Jako autor knihy Operace Srpen 1968 (Naše vojsko, 2011) jsem byl požádán, abych napsal k 47. výročí srpnové okupace článek do Protiproudu. Byl jsem prý redakci doporučen jako někdo, kdo je schopen to vidět jinak.
Už dříve jsem si o sobě ověřil, že jsem ješitný. Když mně někdo takto polichotí, zmobilizuji své chabé síly a NĚCO napíši.
Okupace 21. srpna nezačala
O Srpnu 1968 jsem však už napsal dost objemnou knihu, na které zatím nemusím nic moc měnit. Ačkoliv od té doby byly vydány různé dokumenty z dílny KGB v Moskvě pod názvem Čechoslovackije sobytija 1968 glazami KGB…(Moskva 2010), u nás je stále ticho po pěšině. Známé instituce jako Hazdrův ÚSTR či Tůmův ÚSD informují veřejnost tak nanejvýše o některých právě zemřelých ruských disidentech, kteří v srpnu 1968 demonstrovali na Rudém náměstí. Já sám se již nějakou dobu věnuji především totalitnímu baroku, zpochybňuji existenci bitvy na Bílé hoře apod., a nemám nic, co bych doplnil k tomu, co jsem již napsal.
V jedněch komentářích půjde o okupaci, v druhých o internacionální pomoc. V obojích však o lež.
Myslím, že každý kdo má zájem, si může moje závěry přečíst a dovědět se, co to ten Srpen doopravdy byl. Čas plyne a SSSR, stejně jako Brežněv, Mazurov a jejich zdejší pomocníci jako byl Biĺak, už neexistují jinak než ve vzpomínkách. Gorbačov sice stále ještě žije, ale ten byl v té době velmi málo známým činitelem ve Stavropolu. S námi, kteří jsme to tehdy – každý po svém – zažili (vše začalo oficiálně v 11 hodin v noci 20. srpna 1968, proč se od té doby mluví ale jen o 21. srpnu, je pro mne stále záhadou), všechny tyhle vzpomínky odejdou.
Čtěte ZDE: Ruská okupace 1968: Mýtus, který se nestal. Rusko nás neobsadilo. Kolaboranti jsou stále mezi námi. Až přijde „nový osmašedesátý“, půjdou nám po krku. Jdou už dnes
Nikdo nic neví
Zůstanou ovšem mýty, jak o tom prý svědčí i ten pořad ruské státní televize, který chtěla Česká televize odvysílat, ale nebyl ji údajně odprodán. Samozřejmě jej odvysílat mohla, ale asi ne celý. Stačilo dokument rozdělit na části a ty doplnit vlastním komentářem. K tomu zprostředkovat lidem objektivnější informaci, co se se „zakonzervovanou“ srpnovou minulostí stalo, nebyla však vůle ani "tam", ani "tady". K čemu by takové „odjištění“ minulosti vedlo? Dá se předpokládat, že především by se vyjevily dvě věci – o současnosti:
a) Rusové nejsou schopni, ani ochotni rekonstruovat, co se tenkrát stalo, protože je pro ně celý Srpen stále ještě něčím, čemu nerozumějí a čemu nemají porozumět. Nejspíše proto, že by je to mohlo vést k některým - pro současný ruský stát nežádoucím – závěrům, včetně otevření otázky nároků na reparace.
b) Češi, kteří dnes o těchto věcech rozhodují, jsou na tom dost podobně, i když přece jen v detailech trochu jinak. Taky nerozumějí tomu, co se stalo, a obávají se toto téma otevřít. Nechávají to proto - stejně jako Rusové - takzvaně vyhnít. Dokonce ani prezident, který si obvykle nenechá ujít příležitost sdělovat své poznatky ohledně nedávné minulosti, si dává pozor, aby zde neuklouzl.
Čtěte ZDE: Poselství srpna 1968: Jaromír Štětina rozvraceč KSČ, nebo hrdý neonácek? Plavec ve stínu KGB. Převerbován ještě před Velkou sametovou? Jak věčný bolševik doplaval až k „nové Evropě“
Náhradní cíl
Když jsem vydal svoji interpretaci Srpna, měl jsem dlouho pocit, že jsem něco jako onen proslavený slon, který zabrousil do porcelánu. Soudobí historici - jeden jako druhý - si dávali pozor, aby nic nekomentovali, což je poměrně osvědčený způsob, jak zamést rozšlapaný porcelán pod koberec. Pak se dá dělat, že se nic nestalo. Můj výklad byl přitom poměrně prostý: Žádná kontrarevoluce u nás nikdy nebyla. Věděli to nejen lidé, kteří tady žili, ale i Sověti.
Šlo o něco jiného, což jsem se snažil popsat. Hrozilo, že krize, vrcholící tehdy rok předtím střetem na Blízkém východě v červnu 1967, přeroste do dalšího, podstatně většího, již celosvětového konfliktu. Hrozila třetí světová válka. Aby k ní nedošlo, sovětští maršálové – zvláště Ivašutin – dobře si vědomi nedostatků ve své strategii i výzbroji, hledali pro tehdejší sovětské politické vedení, které považovali za bandu pitomců, jiný, náhradní cíl.
Tím se stal do té doby nejbližší spojenec Brežněva a spol. - Československo. Bylo prohlášeno za zemi, kde bují plíživá kontrarevoluce, hrozící přechodem této země do jiné sféry moci. Vše dostali na starost manipulátoři, kteří se vždycky v podobné situaci najdou. Ze sovětské strany to byl Andropov (tentýž, co se později podepsal pod intervenci do Afghanistánu) a pozdější velikán perestrojky A. Jakovlev, u nás Z. Mlynář. Těmto šedým eminencím Srpna jsou v knize věnovány zvláštní podkapitoly, které jejich podíl na akci vysvětlují.
Husák vše věděl
Nebyli samozřejmě sami. Vedle nich existovala řada lidí, kteří měli k dispozici informace, umožňující jim pochopit, o co tehdy šlo. Třeba G. Husák. Aspoň to tvrdil on sám ve své neautorizované autobiografii. Držel s těmi infomacemi prý pod krkem dost dlouho i Gorbačova, který jako sovětský gensek a přítel Mlynáře a Andropova také dobře věděl, co se tehdy v r. 1968 dělo. Husák věděl, že pravda o tom, co se tehdy stalo, představuje pro přestavbové sovětské vedení velké riziko, a vydíral tím tehdejší vedení SSSR.
Stačí sledovat dění mezi listopadem a prosincem 1987, kdy se Husák předčasně vrátil z oslav 70 let VŘSR a kdy byl (po opakovaném jednání politbyra) odvolán z funkce generálního tajemníka KSČ, aby se prosince 1989 dožil už jen jako prezident .
Dějiny – naše, evropské i světové – jsou plné takových veletočů, spojených s vytvářením mýtů, tabu o tom, co bylo, a s přepisováním dějin. Vstupujeme teď do 48. roku posrpnového období. Od Vás jako čtenářů i pamětníků se nadále očekává, že se smíříte s tím, že nebudete ani další rok, případně další roky, chtít porozumět tomu, co se tenkrát stalo.
Pravda o Srpnu není v televizi
Jistě. Budete na rozdíl od let 1969-1989 moci samozřejmě pozorovat stále stejné dochované záběry z tzv. autentických filmů. Snímky sovětských a jiných tanků a vojáků v ulicích českých měst jsou Vám k dispozici. Budete - stejně jako dnešní Rusové - vystavováni komentářům, stále dokola opakujícím ty samé pitomosti. Budou se ovšem trochu lišit. V jedněch půjde o okupaci, v druhých o internacionální pomoc. V obojích však půjde o lež.
Totéž ostatně se bude znovu a znovu opakovat i o výročích Února 1948 či Listopadu 1989. Tak se na to znovu podívejte. Jen byste neměli zlobit a chtít porozumět tomu, jak to bylo doopravdy. Nechcete-li trochu namáhat mozkové závity a popřemýšlet, co se tenkrát doopravdy dělo, podívaná Vám bude bohatě stačit. Jen si pak nestěžujte, že tomu nějak nerozumíte, a že ta ruská televize k těm samým závěrům dává trochu jiná slova. Jinak jste ale na tom úplně stejně jako zmanipulovaní ruští diváci televizních pořadů.
Tagy článku