První láska, první byt, první dítě, první auto... Vždycky je něco první a každý si obvykle to první dobře pamatuje. Třeba první knihu – pokud nějakou napsal, a někdo mu ji dokonce vydal. K tomu, abyste dnes mohli vydávat knihy, ani nepotřebujete nakladatelství – jako v dobách, kdy vycházely moje první knížky.
Máte-li v dnešní době potřebu něco prostřednictvím psaného textu či obrázků a fotografií vyjádřit a předat veřejnosti (a chcete-li do toho investovat své peníze), není zdánlivě nic lehčího. Na počítači si zpracujete maketu svého díla (je spousta programů, v nichž to lze vytvořit), vyberete si tiskárnu – a je to. Pak už jen prodáváte.
Zdání klame
Jenže ono to samozřejmě tak jednoduché není. Nejde nakonec ani tolik o všechny ty technické věci s vydáváním knih spojené – i když o ně také. Ale celý ten řetězec od nalezení dobrých autorů, přes redakční zpracování, grafické a předtiskové úpravy a přípravy, až po distribuci, je dlouhá řada úskalí.
Dvě jsou pak zcela zásadní: ono zmíněné redakční zpracování a distribuce – tedy jak hotovou knížku dostat ke čtenářům. V oněch zmíněných „dávných dobách“ (sedmdesátých letech minulého století), kdy jsem jako autor začínal, to bylo v tomto směru mnohem složitější i jednodušší současně. Když už takové nakladatelství text k vydání přijalo (předcházela tomu řada posudků), teprve začala ta pravá práce.
Redaktoři nakladatelství byli většinou vzdělaní a zkušení lidé. Taková Irena Zítková z Mladé fronty doslova přivedla do literatury řadu později zvučných jmen, jako byli Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký a mnozí další. V mém případě to byl Zítkové kolega Jiří Navrátil (sám rovněž spisovatel), který měl na starosti především takzvané mladé autory.
O rukopisech jsme znovu a znovu detailně diskutovali. Bránil jsem se, či naopak vděčně přijímal různé redakční zásahy, dokud nebyl text zcela připraven k tisku. Distribuce – to už byla rutina. Mimochodem moje knížky vycházely ve dvaceti až třiceti tisícových nákladech (jedna dokonce ve stotisícovém), což dnes zní jako sci-fi. Ale na tu úplně první, Balada číslo jedna se jmenovala, která vyšla „jen“ v nákladu pár tisíc kusů, přesto nikdy nezapomenu.
Čtěte ZDE: Dobrá rada nad zlato: Nenechme se zbláznit. Babiše vláčejí čeští kolaboranti Berselem. Spacáky si asi Honza letos nevybalí. Jsou důležitější věci než naříkání mroucích. Všichni jsme MY. Jen to ještě všichni nevědí
Všechno je jinak?
Ne tak docela. Nakladatelství jsou dnes stovky, některá vydají jednu dvě knížky do roka. Je také nesčetně knihkupectví – a v nich stejně nesčetné spousty knih. Navzdory všem těm zázračným elektronickým technologiím je však už jasné, že papírové knihy nezahynou. Naopak prožívají další vlnu čtenářského zájmu. Podle posledních zjištění u nás kupuje a čte knihy tištěné na papíře kolem osmdesáti procent lidí. Fantastické číslo!
Bohužel však finanční tlak způsobuje, že nakladatelé často šetří na redakčním zpracování, takže na pulty přicházejí mnohdy také velmi odbyté texty – o jazykové úrovni ani nemluvě. Většinou jen ti největší mají finance na to, aby na úroveň knih dostatečně dohlédli. A sem tam i „naivní“ noví vydavatelé, kteří se „riskantně“ pokoušejí vrátit knihám (a čtenářům) co jejich jest – nebo by mělo být. Od výběru ne zcela běžných témat a autorů, přes dokonalé redakční a výtvarné zpracování, až k novým způsobům distribuce.
Příběh číslo jedna
Právě taková je Česká citadela. Naše nakladatelství, které vydává Myčko, se po roce úspěšné časopisecké existence pouští i do „rozbouřených vod“ knižního zápolení. Jak jinak? Jde nám přece kromě jiného o návrat ke všemu, co bylo dobré, a co posiluje hrdost na náš národ a stát, co obrozuje vlasteneckého ducha Čechů, Moravanů, Slezanů – ale i našich „bratrů“ Slováků, i když jsme již čtvrt století dvě samostatné republiky. A to vše ve stejném duchu, jak jej vyjadřuje záhlaví MY: Zábavně o vážných věcech.
Do sítě knihkupectví Dobrovský jsme právě dodali první knihu České citadely. Nemohla být jiná, než česko – slovenská. A navíc je to knížka veršů, tedy cosi dnes z hlediska „ekonomického“ zcela „naivní“. Naivní však nejsme, ba právě naopak. Na jedné straně si opravdu nemyslíme, že tím uděláme díru do knižního trhu. Na straně druhé jsme však v roce stého výročí vzniku Československa chtěli dát najevo, že si blízkost našich dnes samostatných států nejen uvědomujeme, ale stále si jí vážíme. A že se můžeme v mnohém vzájemně inspirovat. To je náš „příběh číslo jedna“. Proto se také jmenuje Mosty z veršů.
Pokud při slově POESIE neobracíte oči v sloup a ve svém knihkupectví Mosty z veršů nenajdete, rádi vám knížku na dobírku zašleme (předplatitelům MY za poloviční cenu, tedy za jedinou stokorunu – plus samozřejmě poštovné). Ale to je jen začátek – jak je naším zvykem (v současných poměrech) trochu neobvyklý. V příštím roce vydáme již celou řadu vzrušujících knih, z nichž mnohé by se bez České citadely ke čtenářům nikdy nedostaly.
Ale ani s poesií neskončíme, naopak. S vírou v krásu napohled všedních věcí, které jen dobří básníci umějí zachytit – vyjádřenou v oné úvodem zmíněné písni Jiřího Suchého: A proto píseň o rose / začal jsem tady zpívat / na první pohled zdálo se, že chytí / co už se stalo, stalo se / můžete klidně zívat / rosa se přesto den co den / po ránu na louce zatřpytí…
Na Indexu
Ostatně s překvapením jsem zaznamenal, že tento náš počin už někdo v médiích zaznamenal. To opravdu dnes není něco samozřejmého. Tak nás třeba zaznamenáte i vy, naši skvělí čtenáři Protiproudu. Proč skvělí?
Zaznamenal jsem totiž ještě něco: V předvánoční době přišlo na náš účet více finančních příspěvků na provoz než "obvykle" (je to vždycky neobvyklé). Chci za to opravdu poděkovat. Občas tady připomenu, že žijeme z ruky do úst, prakticky odstřiženi od příjmů z reklamy. Jsme totiž "na indexu" - jak se v dobách totality, jež tuto naší současnou předcházela, říkalo autorům a tiskovinám označeným státními cenzory za "nepřátelské". Tak i dnes.
Má-li Protiproud existovat, bez vás to nezvládneme. V českých zemích (na Slovensku je to v tomto směru přece jen lepší) je rozšířen pocit, že "tiskoviny na internetu" se vyrábějí jaksi sami. Že s tím nejsou spojeny žádné finanční výdaje. A jsou-li, ať si s tím každý poradí sám.
Ta myšlenka je v principu správná - pokud ovšem dosáhnete na reklamu. Máte-li hodně pravidelných čtenářů - jako my - není to problém - tedy pokud nejste "na Indexu", který velkým firmám a inzerentům zakazuje u vás inzerci zadávat. A tak pořád dokola... Proto každý, kdo rozklikne banner Podpořte Protiproud (obvykle hned pod článkem), a vskutku tak v několika jednoduchých krocích učiní, pomáhá zabránit, aby to s námi totalita měla snadné. Opravdu velké díky všem, kdo tomu rozumějí!
S časopisem MY je to podobné. Tam se ovšem zatím snažíme žít bez inzerce programově. Podobně jako naši slovenští kolegové a přátelé z časopisu Zem a vek. Budeme-li mít postupně (Z a V je na trhu již řadu let, MY právě vstupujeme teprve do druhého ročníku) alespoň tolik předplatitelů jako oni, zůstaneme nezávislí na zájmech velkých inzerentů, pro něž je "národní myšlenka" obvykle "zakázaná". To je prostá pravda naší doby. Právě tak, jako to bylo prostou pravdou té předchozí, v níž "zadavatelem" byl stát a státostrana bez předstírání. Moc se to opravdu neliší. Myslím, že je dobré si to čas od času připomenout. Ve dnech vánočních a blížícím se začátku nového roku (a nových předsevzetí) pak zvláště.
Zaplať Pán Bůh všem, kdo se této "bojovky" s námi aktivně účastní!
Zaznamenali nás
„Nové nakladatelství Česká citadela vstoupilo v těchto dnech na trh vskutku originálně. Jeho prvním vydaným titulem je almanach současných českých a slovenských básníků Most z veršů / Most z veršov. Kniha je dvojjazyčná, vytištěná „zrcadlově“, tedy z jedné strany česky a z druhé strany slovensky, o čemž svědčí i obě titulní stránky.
Jak připomíná Viktoria Hradská, vedoucí editorského týmu, který vybral do knihy 10 českých a 10 slovenských básníků současnosti, kniha chce především ukázat, že česká a slovenská poesie jsou živé pojmy, které po svém, metaforicky vystihují dobu, v níž žijeme, naše obavy, úzkosti, ale i radosti, a také skutečnost, že česká a slovenská kultura k sobě má stále velmi blízko, vychází naproti sobě po onom pomyslném „Mostu z veršů“.
Výběr autorů byl veden úmyslem představit co možná pestrou, generačně i žánrově rozmanitou škálu poetik a stylů. Na české straně od Karla Šiktance přes Jiřího Šalamouna, Vladimíra Janovice, Karla Sýse či Lubomíra Brožka – až po Jaromíra Nohavicu a Petra Žantovského, na slovenské pak od Jána Buzássyho přes Ireneye Baláže, Kamila Peteraje, Milana Richtera či Jozefa Leikerta – až po nejmladšího Martina Chudíka. Smutnou souhrou okolností v průběhu přípravy knihy zemřel jeden z jejích autorů, Josef Šimon. Výbor z jeho veršů je tak posledním dílem, jehož se účastnil.
Kniha s citlivými a výstižnými ilustracemi Josefa Velčovského startuje jednu z edičních řad nového nakladatelství, edici poezie Pegas. Vedle toho bude Česká citadela vydávat i faktografickou literaturu, ale i memoáry, romány a další žánry.“
(Petr Brandtner: Literární mosty, PL 22. 11.)
Předplaťte si MY!
Tagy článku