v návalu lží a dezinformací hlavního politického a mediálního proudu na minulost a její souvislosti se současností "pozapomněli". Denně přinášíme články, analýzy či historické texty, které v této celistvosti nikde jinde nenajdete.
Vyzbrojte se znalostmi a argumenty, nepodvolení!
Boje pak postupně utichly, ale to zdaleka ještě nebyl konec. Vláda sudetských poslanců uprchla z Liberce do Vídně, odkud připravovala odvetné akce. Na 6. února 1919 vyhlásila volby do parlamentu na našem území, které československé orgány samozřejmě zakázaly. I tak byli jejich poslanci zvoleni a 14. března se dostavili do Vídně k zahájení činnosti parlamentu. V celých Sudetech vyhlásili Den občanské neposlušnosti, všeobecnou stávku a demonstrace.
Muselo opět zasáhnou vojsko. Po potlačení vzpoury zůstalo na německé straně celkem 37 mrtvých a více než stovka raněných. Naše armáda měla dva mrtvé a třicet raněných. Teprve pak Němci kapitulovali. Museli rozpustit svůj vídeňský parlament a vládu a dalších téměř dvacet let čekali na příležitost k odplatě. Mnichovskou dohodou se jim to podařilo i s krvavými úroky.
Kramářova spolupráce s Ruskem
Právě úspěšnou obranu republiky před Němci, na kterou se dnes často zapomíná, řídil domácí Národní výbor a Karel Kramář, který byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním předsedou československé vlády. Převzal úřad v době, kdy nový stát potřeboval stabilní správu, hospodářské zabezpečení a obranu svých hranic.
Kramářova vláda však neměla dlouhého trvání. V červenci 1919 skončila a Kramář už se do čela další československé vlády nevrátil. Jeho politický význam tím ale nezanikl. Nadále stál v čele Národní demokracie, která zdůrazňovala národní suverenitu, silný stát a konzervativní hodnoty.
Zde se znovu dostáváme ke sporu s Masarykem a Benešem. Zatímco zahraniční orientace republiky se opírala především o Francii a další západní mocnosti, Kramář zastával odlišné představy o mezinárodním uspořádání a o postavení Československa ve střední a východní Evropě.
Jeho názory na Rusko, slovanskou spolupráci i evropskou politiku se ne vždy shodovaly s představami Benešovými. Kramář také odmítal, aby se z politické autority prezidenta stala záminka k potlačování legitimního názorového nesouhlasu.
Kritika Hradu, tedy politického a společenského okruhu kolem Masaryka a Beneše, byla součástí zápasu o charakter republiky. Nešlo jen o osobní antipatie. Šlo o otázku, jaké místo má mít v novém státě konzervativní vlastenecká politika a nakolik se má rozhodování soustřeďovat kolem prezidenta a jeho spolupracovníků.
Kramářův odkaz nám připomíná, že demokracie neznamená povinnost souhlasit s hlavou státu. Naopak: skutečně demokratický stát musí umožňovat otevřenou diskusi o svém směřování, o zahraniční politice i o hodnotách, na nichž stojí.
Osvobození od Bruselu
Proč se k těmto událostem vracet po více než sto letech? Proč zdůrazňovat domácí odboj, připomínat Kramářův spor s Masarykem a znovu otevírat otázky, které se zdály být dávno uzavřené?
Protože dějiny nejsou jen seznamem dat a jmen. Jsou také zápasem o to, jak rozumíme vlastnímu státu, jaké hodnoty pokládáme za podstatné a jaké osobnosti považujeme za hodné následování.
Jestliže budeme vznik Československa připomínat pouze jako vítězství několika diplomatů, ochudíme se o podstatnou část vlastních dějin. Zapomeneme na domácí odbojáře, na lidi, kteří se postavili mocné monarchii, na ty, kteří byli odsouzeni k smrti, i na politické představitele, kteří v okamžiku zhroucení starého řádu převzali odpovědnost za nový stát.
Karel Kramář a Alois Rašín nám připomínají, že státnost není samozřejmost. Je výsledkem odvahy, politické práce a ochoty nést osobní riziko. A nesmíme zapomenout ani na to, že mnoho lidí zaplatilo za naši samostatnost a suverenitu životem.
Především jim jsme povinni vzdát úctu a bránit naši suverenitu vhod či nevhod, proti všem, kteří by nám ji chtěli vzít, tak, jak o to dnes usiluje bruselské impérium, které se snaží, tak jako kdysi před sto lety Rakousko naši zemi zotročit. A tak jako před sto lety platí, byli jsme před Bruselem budeme i po něm.
Ať je pro nás odkaz roku 1918 připomínkou, že národní svoboda a suverenita má svou cenu, že politická odvaha má svůj význam a že v každé době stojí za to za suverenitu našeho státu a svobodu našeho národa bojovat.
