Dokud jsem neviděl jednoho horlivého mluvku v televizi blábolit cosi o tom, jak se v roce 1974 naše hlavní město třáslo, že Nixon provede státní převrat, což spustilo aféru Watergate, vlastně jsem nic k pětadvacátému výročí celé záležitosti napsat nehodlal. Jenže tohle mi dalo pořádnou motivaci.
Patrick J. Buchanan
Watergate skutečně byl převrat. Bylo to svržení demokraticky zvoleného prezidenta mediálními a politickými elitami. Nixon je rozzuřil už tím, jak vyhrál předchozí volby: zvítězil drtivě, v devětačtyřiceti státech, což bylo do té doby nevídáno.
Msta po americku
Když Nixona svrhly, nedohnala ony elity k činu jakákoli láska k právu či snad ústavě. Šlo čistě o mstu.
Média a politický establishment nesnášely Nixona pro roli, kterou sehrál v aféře kolem Algera Hisse. Toho odhalil jako sovětského špiona a tím obecně hrdiny levičáckého New Dealu vlastně prohlásil za pitomce, kteří se nechali Stalinem vodit za nos.
Co Nixon provedl tak strašného, srovnáme-li jeho přístup s praxí jeho demokratických předchůdců?
Nesnášely ho i za to, že proti nim postavil národ. Dokázal oslovit „mlčící většinu“, která ho podpořila v úsilí dosáhnout ve Vietnamu míru se ctí. Když na tytéž mediální elity poštval zuřivého viceprezidenta Agnewa, národ, který měl mediálních lží a arogance plné zuby, byl nadšený.
Ten mizera vyhrál Vietnam!
A to nejsou zdaleka všechny Nixonovy „mediální zločiny“ – tak třeba se začalo zdát, po zaminování strategického přístavu Haiphong a bombardování Hanoje, že vyhrál válku, kterou Amerika podle médií nikdy neměla – a nesměla – vyhrát.
Když bylo nakonec středisko každé provincie pod kontrolou Saigonu a američtí váleční zajatci se vrátili domů, levice nenávistně prskala. A když se těsně poté odhalilo, že v březnu 1973 Nixon souhlasil s pokusem zatajit vloupání v komplexu Watergate, celý establishment jako jeden muž vyrazil Nixona zadupat do země. „Prezident rozbořil ústavu!“ vyli divoce.
Soudcokracie
Jenže to je naprostý nesmysl. Ústava byla na cáry už tehdy, když Nixon v roce 1969 do hlavního města dorazil. Na kousíčky ji roztrhali soudci tehdejšího Nejvyššího soudu Earl Warren, William O. Douglas, William Brennan a zbytek jejich veselé partičky. A všechny pravomoce, které si soud za jejich působení protiústavně uzurpoval, byly oslavovány jako hrdinství.
„Hrůza!“ – volal v roce 1974 tisk – „Nixon měl ‚Seznam nepřátel‘!“ Jak strašlivé. Ale že by se komukoli na dotyčném seznamu kdykoli přihodilo něco zlého – tedy snad kromě toho, že nedostával pozvánky na recepce do Bílého domu – toho si jaksi nikdo nevšiml.
Čtěte ZDE: Američan se ptá: Vládne nám izraelský Bibi? Proč vedeme války po celém světě? Proč se spojenci hrnou za Čínou? Je snad Ukrajina v Americe? Proč dál platit NATO?
Nixon se prý nelegálně snažil FBI přinutit, aby Watergate nevyšetřovala, říká se. Ano – snažil se, aby aféra kolem Watergate neprosákla do oblasti financování republikánských kampaní. To ano. Ale sousta z těch samých novinářů, kteří prohlašovali o sto šest, jak je jim „špatně od žaludku“ z takového „zneužití moci“, nadšeně nějaký čas před tím využívala materiály, které FBI vyrobila sledováním hotelových pokojů Martina Luthera Kinga, Jr., přičemž nahrávky a fotografie Kingových kontaktů dodal – Bílý dům demokratického prezidenta Johnsona.
Tisk nikdy nevolal ke zodpovědnosti Bílý dům a poradce z ministerstva spravedlnosti. Co Nixon tedy provedl tak strašného, srovnáme-li jeho přístup s běžnou praxí jeho demokratických předchůdců?
Zneužití pravomocí?
„Ten padouch Nixon se snažil zabránit deníkům New York Times a Washington Post, aby otiskly takzvané Pentagonské dokumenty (Pentagon Papers)!“ No to se tedy snažil! Dodneška jsem nepochopil, co má být špatného na tom, když se řádně zvolená hlava výkonné moci snaží u Nejvyššího soudu dosáhnout předběžného opatření, zabraňujícího publikaci přísně tajných dokumentů, které z ministerstva obrany ukradl neloajální zaměstnanec.
Nechť si levicová média oslavují, jak zachránila národ před Nixonem. Národ si zatím připomene, jak nás Nixon zachránil před ničivou politikou levice
Pentagonské dokumenty mimochodem neměly s Nixonem a jeho vládou nic společného. Týkaly se rozhodovacího procesu ve vládách prezidentů Johnsona a Kennedyho, které Ameriku donutily napochodovat do téže války, z níž ji Nixon se ctí vytáhl. Přesto byl Nixon na každém kroku očerňován – týmiž pokrytci, kteří podporovali jakýkoli krok JFK a Lyndona B. Johnsona.
Zneužil Nixon ošklivě své pravomoci? Ano, to bezpochyby.
Místo toho, aby v rámci Bílého domu vytvořil jednotku špionů, později v souvislosti s Watergate smutně proslulou jako „Instalatéři“ (Plumbers), měl nechat špinavou práci, tak jako jeho předchůdci, na FBI, řízené J. Edgarem Hooverem. Jenže nenávist vůči Nixonovi ve skutečnosti nepramenila z jeho chyb, ale z jeho úspěchů. Ty totiž odhalovaly postup levice během Vietnamské války, jenž hraničil s vlastizradou.
Historická spravedlnost
A když Nixonovo prezidentství učinili věcí minulosti, ti samí levičáci poté odřízli Vietnam od jakékoli další pomoci, čímž zařídili pořážku Jižního Vietnamu v drtivé ofenzívě komunistického Severu v roce 1975.
Skutečné motivy a pohnutky Nixonových nepřátel dokonale odhalila nekontrolovatelná, hysterická zuřivost, s níž kvitovali milost, již bývalému prezidentovi udělil Gerald Ford. Upřelo jim to potěšení téměř smyslné, totiž vidět bývalého soka v teplácích. Jenže historie, jak se zdá, má v sobě jistý druh spravedlnosti.
Když zničili Nixona, vytasili se liberálové s Jimmym Carterem, který se nechal slyšet, že Vietnam byla „rasistická“ válka, a že se Amerika už vzpamatovala z „nehorázného strachu z komunismu“. Za jediné volební období, které Carter v úřadě strávil, proniklo sovětské impérium hlouběji do Asie, Afriky a dokonce i Střední Ameriky. To vyvolalo v náladě národa zhoupnutí směrem ke konzervatismu. A také „zvolilo“ Ronalda Reagana, který prohlásil Vietnam za „vznešenou věc“ a dovedl Ameriku k triumfu ve Studené válce.
Takže – nechť si levicová média oslavují, jak zachránila národ před Nixonem. Národ si zatím připomene, jak nás Nixon zachránil před ničivou politikou levice a svět od sovětského imperialismu.
Zdroj.
Tagy článku