Nová ekonomická politika za Velkou louží: Schopné dusit, parazity hýčkat. Solidarita nebo demence? Arnošt: úderník dneška. Integrace není legrace. Naučme se myslet socialisticky. Spojené státy náš vzor
Karel Stryczek přináší několik poučných příběhů z podnikatelského prostředí v USA, čímž nám připomíná, že k něčemu velmi podobnému směřujeme i u nás - s tím rozdílem, že ne vždy dobrovolně
Mezi vlastníky nejmenších firem existuje překvapivě hodně „malých Sorosů“, jak jim pracovně říkám. Vypiplali firmu často z ničeho, vytvořili si klientelu, zaměstnali lidi, vydělali nějaký ten dolárek. Pak se v nich hnulo svědomí.
Malí kapitalisté nemůžou přece jen vykořisťovat, kasírovat nadhodnotu a nechat vydělat na svobodu lidi, kteří to s nimi od začátku táhli. Po letech podnikání dospěli k názoru, že je to nemorální. Že je třeba myslet na společnost, pokusit se zaměstnat slušné, ale nezaměstnatelné lidi, kteří byli předtím pro neschopnost vyhozeni z několika jiných firem. A plivnout přitom jedovatu slinu směrem na Wall street.
Schopné přiškrtit...
Je třeba začít být společensky zodpovědný, vytvořený zisk místo investic do růstu firmy rozdat nezaměstnatelným na platech, pokusit se je integrovat do pracovního procesu, tolerovat jejich přečerpávání placené dovolené, nekonečné nemocenské v jarní i podzimní alergické sezóně, zanedbávání pracovních povinností, protože jak k tomu přijdou ty děti, když táta dostane další vyhazov.
A těm, kteří zisk produkují, stačí zadat více úkolů, nechat je pracovat více hodin, jejich děti to vydrží. Zmrazit dle úvahy socialisticky smýšlejícího kapitalisty jejich již dostatečně nadstandardní platy. Protože co kdyby jim náhodou bliklo a zjistili, že si vydělali dost a v pětačtyřiceti to navždy zapíchli. Kdo by pro firmu vydělával pak?
Malé firmy podle nedávných statistik zaměstnávají v USA 47% lidí. Jasně, záleží na tom, jak velká firma je ještě považována za malou firmu, nicméně nejen Wall streetem živ je člověk.
Několik konkrétních, trochu vážných, trochu úsměvných zkušeností, jakým způsobem může jedna malá firma přispět k zaměstnanosti:
...nemehla hýčkat
Jay byl přijat jako „manažer“ naší budovy. Zasloužil si příslušný titul, má přece už svých 55 let a pracoval kdysi v marketingu. Znělo by to pro něj urážlivě něco jako „údržbář“ nebo „kluk pro všechno“ nebo dokonce „uklízeč“. Jay nastoupil plný energie, ale začal nám po dvou měsících řízení budovy v režimu dvacet hodin týdně chřadnout, tudíž byla ze zdravotních důvodů pro něj vytvořena pozice v marketingu. Jeho prvním a posledním vážným úkolem bylo sestavit tabulku se seznamem asi 500 závodů jedné velké korporace, jejich adres a kontaktních osob pro instalaci našich programů. Potil se, ale za týden měl tabulku založenou, v ní dvě adresy a řádné zdůvodnění, že všech 500 je v nedohlednu...
Jay pak vystřídal ve firmě několik dalších pozic, v nichž už žádné konkrétní úkoly nedostával, aby se nezdržovaly projekty. Po necelém roce vystresovaný předal šéfovi rezignaci, v níž citoval jako hlavní důvod odchodu přetíženost, stres a nepochopení. Od té doby hledá další zaměstnání.
Jeho nástupce Arnošt byl alergik. Pracoval jen ve čtvrtky. Pondělky až středy se cítil výborně. V čtvrtek ráno už to bylo horší, v poledne musel pro silnou bolest hlavy opustit pracoviště, v pátek už se zase cítil lépe. Svinská nemoc tento typ alergie. Zkoušeli jsme ji léčit změnou čtvrtka na úterý, posunem začátku pracovní doby na odpoledne, zkrácením pracovní doby z osmi hodin týdně postupně až na čtyři. Úterky se staly rázem jeho nejhorší dny v týdnu. A navíc ti gauneři doktoři ho prohlásili za zdravého. Fakt, tolik to stojí ta zdravotní péče a takto se pacientům odvděčuje. Ze zdravotních důvodů už k nám ani Arnošt po téměř dvou letech pokusů o začlenění nechodí do práce.
Čtěte ZDE: Naše (staro)nová ekonomická politika: Nejprve zadusit, potom dotovat. Kdo je majitelem této země? Havlovská versus klausovská cesta. Neziskovky se pasou. Budeme jen kolečkem v korporátním stroji?
Po zkušenostech s Arnoštem a Jay jsme si následující kandidáty proklepli. Vyřadilil jsme na pokyn vlastníka firmy všechny kandidáty, kteří měli ambice být firmě užiteční, něco uměli a o práci u nás skutečně stáli. Měli tu chybu, že už jinou práci měli, a proto by jejich zaměstnání u nás společnosti neprospělo. Prospělo by firmě, ale o ni tady nejde. Hledali jsme tedy dalšího nezaměstnatelného s cílem přispět k těm 47%, snížit procento nezaměstnanosti v USA o jednu milióntinu a přiblížit baštu kapitalismu k vysněné sociální spravedlnosti.
Našli jsme Bena. Svalnatý dobře stavěný chlap, podle dokumentace spolehlivý, poctivý pracovník, samé dobré reference z předchozích několika desítek zaměstnání za posledních pět let. Nastoupit měl první týden v lednu, ale to byla strašná zima, až mínus patnáct bylo, tak nástup odložil o týden. Naneštěstí po týdnu, když mrazy povolily, v neděli večer před nástupem onemocněl chřipkou. Od něj chřipku dostal jeho sedmnáctiletý syn, se kterým pochopitelně musel zůstat další týden doma. A pak ... nastoupil do práce! Po dvou hodinách dal výpověď a hledá si novou práci.
Podivné podnikání
Pochopitelně si vlastník firmy, stále klasifikovaný jako malý kapitalista se silným socialistickým mindrákem, spočítal, že své špičkové inženýry potřebuje ke generování zisku, který pak on může přerozdělit oněm „méně šťastným“. Tudíž například k vyluxování kancelářských prostor se tito inženýři a programátoři moc nehodí. Pak zbývají administrativní síly, ale to by zas bylo sexistické jim do pracovní náplně přidat hodinu luxování týdně.
Budova bez oprav chvíli přežije, ale v prachu a špíně vegetovat nelze. Ruská ruleta vysávací povinnosti padla na Kanyu. Trocha pohybu jí snad prospěje a zlepší chatrnou kondici. Kondice se při druhém vysávání prachu ukázala jako příliš chatrná. Při pohybu hadicí sem a tam to s ní v kuchyňce seklo. Do tří minut ji za zvuku sirén přijely zachraňovat všechny složky integrovaného záchranného systému za přihlížení asi padesátky čumilů z okolních firem. Druhý den jí už bylo fajn, byla to jen závrať. Od té doby, kdy je zpět výlučně u svého počítače a telefonu, se těší pevnému zdraví, případně si o polední pauze zahraje basketbal. My si každý luxujeme svůj pracovní koutek, anebo vyluxuje obchodník, když mu zákazník zruší schůzku.
Tak čtyři lidi a čtyři příběhy není moc, člověk by řekl. Je to ale také 20 % zaměstnanců malé firmy a malý příklad toho, jak možno hospodařit v USA v jedenadvacátém století. Tolerance a lidskost je jedna věc, nemusíme být brutální a vozit se po lidech jako některé největší spolky obchodované na burze v honbě za desetinami procent zisku navíc a s nimi spojenými prémiemi. Na investici vlastních peněz a jejich přefiltrování k pochybné dobročinné aktivitě to ale též není. Jeden z důvodů proč některé malé firmy zůstávají malé.
Zdroj.
Tagy článku