Je neděle - a současně první den roku 2017. Není jistě náhoda, že právě rok, do nějž mnozí vkládají mnohé zásadní naděje i obavy, rok ve znamení fatimského proroctví Panny Marie, začíná nedělí, dnem vzkříšení Páně.
A je současně znamením doby, že již skoro čtyři roky sedí na Petrově stolci František, 266. papež, o němž se mnozí zasvěcení komentátoři vyjadřují jako o nejhorším papeži v dějinách, jakkoli se to může na první pohled zdát přehnané – například v porovnání s některými zhýralými papeži z období renesance.
V čem tedy tkví jádro tohoto názoru na papeže? V jeho ignoranci svého vlastního poslání a v reálném potenciálu rychle a efektivně škodit a destruovat. Ve světě bleskového přenosu informací neexistuje způsob, jak předejít mylným, matoucím či pohoršujícím impulsům z „centrály“ kolem dokola zeměkoule. Zásadní roli v tom také hraje důkladně připravená půda rozkladnou činností liberálů a modernistů II. vatikánského koncilu a jejich následovníků. Princip kolegiality, laicismus, ekumenismus a celá řada dalších trojských koní udělala za půl století své.
František je miláčkem médií, všech liberálních a protikřesťanských sil. To je navýsost logické a samo po sobě dostatečným důkazem jeho negativní role uvnitř Církve. Neboť – jak známo – zalíbit se světu znamená znelíbit se Bohu.
Maska dobrosrdečného, velkorysého a tolerantního pontifika se navíc velmi často přetváří v ohyzdný škleb. Z médií hlavního proudu se nedozvíme, jaké zákeřné protiútoky podniká František a jeho věrní proti názorovým oponentům, obvykle zastáncům tradice a neporušeného učení Církve. Jeho obhroublé a pohrdavé výroky na adresu zbylých katolíků držících se autentické nauky a odmítajících novoty, které jsou s ní v přímém rozporu, by se daly také počítat na stovky.
František vítá migranty
Papež František by se dal v jistém smyslu přirovnat k Baracku Obamovi, prezidentu velmoci, který selhal úplně ve všem. Ve světle náznaků „konzervativní kontrarevoluce“ ve světové politice (jakkoli je předčasné na základě prvních pozitivních impulzů s něčím takovým v dohledné době počítat) lze uplynulých několik let a vyvrcholení bojů o charakter naší civilizace vnímat jako jejich epochu. Žel Bohu, oba stojí na protikatolické levicově-liberální straně barikády – někdy nazývané též táborem neomarxismu.
Spoušť
Současný papež dělá přesně opačnou věc, než by dělat měl. Kudy chodí, tam podkopává učení Církve včetně základních obecně platných principů pocházejících z křesťanství a přijímaných napříč společností. Hrubě napadá své oponenty, zneužívá tím tak svůj úřad jako snad žádný jiný papež před ním, a své vlastní bizarní nápady vydává za závazné pro křesťanstvo.
Patří mezi ně vyvyšování environmentalismu nad spásu a na úkor připomínání klíčové role Kristovy oběti, podněcování muslimské imigrace a naprosto skandální přirovnávání muslimských teroristů ke „katolickým fundamentalistům“ - což mají být všichni, kdo brání tisícileté křesťanské principy.
Pro katolickou nauku jsou bezprecedentní zejména snahy o umožnění přístupu cizoložných párů ke svatému přijímání, schvalování antikoncepce za účelem zabránění šíření viru Zika, tvrzení, že každý pokřtěný patří do stejné církve jako katolíci, nebo bourání dogmatu o transsubstanciaci (proměna chleba a vína v Krev a Tělo Páně) a jeho sbližování s protestantským pojetím. Dále například označuje ženy vícenásobně rodící císařským řezem jako nezodpovědné a přirovnává je k množícím se králíkům. Podobným namátkovým výběrem by se dalo pokračovat ještě velmi dlouho.
Čtěte ZDE: Podivný papež jménem František: Proč ho tolik milují, obdivují a popularizují právě ateistická média? Podaří se jeho "revolučním soudruhům" svést věřící na scestí? Naděje v Kristu: Brány pekelné Církev nepřemohou
Osmý skutek milosrdenství?
Nejnovějším papežovým výstřelkem je rozšíření seznamu skutků milosrdenství tělesného (např. sytit hladové, navštěvovat nemocné, pohřbívat mrtvé) a duchovního (např. napomínat hřešící, těšit zarmoucené, trpělivě snášet křivdy) z tradičních sedmi na osm. Nový skutek jak tělesného, tak i duchovního milosrdenství je „pečovat o náš společný domov“ - což znamená chránit životní prostředí podle not ekoteroristů.
Na rozumné ochraně životního prostředí samo o sobě pochopitelně není nic špatného, v kontextu Františkova působení však u tohoto zařazení (což je samo o sobě bizarní) mezi milosti vycházející z Písma jde o potvrzení dlouhodobého přimknutí ke klimatickým alarmistům a jejich ideologii na úkor primárního motivu, jímž je spása duší (což František potvrzuje ve svých projevech, kde se to ekologií jen hemží, přičemž například jméno Ježíš v nich nezazní ani jednou).
Jako výraz duchovního milosrdenství by v tomto případě dle Františka mělo být „vděčné rozjímání o Božím světě“. To je však proti podstatě a účelu milosrdenství jako takových. Komu prokazujeme duchovní milost, když se zapojíme do „rozjímání“? Pochopitelně nikomu.
V oblasti tělesného milosrdenství by pak mělo jít o každodenní úkony – třídit odpad, snížit spotřebu vody, šetrně nakládat s potravinami a podobně. Nic proti tomu, jenže opačné jednání považuje František za hřích. Takže skutečné hříšné jednání (například cizoložství) definované v katechismu je v pořádku, netřídění odpadu je hříchem. Na tomto příkladu je dobře vidět cesta, kterou se František ubírá – zcela mimo své poslání a kompetence. Milost, jak je v křesťanském kontextu chápána, musí mít navíc za objekt a předmět konkrétní lidskou duši, nikoli nějaké „prostředí“. A ještě navíc – ponořením se do této světské specifičnosti oslabuje papež autoritu svého vlastního učitelského úřadu.
Nová zpověď (tam, kde ji ještě nezrušili podobně jako například na většině míst v Německu) by pak mohla vypadat následovně:
Vyznávám se Bohu všemohoucímu i vám otče z těchto hříchů. Koupil jsem vodu v plastových lahvích – nejméně šestkrát. Použil jsem plastové vidličky a papírové talíře při rodinném grilování. Jednou jsem spotřeboval skoro celou roli papírových utěrek pro uklizení nepořádku v kuchyni. Hodil kus plastu a rozbitou sklenici do směsného odpadu. Nechal jsem puštěnou vodu, když jsem utíral kuchyňskou linku. Jel jsem na nákup autem, ačkoli jsem mohl jet hromadnou dopravou. Nechal jsem doma rozsvíceno, když jsem šel večer na procházku. Vyhodil jsem zbytek špaget od večeře. Nezasadil jsem od minulé zpovědi ani jeden strom.
Zde bude kněz muset uložit skutečně přísné pokání!
Čtěte ZDE: Už i světská média se ptají: Je tento papež katolík? Historický podpis převrací morální zákon. Bude chtít zrušit eucharistii? František stojí za Lutherem. Vítači migrantů stojí za Františkem. Podzim bude chladný
Přichází procitnutí?
Přelom roku bývá vždy obdobím bilancování. Kronika všech excesů současného papeže by vydala na tlustou knihu. Podstatné je v tuto chvíli však to, že se podobně jako ve světě politiky zvedá skutečně významná vlna odporu a kritiky proti zničujícímu pontifikátu. Miláček sekulárního světa František to zatím navenek ustál, protože drží basu se strůjci Nového světového řádu a koneckonců je i na výplatní pásce George Sorose.
Dnes již celé zástupy kněží i řadových věřících vyjadřují své znepokojení. Bombardují Vatikán otevřenými dopisy obsahujícími stovky argumentů, důkazů, výrazů rozhořčení. Apely přicházejí i od vyšších církevních hodnostářů, nedávno například od kardinálů Brandmüllera, Burkeho, Caffary a Meisnera, z nichž jeden (Meisner) dosud platil za zavilého liberála a progresivistu – i na něho je František silná káva. S těmito impulsy se papež prozatím vypořádává buďto totální ignorancí, nebo přechází do protiútoku – zbavuje dotyčné funkcí, a tím i vlivu. Tlak v církevním papiňáku však stoupá.
František se důvěrně přátelí se všemi - kromě katolíků
Dlouhodobě nejodvážnějším ze čtyřky, která apelovala na papeže ohledně (nade vší pochybnost úmyslně) víceznačných a krajně pochybných bodů v dokumentu Amoris Laetitia, je kardinál Raymond Burke. V nedávném rozhovoru pro Catholic World Report mimo jiné naznačil ještě něco závažnějšího (celý komentář k rozhovoru ZDE):
Heretický papež přestává být papežem
CWR: Existuje opora pro napomínání papeže v Písmu?
Kardinál Burke: Klasickým příkladem z Písma je sv. Pavel, který napomínal sv. Petra (v Gal 2,11 a násl.) za snahy zavádět v raně křesťanské Církvi židovské předpisy. Sv. Pavel přímo vytkl Petrovi, že od křesťanů z pohanství vyžaduje věci, které pro křesťanskou víru nejsou podstatné. Petr s tím ve skutečnosti souhlasil, ale když byl ve společnosti křesťanů ze židovství, předstíral opačný postoj a Pavel ho za to napomenul, jak říká, do očí.
CWR: Proč se domníváte, že je 8. kapitola Amoris laetitia tak nejednoznačná?
Kardinál Burke: Připadá mi, že důvodem této dvojznačnosti je to, že chce umožnit praxi, kterou Církev nikdy nepřipouštěla, totiž přístup ke svátostem pro lidi, kteří veřejně žijí v těžkém hříchu. […]
Kardinál Raymond Leo Burke (nar. 1948)
CWR: Existují kromě vás čtyř kardinálů, kteří papeži Františkovi předložili dubia, i další, kteří vás podporují?
Kardinál Burke: Ano.
CWR: A proč to neřeknou nahlas?
Kardinál Burke: Z různých důvodů, z nichž jedním může být to, že se těchto věcí zmocňují média a překrucují je tak, že to vypadá, že každý, kdo zapochybuje o Amoris laetitia, neposlouchá papeže, je papežovým nepřítelem a tak dále. A proto…
CWR: Klopí hlavy a mlčí.
Kardinál Burke: Ano, mám za to, že tak to je. […]
CWR: Mons. Athanasius Schneider, pomocný biskup arcidiecéze Panny Marie v Astaně v Kazachstánu a titulární biskup z Celeriny, který na podporu čtyř kardinálů a jejich dubií napsal otevřený dopis, také řekl, že Církev je de facto ve schismatu. Souhlasíte s tím?
Kardinál Burke: V Církvi existuje velmi vážné rozdělení, jež je třeba napravit, neboť, jak jsem již řekl, má co dělat se zásadními věroučnými i mravoučnými otázkami. A pokud se to brzy nevyjasní, mohlo by se z toho vyvinout formální schizma.
CWR: Někteří lidé říkají, že papež by se mohl oddělit od společenství s Církví. Lze legitimně prohlásit, že papež je ve schizmatu nebo v herezi?
Kardinál Burke: Kdyby papež formálně vyznal blud, přestal by tímto aktem být papežem. To je automatické. Dojít by k tomu mohlo.
Čtěte ZDE: Jak rozvrátit Církev zevnitř: Papež František na to jde po bolševicku. Úžas a zmatení věřících již nelze zakrýt. Roste riziko tragického rozkolu. Mluví zasvěcení. Je všechno zlé k něčemu dobré?
Papež nepapež?
Kardinál Burke je ve svém vyjadřování přesný…ale i opatrný. Protiproudní čtenáři však umějí číst mezi řádky. Ostatně už jenom skutečnost, že takovéto debaty nastávají, svědčí o něčem velmi závažném, co dohlédnutelná historie nepamatuje.
Největší optimisté označují Františka (s jistou příměsí cynismu) za apoštola tradice. Teprve jeho nepokrytý a v podstatě hulvátský způsob (na rozdíl od několika předchozích papežů, kteří se na destrukci Církve také podíleli, ovšem inteligentním a méně excentrickým způsobem a s jistou mírou opožděné reflexe svých vlastních pochybení) totiž zřetelněji ukazuje, jakým směrem se Církev ubírá a komu velká část jejích nejvyšších představitelů slouží. Procitnutí je to bolestivé.
Teprve budoucnost ukáže, co Bůh zamýšlí tímto svým dopuštěním. Pravověrní katolíci se modlí za nápravu poměrů – zvolení skutečně katolického papeže, který by udělal v Církvi pořádek, spravil její pošramocenou pověst a navrátil jí roli, která jí náleží. Péči o spásu duší, duchovní pilíř a záštitu celé naší civilizace.
Čili to, na co jsou všichni politici - i ti sebelepší - z definice krátcí.
Tagy článku