Korporace: Nástroje zničení našich rodin a společnosti. Zašlapáním demokracie k ještě většímu zisku. Vzniká tu nebezpečná sociální vrstva? Bannon má pravdu. Chceme přežít? Kruh se uzavírá
Petr Hampl odhaluje něco velmi podstatného na roli a mechanismu fungování velkých nadnárodních korporací, které mají na naši budoucnost větší vliv, než si myslíme
Korporacím jde jenom a výhradně o zisk, říká jeden z oblíbených a velmi nebezpečných omylů. Chápe totiž korporace jako obrovské stroje, jejichž funkce spočívá v tom, že zjistí, co lidé chtějí, pak jim to dodává a vydělává na tom peníze. Z takové představy by vyplývalo, že nemůže způsobit nic horšího, než že vám pomocí masivní reklamy vnutí nějaký mizerný produkt nebo nějaké zbytečné zboží.
Ve skutečnosti je to ale mnohem horší. Korporace jsou v první řadě stroje na ničení svobody. Už před 75 lety ukázal konzervativní pravicový ekonom Joseph Schumpeter, že nutným důsledkem vzniku korporací (používal termín obrovské podniky), je likvidace svobody a nastolení nějaké formy totalitního režimu.
Veřejná volba
Mohli jsme si to připomenout před pár dny, kdy oficiální korporátní delegace vzorně a ukázněně stály vedle extrémistických cedulí volajících po zapalování domů a likvidaci západní civilizace, společně se skupinami pedofilů.
Dělaly to kvůli zisku? Ukázaly snad tržní analýzy, že mnoho zákazníků chce kupovat software od pedofilů nebo že heslo „jděte s národem do prdele“ vyvolá nadšení u telefonujících? Samozřejmě, že ne. Dopad na zisk bude v nejlepším případě lehce negativní. Stejně, jako když Google vyrazí na hodinu programátora za to, že nemá správné názory na feminismus. Nebo když česká pobočka nadnárodní finanční skupiny Erste oznámí, že nebude zadávat inzerci podle účinnosti, ale podle politických názorů toho kterého portálu. A podobných příkladů bychom našli stovky. Korporace se v řadě ohledů nechovají jako organizace zaměřené na dosahování zisku.
Pro takové chování existuje alternativní ekonomické vysvětlení vycházející z teorie veřejné volby. Jakmile organizace získá dostatečnou velikost a sílu, je pro ni racionální zaměřit se spíše na změnu celkových poměrů. Zničit mechanismy demokratické kontroly, rozbít solidaritu mezi lidmi, životní styl, zničit opozici, zavést regulace, které zlikvidují menší firmy, a nakonec lidi dostat do situace, kdy od korporace musí nakupovat za podmínek, které určuje ona sama. A rovněž pro ni pracovat za podmínek, které určuje ona sama. Teprve potom je možné zemi v zásadě neomezeně vysávat a dosahovat zisků, jaké by byly na volném trhu nepředstavitelné.
Čtěte ZDE: Václav Klaus: Osudové ohrožení nás dostihlo. Liberální demokracie vládou manipulace a ponižování? Moc v rukou nebezpečných menšin. Je třeba bojovat proti. Desatero liberálního demokrata. Manifest obránců
Co s tím?
V korporátní hantýrce se samozřejmě nemluví o „zničení místního prostředí“. Místo toho se používají lépe znějící výrazy jako diverzita, společenská odpovědnost, ochrana menšin a já nevím co ještě. Ale jde o tohle. Nejrůznější anarchistické skupiny jsou pak pochopitelně vítaným spojencem. Rozdrtit národ, místní životní styl, sebevědomí obyvatel, morálku, mezilidské vztahy – to je cíl, na kterém se shodnou levicoví extrémisté i korporátní kapitáni. Ostatně, bodejť by neshodli, když jde tak často o příslušníky stejných rodin a když je aktivismus tak často prvním stupněm ke korporátní kariéře.
Netvrdím, že na zisku nezáleží. Opravdu platí, že korporace dokáže člověka dohnat k úplnému zhroucení jen proto, že v nějakém kvartálu nevzrostl zisk v určité produktové skupině o předepsané procento. Obávám se ale, že je to dáno spíše celkovou atmosférou, kdy každý každému jede naprosto nemilosrdně po krku. A že roli hrají také požadavky obchodníků z burz, úplně zbytečných lidí, co nakupují a prodávají akcie, čímž poškozují všechny zúčastněné (kromě sebe).
Občas dostávám otázku, co se s tím dá dělat. V první řadě si tu situaci přiznat! Chránit korporátní vlastnictví stejně jako soukromé, to je recept na národní sebevraždu a zhroucení národního hospodářství. Rozumnější je rozlišovat. Na jedné straně firmy, na druhé straně subjekty v zahraničním vlastnictví přesahující určitou velikost. Své firmy si potřebujeme hýčkat. Korporacím by měly být ukládány mnohem vyšší daně, složitější regulace a dopřáváno méně možností.
Čtěte ZDE: George Soros: Poválečný Marx. Jeden z největších ničitelů civilizačních hodnot. Média, neziskovky, podvody a převraty. Jedovatá ideologie začíná selhávat. Zloděj křičí chyťte zloděje. Zapochybuje na smrtelné posteli?
Přežije někdo?
Tzv. pravičáci vám možná budou tvrdit, že by nás to připravilo o svobodu. Ale nevěřte tomu. Kolik svobody získáváme tím, že se Apple, Facebook, Google a Spotify domluví na likvidaci politické opozice? Cítíme se svobodnější, když se dozvídáme, že se k nim přidává Uber, který už nebude vozit lidi s politicky nekorektními názory? Budeme úplně nejsvobodnější, až se přidají i telekomunikační a plynárenské korporace, takže po napsání nesprávného statusu nás odříznou od všech sítí a služeb? Kdepak. Když stát vyklidí pole korporacím, je výsledkem méně svobody, nikoliv více. Stejně jako když stát přestane vymáhat zákon v ulicích, a fakticky tak předá moc islamistickým gangům.
Vše dosud řečené bylo hodně zjednodušující. Korporace sice agresivně prosazují své zájmy, jenže zároveň jsou samy kolonizovány aktivisty z neziskovek, nechávají se tyranizovat a ochotně platí výpalné. Fakticky tak vzniká jednotná sociální vrstva, kde není možné určit, kdo má moc nad kým. Zahrnuje korporátní kapitány, manažery neziskovek, univerzitní učitele, redaktory velkých médií, funkcionáře církví atd. V knize Prolomení hradeb tuto sociální vrstvu nazývám „novou aristokracií“.
Pokud má civilizace přežít, bude zapotřebí celou tuto vrstvu odříznout od peněz i politické moci. To je to, o čem třeba Steve Bannon hovoří jako o „lidové revoluci proti globálním elitám.“ Nemá cenu se tvářit, že to nepostihne situaci korporací. Jejich současná podoba je příliš destruktivní, než aby mohla být tolerována.
Mimochodem, mám v korporacích dost známých a pár přátel, a to i na celkem vysokých manažerských pozicích. Nepochybuji, že každý z nich by byl šťastnější v malé firmě, své vlastní nebo vlastněné kamarádem. Jenže tam by si nevydělal tolik, takže každý měsíc horlivě pracuje na takové změně prostředí, která ničí právě ty malé firmy, takže jednou nebude mít kam jít, stává se ještě závislejším na korporátním prostředí… a kruh se uzavírá.
Což je, mimochodem, jeden z mechanismů, které ničí naši civilizaci. Každý se snaží přežít, a proto dělá věci, které způsobí, že nakonec nepřežije nikdo.
Zdroj.
Tagy článku